Autorův výběr 2019

Dým zastínil oblohu. Plameny šlehaly vysoko do nebes. Ohnivé jazyky nenasytně stravovaly jejich rodný statek.
Proč? Protože jejich otec Ivan nevládl magii. Snažil se vést obyčejný život s křesťanskou ženou…
K čertu s tím vším!
Nikola Radičevič stál na kopci. Sledoval tu zkázu. Jeho bratři tu byli s ním. Andrija, Sava a Tihomir.
Všichni čtyři cítili, že od dnešního dne se věci mění. Přestanou se skrývat.

O měsíc později dorazili na vinici. Hledali svého strýce, hlavu jejich rodu. Ať už si pošetilí lidé mysleli cokoli, oni věděli, že Jadran Radičevič, byť vystupoval jako obyčejný sklepmistr, hýčkal ve svých sudech smrt.

Velmistr Aerrissaylla byl enchanter specialista. Jeho specializací nebyl typ očarování, ale předmět.
Zrcadlo.
Nedělal žádnou sériovku.
Co kus, to originál.
Byl to výzkumník a umělec.
Jeden z jeho výtvorů dokázal uvěznit toho, kdo se do něj podíval. Vždy však pojmulo jen jednu duši naráz.
Jiný dokázal tvořit dvojníky téměř nerozpoznatelné od originálu.
Poslední, na čem pracoval, měl být portál, kterým by šlo projít do jakéhokoli zrcadla na Odrii.
Jednoho dne zjistili, že Aerrissaylla je už nějakou dobu dvojník.
Skutečný nebyl nikdy nalezen.
Od těch dob se stává, že při pohledu do zrcadla spatříte neznámou postavu.
Mrknete.
A vše je OK.

Hledala jsem čarodějku, která podle pověstí,
nabídne mi kromě kouzel také recept na štěstí.
Našla jsem ji, nebojte se,
bydlí tady u nás v lese.
Má vlasy dost nepodddajné
a postupy přísně tajné.
Tenhle ale svěřila mi bezvýhradně do rukou,
pro dlouhý a krásný život je prý jasnou zárukou:

"Nečekej až skončí liják, tancuj v dešti bos,
vločky sněhu ochutnávej, zaboř do nich nos.
Nehleď, kdo tě slyší, vidí, zpívej si a s hudbou vlň,
všechny tajné sny a přání neodkladně si vždy plň.
Práci dělej pro radost a ne výplatní pásku,
nechej srdce milovat a přijmi do něj lásku."

První den a už jsou spolu
vrážejí hlavou do stolu
jak se nahlas řehtají
vesele se chechtají

Šest set dní a ještě spolu
teď se smějí hlavou dolů
zezdola je všechno snažší
v hlavě mají jenom kaši

Pár let přešlo, furt se smějí
strasti, ty se vždycky dějí
ve dvou se to lépe táhne
úsměv se jim nezatáhne

Bolesti už přešlo hodně
úvahy jsou občas sporné
zda to všechno stojí za to
někdy bída, někdy zlato

Jsou chvíle,
kdy tu nechci být
ušla jsem míle
chci mít klid

Šestnáct let
a pořád to za to stojí
s tebou přijímat podobojí

Ta úzkost z vypovězených slov. Ta bezvýchodnost toho, co ještě nebylo vyřčeno. Všechny ty pocity se utápí ve tmě. Neznatelná naděje je jako chatrné světlo lampy na stole. Odbila desátá. Srdce inspirované orlojem chce přestat bít. Zdráhá se tepat, protože v hlavě a v celém těle tu nebohou dívku tepou výčitky. Vzpomínky jako svěrací kazajka ji sevřely smutkem a ochromily touhu žít. Její obličej se protáhl bolestí. Noc zahalila jedno lidské tajemství.

Přítelkyně mlčí. Jen její gesto říká jasně: Tohle přeci nemůžeš! Druhá ruka na rameni vyjadřuje soucit a chlácholí. Je to zlé, ale konec lásky ještě není konec života.

Byl čas večeře. Olympa rozvážně nalévala polévku.
Hagrid bezradně těkal očima mezi třemi prázdnými židlemi, na kterých obvykle sedávala jejich trojčata, Puklík, Kuklík a Dudlinka, a dveřmi, za kterými se ozývaly duté rány a trojhlasý řev. „Já bysem už děcka zavolal k jídlu. Nevíš, proč tam dělají takovej kravál?“
„Samozřřejmě vím, a volat je rrozhodně nebudeme. Zase se strrašlivě poprrali kvůli nějakému hrroznému nesmyslu. Nedalo se to rrozsoudit. Tak jsem je zavřřela do pokoje a řřekla, že je ven nepustím dřřív, dokud si nesednou, a v klidu si o tom svém prroblému neprromluví. I kdyby měli jít spát bez večeřře.

Hodiny sněžilo a zem ležela tiše pod tlustou vrstvou vloček. Z nádraží se vybatolilo dítě v tlustém kožichu, který bránil pohybu, ale za to zajišťoval přehřátí. Za ním vyšla jeho matka. Vždy módní, tedy na své chudé poměry.
„Tak pojď, ať jsme doma, než se setmí,“ řekne a vyrazí.
Dítě – po podrobnějším pohledu holčička – se vydá za ní. Maminka kráčí kupředu dlouhými kroky a malá zaostává.
„Mami!“
„Přidej!“ odvětí, ale jako by nemyslela, neslyšela, nezajímala se. Brzy se sobě úplně ztratily. Malá našla útočiště u dobrých lidí a maminka se pro ni ráno vrátila. Říkala, že byla zmatená, ale možná...

Dívala se, jak asistent vstoupil do pitevny s miskou v ruce. „Dobrý den, dnes se podíváme na smyslové orgány. Každému dám několik očí, můžete si je prohlédnout a pak i rozpitvat.“ Před každého z nich položil hrst očí, které nabral z misky. „Dostali jsme čerstvou várku z prasečích jatek, takže materiálu je dost.“
Stála u pitevního stolu a prohlížela si těch několik očí, které před ní ležely. Rohovky se už začínaly zakalovat. Ale co má být tohle?
Pitevnou se rozlehl její jekot. Asistent přiběhl a překvapením ztuhl. Mezi šesti očima leželo jedno, ze kterého se právě odloupla modrá kontaktní čočka.

Nad střešním oknem
slunce zapadá
Vína si loknem,
to bude paráda

Otevíráš láhev první,
na gauči tiše sedim
Srdce velí Ani se nehni!
Chci to? Sama nevim...

Jako sklepmistr zkušený
hodnotíš, že chutná trpce,
přitom nemáš ani tušení,
jak rychle mi buší srdce

Nad střešním oknem
svítí hvězdy
Lahev je prázdná
a je to nezvyk

mít tvojí ruku kolem ramen
mezi tvými prsty mých vlasů pramen

Otevíráš lahev druhou,
hvězdy se dívat mohou
na to, jak za chvíli
jsi jenom v košili

a já
v břiše mám motýly

Nad střešním oknem
pomalu svítá

...na stole zbylo trochu v láhvi vína