Vraždy z prestiže (historie)

Byl snědší, hubenější, ostříhanější.
„-kuju, kucí, že jste přijeli! Už se tam nikdy nevrátím, nikdy, rozumíte?!“
Mávne za sebe k vězeňské bráně.
„Dyť máš, vole, ještě flastr,“ chmuří se Robert, „co to bylo, udělat ještě ty podbořanský vilky? V den nástupu!“
„Protest, Berto, i cigoš má svou čest. Odsoudili nevinnýho!“
„Co blbneš,“ nechápe Václav, „vždyť jsme…“
„Ale už to bylo promlčený, chápeš? Tady starej,“ ukáže na Roberta, „si to odkroutil tři roky přede mnou! A vůbec, buď sakra rád, žes tomu unikl. Tam nesmíš mít zachovanou paniku, jinak je s tebou úplně špatně zle.“
„Asi myslíš panenství, ne?“ upřesňuje Robert.

„-kuju, kucí,“ vítá Václav, „že jste přišli. Zítra zas jedem domů.“
„Zdrh jsem akorát včas,“ ukáže Robert na modrající oko, „táta řádí.“
Ke kolotoči dolehne sakrující hromování.
„Halaska,“ zabručí ústa pod monoklem. „Někdo jí ukrad kolíčky.“
„Kdyby jen ty,“ směje se Milan a z pravé kapsy tepláků povytáhne košíček, „ta má dudy!“
„Ty krávo, normálka sji čórnul! Co s podprdou?“
„Visela tam volně,“ pokrčí rameny snědý chlapec.
„Si zhnědnul,“ prohlíží si ho Václav, „od minula. Já to nechápu, když fotra s mámou máš…“
„Sem adaptovanej, vole, už jsem ti to říkal nejmíň stokrát! Ptáš se pokaždý, co se znovu vidíme.“