Vraždy z prestiže (historie)

„Za tohle můžou komouši,“ ukáže Robert Denise na obvázanou nohu, „vyřiď jim, že příště budeme střílet my – do tvých kamarádek!“
Jakmile dívka opustí autobus, nažene zbývající do přední části autobusu.
„Nechovají se,“ nechápe Václav, „jako bychom měli rukojmí!“
„Soudruzi,“ protrhne večerní ticho tlampač, „propusťte mládež a vzdejte se!“
„Nejsem žádnej soudruh zelenejch sviní,“ zavrčí cikán, „já jim zahraju koncert!“
„Řvěte, holky,“ vystřelí ze dveří do vzduchu, „co se do vás vejde, nebo jde příští rána do vás!“
Nemusí ani pobízet, nahromaděný stres vybuchne v kakofonii strachu a hrůzy.
„To jsou ječáky,“ pokyvuje hlavou spokojeně Robert, „v metalu by se neztratily!“

„Je mi strašně zle,“ přišourá se dopředu Denisa, když k závoře dorazí motorizovaná poplachová hlídka.
„Teď ne!“ zavrčí Robert. „Co se to tam ksakru děje?“
Nebe rozsvítí světlice, ticho roztrhá ratata automatu a pohřbí řvoucí siréna.
„Útočí na nás,“ vykřikne Václav, rozbije přední sklo autobusu a dvakrát vypálí směrem k pohraničníkům. Odpovědí je krátká dávka ze samopalu.
„Ne na ně!“ vystřelí Robert do země před vozem, „Nechceme se vzájemně pozabíjet, vole!“
„Já… já to dostala,“ hlesne za nimi Denisa.
„Holka nešťastná,“ lamentuje Milan, „co se sem sereš? Hej, volante, nemáš kouzelný proužky?“
„Cože?“ vysouká šokovaný řidič.
„Myslí obinadlo,“ upřesňuje Václav.

Zastaví na dohled od signální závory. Únosci vyšlou dalšího mládence, ať ji pohraničníci otevřou.
Vstřebává, že je velmi zle: v autobuse má tři pologramotné grázly, proti nim tupou totalitní mašinérii, v jejíž hierarchii je lidský život, totiž jeho, na tom nejnižším stupínku.
Aby se nezbláznil, musí to dát dohromady. Vteřinu po vteřině rekonstruovat. Ano, sháněl se na poslední chvíli po zapalovači, asi i zvedl hlas, nesnáší zašantročování věcí!, ale s tím se přeci s Irenou nerozžehnal. Z dětského pokoje vyběhl kluk, dal mu pusu na čelo. A pak – pak se na svou ženu usmál. Kývl v něze na rozloučenou.
Určitě!

„Zelená tlama,“ hlásí Václav vyhlížející do lesa.
„Která?“
„Pohraniční!“
„Zastav,“ obrátí se Robert na řidiče.
„Další pán na holení,“ křikne k dětem Milan, „stejný vzkaz! Jsme vozbrojený a nebezpečný, hotový ďáblové, jasný?!“
„Puberťáci,“ krotí ho Václav, „už na čerty nevěří…“
„Bůhví zda někdy viděli cikána,“ zašklebí se snědý mladík, „slečinky…“
„Proč to děláte?“ zeptá se opatrně Jan, když chlapec opustí autobus.
„My sázíme na život, vole,“ poučuje malorážka, „ne jako voni, za smrťák metál! Nepotřebujeme – my ani ty! –, aby nás rozstříleli, ještě než začneme vyjednávat!“
„Nejsme žádný vypatlaný hovada, volante,“ připojuje cikán, „když unášíš, musíš bejt tak trochu ten psychyjatr!“

„Tohle si zapište za uši,“ prolomí tíživé ticho Robert.
„Jsme jedno velké ucho,“ neodpustí si třídní šašek Martin.
„Ještě cekneš,“ vyjede Milan, „a zabiju tě!“
„… že rozhodně nechceme nikomu ublížit,“ pokračuje nejstarší únosce. „Hlavně nedělejte žádný kraviny!“
„Chceme na západ, chápete,“ vysvětluje Václav, „a komouši nás nechtěj pustit!“
„Nevnucuj se,“ zavrčí cikán.
„Teď pošleme prvního z vás,“ nenechá se rušit malorážka, „aby řekl esenbákům, že jenom jedem s rukojmími do Německa. Ať hlavně nepanikaří!“
„Běž ty, klaune,“ namíří Milanova brokovnice na Martina.
„Pustíme holku, ne?“ ptá se Václav.
„Jsi do hajzlu s Četrhendem! Každej malej drzej je potenciálně velkej zmrd!“

Zaparkují v lese. Jak se od autobusu odlepí učitelský dozor, vyrazí. Tři muži, tři zbraně; malorážka, brokovnice, kulobrokovnice.
„To je únos,“ vstoupí jedinými bočními dveřmi zprava. „Všichni dozadu!“
„My se nedáme!“ vykřikne kurážně Martin. Salva smíchu.
Robert se nakloní zpět ven a vystřelí do vzduchu.
Veselí utne, jako když sekáčkem oddělíš slepičí hlavu.
„Kluci,“ jako v mátohách vstává řidič, „vy jste se určitě zbláznili!“
„Seď, sakra,“ třese se Václav, „seď a jeď!“
„Hodím vás, kam chcete,“ vrací se za volant Jan, „jen dejte ty zbraně dolů a pusťte mládež!“
„Pěkný kulový, vole,“ neztrácí kuráž Milan, „děcka tu zůstanou!“
Dveře zafuní.

„Zastav tady u silnice,“ zasípe Robert, „potřebuju hulit.“
„Ty se o to přímo říkaj,“ blyští se Milanovi oči při pohledu na chatky před nimi.
„Dole je koupání,“ vrací se z průzkumu Václav, „nepůjdem si zaplavat?“
Autobus zastaví kousek za trabantem.
„Hej, mládenci,“ vystoupí kyprá třídní, „jedeme správně k Jesenické přehradě? Má tam být rekreační zařízení…“
„Nezlobte se,“ odbývá Robert, „nejsme místní!“
„Viděls to?“ otočí se na Václava Milan. „Ta mě chtěla!“
„Co? Jak to poznáš?“
„Mám na to čich, vole. Jak chtěj voklátit, tak vysílaj nějaký ty fremony…!“
„Držte huby a nasedejte,“ velí Robert, „sledujem je! Zahlíd jsem tam mládež!“

„Stoč to k té benzínce,“ vyhrkne Václav, „autobus tam bere naftu!“
Zastaví na přilehlém parkovišti a vysoukají se z trabantu. Robert otevře zadní dveře a vytahuje zbraně. Václav, kterému výstup ze zadního sedadla trvá o poznání déle, sykne:
„Kucíí, počkejte! Fízlové!“
Po hlavní projíždí žluto-bílá Lada.
Oba muži vzadu, s puškami v rukou, strnou jako sochy, pak se srazí rameny, jak se oba snaží sklonit do miniaturního zavazadlového prostoru.
„Dobrý,“ hlásí po minutce Václav, „jsou pryč!“
„Autobus startuje,“ napřimuje se Robert.
„Jak já je nenávidím,“ jak papiňák upouští cikán, „karanténu na ně až do smrti! Kam se vrtnou, všechno poserou!“

„Tak mládeži,“ otočí se k osazenstvu autobusu tělocvikář Míra, „je čas na svačinu! Kdo z vás má chleba s řízkem?“
Hlásí se všichni krom Honzy.
„Jasně, vždycky něco extra,“ pohrdavě zavrčí zdravotník výpravy, ale hned se znovu rozzáří: „Zdravá strava to je, což o to, ale něco tomu chybí, že? Miluško?!“
„Sím, soudruhu,“ úslužně pípá oslovená, „zelenina!“
„Přesně tak! Tak kdopak k tomu má kyselou okurku?“
Les rukou prořídne.
„Já to věděl,“ luskne prsty Míra, „mladí a nezodpovědní! Naštěstí máte přes zdraví mě!“
Sáhne do batůžku a vytáhne zavařovací sklenici nakládaček.
„Nenadělejte mi tu bordel!“ hodí dozadu podrážděně řidič Jan.

„Tak máme pět minut po. Jestli tam máme být včas,“ vrčí řidič, „musíme vyrazit!“
„Vydržte chviličku,“ prosí třídní třeťáků a majitelka trojek, „paní Skokanová ještě letěla pro bezinfekčnost… Malé, neškodné zdržení!“
„Vám se to řekne,“ mračí se Jan Novák, „ale já jsem zodpovědný za dopravu!“
Jedou necelé dvě hodiny, když zezadu k učitelskému dozoru doručkuje bledá studentka.
„Potřebuju na malou,“ šeptá Denisa, že slyší i volant, „nebo tady udělám velkou škodu!“
„Soudruhu řidiči,“ naklání se třídní.
„Slyšel jsem. Slečna musí vydržet. U nejbližší pumpy zastavím!“
Nakonec z toho je třicet minut, než se všechny holky vystřídají.
Pro Jana osudná půlhodina.