Originální

Prababičku znám pouze z vyprávění. Jednou v osmdesáti vyskočila za jízdy z tramvaje do náručí policajtovi. „Eh, babičko, ve vašem věku?“ zeptal se konsternovaně. „No co, každý je starý jak se cejtí,“ odvětila a šupajdila pryč.
Moje babička byla dobrosrdečná a pokroková žena. Až jako dospělá se naučila plavat a bruslit. Znala esperanto, nikdy ho však nevyužila. Stáří strávila na venkově.
Moje matka ráda cestovala, ale tenkrát mohla poznávat jen naší vlast. Byla moudrá, mírná, uměla krásně kreslit a hrát na klavír. Milovala poezii a přírodu. Její vztah s manželem byl začarovaný kruh.
A její dcera? To nemohu objektivně posoudit.

Madlin manžel nebyl nikdy žádný mluvka. Pořádný chlap od fochu rukama totiž řekne víc, než by jiný dovedl slovy. Slovník není potřeba, rozumějí si dokonale. Třeba dvě facky ode zdi ke zdi znamenají, že polívka je málo slaná. Natržené ucho, že se program přepne až po fotbale. Pěst do obličeje, že se moc maluje, jako kurva.

Madla zase věci ráda říká jídlem. Jed na krysy v každé porci tento týden znamená chcípni, chcípni natřikrát, ty svině, zkus na mě sáhnout teď, ty zavšivenej hajzle.

Madlin manžel není žádný mluvka. Hlavně od té doby, co z něj co rok kvetou růže.

Připadalo mu, jako by se snad znali odjakživa. Pamatoval si, jak spolu v dětství chodili do školy. Někdy spolu byli i o prázdninách. V dospělosti spolu trávili ještě mnohem víc času. Doprovázel ho do práce, setkávali se společně s přáteli, často se spolu i probouzeli. Už si ani neuměl představit, jaké by to bylo kráčet životem sám. Bylo by to ještě vůbec možné?!
Dnešní večer trávili společně pod dekou. Byla zima a dívali se na seriál. Na jaký? Na tom vlastně nezáleželo. Nic ho totiž netěšilo. Jeho společník na něm ležel a mlčel. Nevěděl jak dlouho tu tíhu ještě unese.

„Tak to je můj děda!“ ukazoval mi portrét hraběte Drákuly.

„Tedy praprapraděda,“ opravil se. „Bohužel oddělali ho kůlem zabodnutým do srdce.“

„Říká se, že spal v rakvi, ale kdepak, to neděláme ani my – postel je postel…“ pokračoval v monologu klučina.

Prošli jsme kolem zrcadla, kde jsem zahlédl sebe, pevně svázaného a se zalepenými ústy na samopojíždějícím kolečkovém křesle.

„Ta zrcadla nám nedobrovolně daroval předchozí majitel,“ vysvětloval. „Nám k ničemu nejsou.“

Z jídelny se ozval vysoký hlas klukovy matky: „Drahoušku, už ho konečně přivez! Večeře!“

Až nyní jsem si uvědomil, že tím labužnickým chodem bych měl být já, má vlastní krev…

Plameny se natahovaly k obloze. Skončila na hranici jako čarodějnice. "Omlouvám se, že to takhle muselo skončit. Jinak to nešlo."
"Já vím, jsem připravena."

***

Zdědila jsem dar, který se táhne v naší rodině od nepaměti. Slyšíme důvěryhodný hlas, který určuje náš osud. Psychiatr mi dal prášky, ale nepomohly.
"Musíš sebrat artefakt, který tvá prababička skryla. Pojď, ukážu ti cestu."

***

Zdědil jsem po matce kámen. Prý všechno pochopím ve chvíli, kdy budu blízko nového technologického pokroku. Stojím před moderní bránou. Kámen zazářil a otevřel portál. Z portálu vylezl starší já? "Teď je řada na tobě. Pověz svým předkům, ať tě vysvobodí."

Slunce kráčelo mílovými kroky za obzor. Zlatavé pruhy se odrazily od skleněné tabule otvíraného okna. Nikde ani živáček, jen kočka na ulici se líně protáhla pod vysokým platanem.

Výheň horkého, slunečného dne končila a vítala v předsíni zvané podvečer paní Noc. Vzduch se tetelil nad zemí jako průsvitné moře, vzdouvající se v bezvětří.

Kdesi praskla rozžhavená plechová střecha, jež začala postupně chladnout. Kdo se nacházel ve stínu klikatící cesty jako papoušek v kleci, která visela nad balkonem, mohl si užívat spásného chládku.

Břečťan objímal rozpálenou zeď, na níž se rozlila paleta odstínů pomerančové a narůžovělé. Všude se rozhostil blahodárný klid.

"Už jen pár minut, bratře."
"Já vím."
"Jsi připravený?"
"Jak bych mohl, ty?"
"Ne, ale rozhodně jsem zvědavý."
"Poslední souboj?"
"Poslední souboj."
Bratři vzali do rukou staré bokkeny a pustili se do přátelského utkání. Bojovali ve stínu úsvitu. Nejednalo se zas tak o souboj, jak spíš o oťukávání, aby zabili čas a těšili se ze společně stráveného času.
"Hele, bratře, slunce."
"Myslíš to, co z něj zbylo?"
"Pojď, upři pohled k horizontu."
"Víš, moc často to neříkám, ale mám tě rád!"
"Já tebe taky. Jsem rád, že jsem tvým bratrem."
K tvářím bratrů doputoval poslední sluneční paprsek již zaniklé hvězdy.

Výslech pokračoval, ptal se Alex.

„Kradl jste zlato ještě někde jinde než v obchodním centru?“

Muž mlčel jak zařezaný.

„Máme tady majitele všech obchodů, ze kterých jste kradl. Všichni si vás pamatují. Můžete klidně mluvit. Proč jste to dělal? Přiznejte se, bude to pro vás polehčující okolnost.“

Nic. Muž stále mlčel.

Ellie si přisedla k němu na kraj stolu, stále ve svém převleku. V krátké minisukni vynikly její hezké nohy.

„No tak, udělej si to jednodušší, přece nechceš, abychom přitvrdili. Přece víš, že ty informace z tebe dostaneme. Ztrácíš zbytečně svůj čas,“ mluvila na něj úlisně.

Marně, muž jen mlčel.

Poprvé jsem jeho existenci zjistil před několika měsíci. Vešel jsem do bytu a vycítil něčí přítomnost. Někdo tam na mě čekal.
Vstoupil jsem do pokoje. Zdálo se mi, že v křesle otočeném zády ke mně kdosi sedí. Napadlo mě, že je to některý z mých známých, ale jak by se dostal dovnitř? Když jsem křeslo obešel, abych ho pozdravil, nikdo v něm neseděl.

Od té doby vím, že nejsem sám. Jeho tichá přítomnost mě obklopuje na každém kroku. Někdy mám takový pocit, že ho užuž zahlédnu, že stojí přímo za mnou... Ne. Pokaždé, když se otočím, je za mnou prázdnota.

Schoulený do klubíčka, seděl mladý muž. Déšť ho už stihl promáčet skrz naskrz. Pro kolemjdoucí se zdál být neviditelným.
Pod dekou se k sobě přitulili. Liam si na klín položil misku s popcornem a zapnul televizi.
Zmateně vzhlédl, když přestal cítit déšť. Deštník, vlídná tvář a pomocná ruka.
Eryn se zadíval z okna. Pršelo. Liam si ho přitáhl blíž a políbil ho do vlasů.
Horký čaj, teplá deka, suché oblečení. Neměl už kapuci, aby schoval své rohy. Ale Liam se ho nebál. Dokonce mu pomohl ošetřit ten, který byl zlomený.
"Jsem tu s tebou," zašeptal Liam. Eryn se usmál. Nepršelo.