Originální

Když se všichni shromáždili, vznikla pěkná vřava,
nad jinými tyčila se jistá kozlí hlava.

Faun se ujal slova první: "už je toho příliš!"
"Ale ty máš ještě druhý, tak co tady kvílíš.
Jednorožec už může jen bezrožcem být zván."
"Vypátráme, kdo vymyslel ten ďábelský plán."

"Naberem ho druhým rohem", šumí mezi zvířátky,
tou frakturou našich rohů utrpěly pohádky.

Jednorohé čertisko zlostně blekotá,
"doma mi teď říkají ňouma Mekota."
"Ten kdo tohle vymyslel se bude smažit v pekle,"
dodá čerchmant Belzebub a vypadá fakt vztekle.

"Já vám dám psát o frakturách našich mužných chloub,
na sosácících nemohli jste vážně klesnout hloub!"

Dlaně, které ho chytily za bílé rohy, byly drsné, zvyklé svírat brk i meč. Ze rtů mu neunikla ani hláska odporu. Byl démon a zachránil anděla... to se neodpouštělo.
Chronovým tělem projela ostrá bolest, když démon před ním zprudka zatáhl. Vykřikl, i přes tmu, která ho pomalu obestírala, slyšel krutá slova.
„A takhle provádíme frakturu rohu… pardon, rohů. O co chceš přijít ty, anděli?“

Démon v lidské podobě otevřel oči. Oknem do pokoje pronikalo měsíční světlo.
„Chrono? Jsi v pořádku?“
„Jsem. Byl to, jen sen.“
Vzpomínka, ale tím tě nechci zatěžovat. Zničil jsem ti život... a tys ten můj zachránil.

"A jste si jistá, že to zabere?"
Čarodějka se na něj podívala, jako by mu narostla druhá hlava. Od místních nebyla zvyklá, že by zpochybňovali její metody. Na to se jí příliš báli.
Tenhle mladík ale vypadal jako člověk z města. Bohové vědí, co je tam vlastně učí za nesmysly. Samý rozum, věda, ale nějaká moudrost a opravdové vědomosti, to vůbec.
Nasadila v obličeji výraz číslo osm (pohrdavý, lehce překvapený) a pozvedla obočí.
Mladík evidentně nepochopil, neboť pokračoval dále.
"Já se tedy v medicíně moc nevyznám, ale stejně nevím, jak mi s alkoholismem pomůže, že budu hryzat kůru tohohle stromu!"

Jezevci v příšeří hněvem blýskala malá očka. Jeho bíločerná šíje kmitala sem a tam. Ale ani on na stezku nemohl.

Situace se každých několik desítek kroků opakovala. Tu na jedné straně poutníka chtěl kopnout rozlícený srnec, tam zase na něj zlostně vrčel vlk.

Jako poslední zvíře se objevil wolpertinger – malý, ale o to nasupenější, že si až ulomil kus paroží, snaže se nabrat pastýře na rohy.

Stezka náhle končila. Vplula na jakousi podivnou mýtinu. V půlkruhu na podstavcích stálo sedm velkých talířů. V každém z těch talířů plál zelený oheň.

Sandály udělaly po udusané hlíně rázné kroky a zastavily se.

Jeanina Rowderová vztekle ukončila rozhovor s Harriet Marblemawovou a zhluboka se nadechla. Kdyby tu neschopnou ženskou měla po ruce a ne na Marsyasu, pravděpodobně by ji roztrhla jak hada.

Co je tak těžké na tom, najít nějakou špínu na Arthura Parnasse. Vždyť je to bývalý vzbouřenec a odpůrce registrace magických bytostí. Copak si Marblemawová neumí představit, jak by mohl zneužít neomezeného magického potenciálu mladičkého Antikrista.

Ale ona se postará, aby k ničemu zlému nedošlo. Jen co děti Parnassovi odeberou, naučí je poslušnosti a pořádku. Žádné pikniky, žádné dobrodružné výpravy. Dostane se jim takové odvykací kůry, že si na Marsyas nevzpomenou.

„Za doly, za hory, mé zlaté parohy…“

Pasoucí se jelen zvedl hlavu.

„To je zase ten nekňuba Smolíček. Stále mu říkám, že nemá ty jezinky pouštět, a on jim furt ty prstíčky chce ohřívat…,“ rozčílil se, že už mu ani tráva nechutnala.

Nakonec se rozhodl mu opět jít na pomoc.

Vtrhnul do jeskyně, aby Smolíčka zachránil, ale záchranu brzy potřeboval on sám, protože na něj jezinky se Smolíčkem nastražili léčku. Hodili na něj síť, že se jelen nemohl hýbat.

„Co jsem vám říkal? Byla to hračka,“ holedbal se Smolíček před divoženkami.

I ulámali jelenovi zlaté paroží, aby ho mohli zpeněžit.

„Afrodíté mě zavrhla!“ naříkala majitelka seznamky. „Podívej se na to.“ Ukázala do sálu. „Samí introverti a nechemické neromance!“
„Ale aspoň pijí,“ pochvalovala si barmanka.
„Ani alkohol nepomáhá. Žádný nadějný pár. Tamti sahají po mobilu. Vsaď se, že mi píšou mizerné recenze.“
„Neměla bys je organizovat?“ navrhla barmanka.
„Potřebuju tvou kůru!“
„Ne.“
„Smiluj se.“
„Ne.“
„Ano. Zbankrotuju a ty přijdeš o pravidelný kšefty!“
Barmanka s povzdechem otevřela tajný šuplík s kůrou z mimózy srdčité a přihodila ji do šejkru, limonád i hrnků na kafe.
A jelikož na ni Hekaté nezanevřela, do půl hodiny už si nikdo z účastníků speed datingu nevykal.

Ellie se zašklebila na puberťáky, kteří se s ní chtěli před obchoďákem vyfotit.
Je tady už čtvrtý den a přilákat takto namaskovaná nějakého zločince ji připadá jako čím dál větší kravina.
První den samozřejmě nic.
Druhý - také nic.
Třetí den - nějací kluci pitomci jí postříkali napěněnou kolou - ještě že si vzala spodní prádlo. No a pak jí starší důchodci nadávali do zmalovaných děvek.

Připadala si tady jak na odvykací kůře. Moc by chtěla zase zpět normální policejní službu. Zastavovat auta, kontrolovat řidičáky, sledovat feťácké doupě, nahánět zloděje nebo ještě lépe, řešit vraždu. Cokoliv jen už ne dále tuhle zmalovanou šaskárnu.

Čekala ve frontě s nekonečnou řadou dalších a nestačila se divit. Proč ji nenechali rovnou projít branou? Co chtějí v jejím případě zjišťovat? Není nic, čím by se kdy provinila.
Uklidňoval ji jen fakt, že branou za celou tu dobu, která připomínala věčnost, ještě nikdo neprošel.
Konečně na ni přišla řada.
„To musí být omyl,“ důrazně se ohradila. „Celý život jsem žila příkladně, nelhala jsem, nekradla, s manželem jsme tento až o svatební noci, do kostela chodím, ještě před odjezdem na dovolenou jsem běžela ke zpovědi…“
„A pamatujete si, co jste manželovi řekla úplně naposledy?“
Duše zbledla. „Zprava dobrý,“ hlesla.

Marně si chránil hlavu před krupobitím kopanců a ran. Brunátný kápo si ho spletl s bubnem. Místo paliček použil důtky. Vylil si na něm všechnu svou zlost. Po poslední nadávce zařval: „Odvykačku!“
Vězňovi to po té nakládačce moc nemyslelo. „Jakou odvykašku?“ procedil mezi vyraženými zuby.
„Odvykací kúru!!“ hrozil pěstí dozorce. „Aby sis odvykl neposlušnosti.“ Hromový hlas pokračoval: „20 dnů hladovka.“ Nohshled zasalutoval. „Budeš chtít žrát i kůru ze stromů nebo hlínu z apellplazu, ale nic nedostaneš! Rozumíš?“ Výhrůžný tón se snášel na nebožáka. Ten si v tu chvíli přál zemřít. Ale přežil a své hrůzné vzpomínky pochoval hluboko v sobě.