Originální

Sobotní dobrodružství se stalo víkendovou rutinou a náporem na Linusovy nervy. Zvláště když ho organizoval Lucy.

Mladinký antikrist nachystal nebezpečné trasy, provazové můstky přes propasti, na jejímž dně hučela divoká řeka, cestičku skrz ohnivou stěnu či doupě spících obřích pavouků nebo smrtelně jedovatých hadů.
Nebyly reálné, to všichni věděli, ale vypadaly tak skutečně, že se jich bál i sedmiletý autor.

Tehdy bylo na dospělých, většinou Arthurovi, (přece jen byl magická bytost,) aby se jako volavka, vydal vpřed, přilákal na sebe pozornost nebezpečných tvorů a ostatní mohli nepozorovaně proklouznout do bezpečí, kde ho pak očekával radostný výskot dětí a Linusovo objetí.

„Ahoj kámo! Kampak tak zkroušeně? Nechystáš se na slet číslo pět? Průzkumník našel sto metrů odtud krásný, zdravý smrk – prvotřídní lýko a všecko. Nejdeš?“ potká jeden kůrovec druhého.

Druhý posmutněle váhá, než ze sebe vydrmolí: „Ále, ani se neptej. Byl jsem na zdravotní prohlídce a že se jim něco nezdá. Prý jsem sežral chodbičky sedm až deset sám a měl jsem čekat na ostatní.“

„Naordinovali mi odvykačku, dietní kúru,“ dodal nešťastně a zhluboka si vzdychl.

„Jémináčku, to ti nezávidím. Modřín, že jo?“ soucitně ohrnul nos lýkožroutský kámoš.

„Kdepak, člověče… Poslali mě na jedli – z ní se mi dělá strašně blbě.“

Gita si myslela, že má přesnou představu o tom, jak divoké noci na vysoké vypadají. Ale spontánní vyvolávání elementů a opilé vykládání tarotových karet fakt nečekala.
Damián si sedl naproti ní a vesele jí před očima zamával balíčkem karet. Gita si všimla, že se na krabičce píše: "Tarot magických ptáků". To si z ní snad musel dělat prdel.
"Tak a teď se soustřeď na to, co chceš vědět," řekl. "A pak si vytáhni kartu."
Neochotně ho poslechla.
"Volavka! Ta znamená svobodné rozhodování a sebejistotu-"
Gita jen kývala a usmívala se, zatímco Damián pokračoval ve výkladu. Větší koninu snad ještě neslyšela.

Nora inštinktívne máchla palicou. Tieň uskočil, ublížene zamňaučal a zmizol cez otvorené okno von.
"Mačka", hlesla Nora ohromene. "Obyčajná mačka."
Stres z nej spadol a vybuchla v smiech.
Veď ten dom patril čarodejnici! Aby čarodejnica nemala mačky, krútila veselo hlavou, keď zatvárala okno, a eufória ju neopustila ani keď sa vracala späť do svojej izby. Palicu si však vzala so sebou. Palica sa hodí vždy...
Dvere sa zatvorili a dom sa znova ponoril do ticha. Aj keď..
Dobrá práca, Sofi, zašepkal do noci muž, schovaný v temnote pod schodiskom. Obratne sa vyhol zradným parketám a nehlučne vyšiel hlavnými dverami von.

Agneti zabořila hlavu do dlaní. Na stole seděla hromádka dopisů, polovina otevřených, všechny nesoucí stejné sdělení. Sousední země ji nepodpoří.

Tohle nemohlo vyjít.

Před měsícem vyhlásila na svém území zákaz obchodu se zotročeými lamsy. Ne tak úplně z vlastního přesvědčení, ale na podporu jejich revoluce v severní Queletarii. Na podporu Isabeiji...

Agneti přitlačila dlaněmi na oči a snažila se vytlačit z hlavy vzpomínky na svou přítelkyni. Její elegantní bílé peří a úsměvy... Její dlouhé nohy a hlas plný přesvědčení.

Řekla si dost, musela se soustředit. Svou volavčí přítelkyni už pravděpodobně nikdy neuvidí. Doufala, že se alespoň o jejím zákonu dozvěděla.

"Papá, co dělá támhle ta kůra?"
"Jaká kůra, beruško?"
"Ta na tom pařezu... myslíš si, že se vyhřívá?"
"Nemyslím, beruško. Kůra si odvyká."
"Odvyká?"
"Dříve byla součástí majestátního stromu, a ten pokáceli. Kůra si zvyká, že je sama. Odvyká si, že už není součástí jednoho celku."
"A když ty budeš pokácen, budu si od tebe taky muset odvykat?"
"Ano, beruško, to je součástí života, ale to už budeš natolik zkušená, že to zvládneš úplně beze mě. Budeš se pyšně natahovat k slunci jako ta kůra. A teď už konec otázek a zastřel toho kluka, co se ti smál."
"Ano, Papá."

Cítila se jako husa, pitomá mladá husa, která si na sebe vezme prťavou minisukni, tričko se skupinou pokemonů včetně malého pikaču, dírované punčochy, šílené náušnice a přestříká si hlavu třemi barvami.
Ale rozkaz zněl jasně: "Budeš dělat volavku."
"Budeš zevlovat před vstupem do největšího nákupního centra a on si tě nějaký šílenec určitě vybere. My jej zpacifikujeme a propojíme s dalšími lumpy, rozuměj zlatými mravenci. A budeme mít od celé té bláznivé iniciativy pokoj. Víš, přišlo to zhora, něco provést musíme, potřebujeme kladné body. Nové vybavení by se nám hodilo. Něco pro to udělej."

Zatím tedy jen bavila spořádané občany.

“Jak je ta volavka krásná...” hleděla žena obdivně k rákosí u jezera.
“Ano, to je,” odpověděl muž.
Nazítří žena opět zamířila k jezeru. A další den znova.
Muži to vrtalo hlavou. Žena trávila u jezera celé dny a začala se mu odcizovat.
Začal být znepokojený. Za to může ten pták!
Další den brzy ráno se vydal k jezeru. Ruce se mu třásly, když zamířil na volavku a vystřelil. Padla mrtvá do rákosí.
A teď bude vše jako dříve, pomyslel si.
Když vešel do domu, srdce se mu zastavilo. Na posteli ležela mrtvá žena a z prostřeleného těla jí vytékala krev.

“Já ti říkám, že existuje!”
“Blbost. To by ho někdo viděl.”
Nad korbely piva z mšic se hádali dva mravenci.
“Starej Fred pětinoh ho zahlédl, hned na konci té staré štoly, pod severním cípem mraveniště. Ale královna to chce utajit.”
“Starej Fred Pětinoh je ožralu a trouba.”
“Nene, trubec je to. Bývalej. Takže musí vědět jak to u královny chodí. Proto ho vyhodili, chtěli to všechno utajit.”
S každým korbelem debata nabývala na obrátkách. Po třetím jednomu mravenci došly argumenty: “Naposledy ti říkám, že mravenec ze zlata je blbost. Vždyť by se neunesl…”
“Prosím tebe, vždyť uneseme padesátkrát svou váhu!”

Na hřišti za gymplem seděla volavka. Hanka na ni zírala. Volavka zírala na ni.
Neměla tady co dělat. Spousta lidí. Málo vody.
Včera Hanku pronásledovaly straky. Nebo možná jen jedna, ale byla za každým rohem.
Hanka podezírala všechny: vrabce, holuby, kosy. Vše, co lítá.
Dobře, netopýři byli z obliga.
„Vypadni,“ mumlala Hanka. „Dej mi pokoj, ptačí mozku.“
Volavka nic.
Když Hanka zaplula ve škole na záchod, odvážila se stáhnout límec mikiny. Vzadu na obratli nahmátla chmýří. Včera to pírko vyrvala, ale vyrostlo znovu.
Se syknutím ho vytrhla.
Mělo nanicovatou barvu. Včera jí připadalo hnědé – vrabčí.
Teď jí připadalo skoro šedé.