Autorův výběr 2020

Zlatozelené špice Svatého Víta zhasly. Vládu převzalo měsíční stříbro, přelilo se do starobylých luceren, stékalo po prejzových střechách, zrcadlilo se v kluzké dlažbě. Tmavomodré koruny hlohů vydechly těžkou vůni.
Ze schodů vesele sestupovala skupinka turistů. Vydatná večeře korunovaná řízným pivem vyšla neuvěřitelně lacino. Teď nešetřili spokojeným wunderbar a plnými doušky vychutnávali romantické kulisy jako zákusek zcela zdarma.
Zákrut plný husté tmy nečekaně vyplivl mrazivý chlad.
Na Němce padla tíseň. Zmlkli, nejistě se k sobě přimkli. Nespatřili neurčitý protáhlý stín, jenž vykročil ze zdi, ale rozjařenost byla ta tam. Chvatně sbíhali dolů.
Ve výklenku opodál vítězně zazářily liščí oči. Všechno viděly.

Prádlo se vybělí, ale co činy?
Jako prostěradla rozhozená na trávě,
na velké ploše rozhozené sny.
Slunce je spolehlivě vysuší.
Myšlenky pleskají jako pedes plani.
Rozum se podobá lani.
Ploché názory ho vytáčí.
Vývrtka prolétla hrdlem, míří k zemi.
Na svět se nedá dívat plošně.
Točí se ve spirále smrti.
I jeho myšlenky se točí ve spirále.
Motor škytá jako miminko promodralé chladem.
Čeká ho držkopád?
Obloha se točí.
Hlava se točí.
Selže-li motor, zatlačí mu oči.
Kola se zastaví.
Dal se na plochou dráhu.
Obdiv se zhroutil.
Zděšení cloumá davem.
Všichni ztuhli, ne však mrazem.
Rozpaky padají na zem.

Stál na peronu a sledoval vlak, jak se závratnou rychlostí přibližuje.

Podíval se na další nástupiště. Bylo plné. Parta dětí jela do školy, chlapec ostatním pyšně ukazoval telefon. O kus dál stála mladá žena, sluchátka v uších. Postoj, vzhled i výraz dával jasně najevo, co si o svém okolí myslí. Napravo od ní muž v obleku. Právník? Bankéř? Rychle mluvil do telefonu, tak závislý na iluzi vlastní nepostradatelnosti!

Masky, přetvářka, faleš, pomyslel si, když je sledoval. Všichni žijí v iluzi. A já?
Pohlédl na koleje.
Jsem nepostradatelný?

Rychlík se vřítil na nádraží a s pískotem začal brzdit.
O krok couvl.

"Ten kůň bude jednou rekordman. Nebude koně, který by ho překonal." nadšením a pýchou vykřikl hrdý majitel.

Jeho slova rvala mysl všem dostihovým soupeřům. Phar Lap byl skutečně výjimečný. Krásný ryzák, nesl se jako císař a přesto uměl být tak ladný, skromný. Miláček publika.

Tenkrát na něj sázeli všichni, byla to jistota zisku.

"Jak si sakra mohl minout? Do prdele, ten kůň musí pryč. Ta novozélandská herka už mě nebude dlouho otravovat život." rozčílením rozmlátil skleničku o zem jeden neznámý konkurent.

Po chvíli horoucího vzteku začal opakovat "nebude mi otravovat život....otravovat...oh, ano. Otrávíme šampióna! Arsenikem, to bude konečná."

„A jak jste se s tátou vlastně seznámili, mami?“
Herta strnula.
„V Sokole,“ vysoukala ze sebe. „Bohumír, táta, byl neskutečně krásný kluk, svalnatý, vlasatý a bez bříška… Já… já kulhala stejně jako dnes, tehdy se na to hodně hledělo. Nikdo mě nechtěl, byla jsem jako malomocná, štítili se mě! Navíc jsem byla z německé rodiny, to před válkou, Liduško, hodně komplikovalo vztahy… Jak já v té sociální izolaci toužila po lásce! A s každým dalším odmítnutím jsem hořkla čím dál víc. Kdyby nebylo táty, asi bych zešílela.“
„A proč se do tebe zamiloval?“
„To nevím, děvenko…“
„Mami, proč tak pláčeš?“

„Kucí, co se stalo?“ přikluše s očima navrch hlavy k bráně závodu ČKD Slaný Václav, „Prej něco s mámou?!“
„Ty seš, vole, marnej,“ obrátí ty své vzhůru Robert.
„Musíme tě přeci pod nějakou záminkou vytáhnout,“ šeptá Milan, „s matkou nic není!“
„Z práce? A proč?“
„Vašku,“ drtí mezi zuby Robert, „utíkáme na Západ!“
„Dyť jo,“ klepne se do čela zapomětlivý, včerejšek trochu zamlžen, „počkejte chvilku!“

„Co teď?“ zeptá se kompliců, když se vmáčkne dozadu do trabantu.
„Potřebujeme zbraně.“
„Aby měly dobrý hlavně!“
„Hlavně levně,“ uzavře ping-pong předních sedadel Milan. „Zadarmo.“
„Vím o dobrý hájence u Zbrašína!“ pochopí i nedovtipný Václav.

"Lepší než Masoret a mažoretka," pípne Filcin.
Probodnou očima.
"Au, to bolí!"
"Vždycky když se v kostele modlíme za umírající a staré," žaluje Sikar, "klepne do mě, ať prosímetěvyslyšnáším procítěně!"
"Tak jsem to nemyslel!" hájí se otec, "My když se jako malí hádali, vyhrál ten, kdo dal poslední z nejposlednějších...!"
"Takže retro?" nechápe Apolo.
"Vzhledem k zařazení na konec," přemýšlí Linkva, "to dává ještě jiný smysl."
"Právě," zajásá Filcin, "drabble, kterým se loučí-"
"Co se děje, drahý?" zaznamená Taura, "Ty... pláčeš?"
"Já mu rozumím," praví Thea, "je to jak tábor! Každý den počítáme, kdy skončí, a až to přijde, bulíme!"