Tenkrát na světě

Drobounká ručička sevře její malíček, dítě se nadechne, zkřiví tvářičku a ona ho okamžitě umlčí prsem. Je maličké, nedomrlé, ale pláče hlasitě. Jenže ona je taky vyhublá, hladová, vyčerpaná, mléko se netvoří, ví, že je to jen otázka času. Kalná řeka přitahuje pohled jako magnet a vědomí toho, co musí, ji dusí černou nicotou. Pláč znamená prozrazení, prozrazení smrt. Jich všech. Němci nemají slitování, tak jako oni nemají slitování s nimi.
A přece tu stojí a nemůže.

Dotyk suché, teplé, velké, jisté dlaně.
"Neboj se," šeptá. "Dostanu tě z fronty. Vás oba."
Naposledy se ohlédne.
Voda je zase jen vodou.

„A jak jste se s tátou vlastně seznámili, mami?“
Herta strnula.
„V Sokole,“ vysoukala ze sebe. „Bohumír, táta, byl neskutečně krásný kluk, svalnatý, vlasatý a bez bříška… Já… já kulhala stejně jako dnes, tehdy se na to hodně hledělo. Nikdo mě nechtěl, byla jsem jako malomocná, štítili se mě! Navíc jsem byla z německé rodiny, to před válkou, Liduško, hodně komplikovalo vztahy… Jak já v té sociální izolaci toužila po lásce! A s každým dalším odmítnutím jsem hořkla čím dál víc. Kdyby nebylo táty, asi bych zešílela.“
„A proč se do tebe zamiloval?“
„To nevím, děvenko…“
„Mami, proč tak pláčeš?“

Díval se na škrabošku moudrého, pečujícího a uklidňujícího státníka na tváři skoro sedmdesátiletého starce, který jen plní rozkazy těch mladších a dravějších. Sám už nakoupil drahé kovy, ale širší rodinu nesměl varovat. Návrat do rodné vsi na Moravě bude od pozítřka nemožný, roztrhali by ho zaživa.
Od cynického Klémova „nebudete o tom mluvit, budeme to dělat“, které jím tenkrát na tajné poradě poprvé otřáslo, uplynulo mnoho vody: dnes jim nevěří nos mezi očima.
Padání masek je na nic, lepší by bylo, kdyby se do tebe zažrala, Tondo!

„Řekl jsem, že měnová reforma nebude, tak nebude!“ praví nazítří šokovanému premiérovi prezident.

„Hele, Přemku,“ pípne Mařenka, „na oběd musím být doma!“
„Už to bude,“ domalovává oslovený poslední proužek u magické kružnice.
„To je hnusná barva!“
„Krev z krysy, nastrouhaná svěcená křída, pár sběraček bramboračky…“
„Polívky?!“
„Tu já rád! A musel jsem to zředit…“
Uprostřed kola na Střeleckém ostrově se políbí.
„Bude to fungovat?“
„Má nás to chránit a navěky spojit!“
„Napořád? Tos mi měl říct dopředu! Stejně mám radši Vaška!“

Letadla mířící na Prahu zaznamenají nad městem nebývale silný vír vzdušných proudů.
„Nemá smysl bombardovat,“ hlásí velitel letky, „nikdy nemůžeme zasáhnout plánované cíle! Navíc hrozí stržení letadel!“
Píše se 14. února 1945.

Seděl v chatce a přemýšlel, co tu vlastně dělá, když padly první výstřely.
Hmátl po rybářském saku a vyskočil oknem do lesa.
Panika nahrávala útočníkovi.
Zaťal zuby při pohledu na chladnokrevné řádění v táboře, ale rychle lovecky propočítával. Dravec se nenabažil a jako žralok se pustí za utíkajícím hejnem. Právě tudy. Napjal vlasec ve výšce kotníků, druhý za ním půldruha metru od země.
Spoléhal na střelcovu bohorovnost.
Když Breivik padal, prořízl si tvář. Jak nevěřícně zíral na krev na svých rukách, rybář vystřelovací harpunou zasáhl jeho pravou dlaň. Zasekl.
Vyvrhovák prořízl krk.
„Pozdravuj v pekle, zmetku,“ zašeptal duši odcházející uchem.

„A jak jste se s tátou vlastně seznámili, mami?“
Herta strnula.
„V Sokole,“ vysoukala ze sebe. „Bohumír, táta, byl neskutečně krásný kluk, svalnatý, vlasatý a bez bříška… Já… já kulhala stejně jako dnes, tehdy se na to hodně hledělo. Nikdo mě nechtěl, byla jsem jako malomocná, štítili se mě! Navíc jsem byla z německé rodiny, to před válkou, Liduško, hodně komplikovalo vztahy… Jak já v té sociální izolaci toužila po lásce! A s každým dalším odmítnutím jsem hořkla čím dál víc. Kdyby nebylo táty, asi bych zešílela.“
„A proč se do tebe zamiloval?“
„To nevím, děvenko…“
„Mami, proč tak pláčeš?“

„Měl jsi jít, Janku,“ usmívá se maminka, „s námi.“
„To byla úroda,“ zvedá košík plný hub sestřička Zdislava.
„Bude šmaženice!“ hlásí nejmladší Klárka.
Je mu teprve osm, ale otec za katrem, takže v patriarchální rodině nepsanou hlavou.
„Ženy,“ praví laskavě, leč důležitě, „všechny houby zkontroluju, jednu po druhé!“
Není odborníkem, ale hltá tady na statku každé písmenko, včetně těch v atlasu hub.
„Co je tohle?“ zarazí se.
„Přece žampion!“ vysvětluje znejistělá matka.
„Moc mladý,“ rozhodne náhle, „rozlišit od muchomůrky zelené navýsost obtížné! Malá škodná!“
„To ale vyhodíme půlku hub,“ děsí se Zdislava.
„Tak ať,“ dí nesmlouvavě, „kvůli tátovi riskovat nesmíme!“

Nehybný vzduch proťal blesk a prořízl plynoucí čas na před a po. Dobré slunce kleslo. Krásný den zakalily slzy.
Ach, kam mě jen zavedla má touha po vzdělání? Proč jsem jen chtěla proniknout do světa svého milého? Kde se ve mně vzalo tolik pýchy? Otec je mrtev, bratr se zoufale brání proti přesile!
Kovové včely hvízdají nad hlavou, hromové hole ohlušují.
Zahyneme tu oba, pokud nepomohu… Jsem bojovnice, žádná studentka!
Vrhám se směrem k tatínkově chladnoucímu tělu pro zbraň, uklouznu po krvi a padám, kámen, náraz, temnota.

„Nšo-či, Nšo-či,“ slyším hlas svého milého, „prober se! “
Otevřu oči do zářivého světla.

„Ale vy jste…“
„Ani slovo! Jsem tu inkognito!“
„Jsem diskrétnost sama!“ zkřížila ruce na prsou, „jistě chcete vyložit budoucnost!“
„Nevěřím těmhle nesmyslům ani zbla,“ ujasnil příchozí, „ale čeká mě zítra jednání, které rozhodne o míru, či válce ve světě!“
Rychle vytáhl z balíčku tři karty.
„Tak kulový svršek je jasný,“ dolovala v paměti, „jste rozený obránce míru!“
„To sedí,“ prohlásil sebevědomě.
„Žaludový má dva meče,“ tohle platí vždy!, „váš protivník je proradný a chystá na vás past!“
„Aha. Dobré vědět.“
„A konečně červené eso,“ neuskutečnitelností se nemůže splést, „chraňte vším srdcem lva se dvěma ocasy!“
Neville Chamberlain zalapal po dechu.

-Matko, neposlechla jsem tvé varování, divá touha mne vehnala do náruče netvora!
„Neplač, dcero, však tě ochráním.“
-Ale co mé robě?
„Dítě nelásky není dítě!“
-Co to pravíš, matičko? Ty jsi otce, budiž mu země lehká, milovala?
„Inu, ano! Tata vybral staršího, nepřežil tě dlouho, ale zvykli jsme na sebe!“
-Třeba taky zvyknu…
„Ani nepomysli, nepustím tě, dcero má jediná!“
Svítá, když potřetí buch, buch na dveře.
„Dítě pláče, dej mu pít!“
-Musím, matko, musím, toť úděl můj!
„A já mám o dceru přijíti? Nikam!“
Vstala, najednou zatvrzelá. Kolikrát už slyšela stejný rozkaz?
-Nech mě být matkou, jak tys byla!

Dlaně nesvědily, ale vyrážka vypadala ohavně. Musel mít dnes při porcování masa rukavičky, aby neodradil zákazníky.
Francouzskou nemoc chytil od londýnské děvky.
Poklepem zkontroloval řeznický nůž na poutku vnitřní strany kabátu.
Skrze padlou ženu po zásluze ztrestána jeho nezdrženlivost. Dar za dar. Stane se nástrojem Božího hněvu: chlípnost se Mu hnusí.
Vystoupila z přítmí postranní uličky.
„Chceš vidět moje sosáky?“ zeptala se bezostyšně.
Mířil za Mathyldou, ale smí přehlédnout Povolání?
„Chci,“ usmál se a bodl.
Uhnula, škobrtl, ztratil rovnováhu, leží. Něčím strašně těžkým udeřila do hlavy.
Taková jsem mohla být legenda, napadne jej, když ústy uniká jako dým někam vzhůru.