Songfiction

Další taková. Jo, měl jsem to tušit. A přitom mi to na začátku přišlo celkem nadějný, už jen proto, jak krásně se smála očima.
Ale moje máma, ta to odhadla hned, jak jsem ji poprvé přivedl domů na večeři. Prý že jsem se “…naparoval jako kohout, ale tahle slepice je stejná jako ta, kterou sis přivedl před měsícem, nejmíň desátá stejná v řadě…jako vejce vejci, synku.“ A hluboký mateřský povzdech. Jó, máma, ta se vyzná.
Zase další holka, která pršela na můj ráj. Ale co, díky dešti je ten ráj zelenější…a zelená pastva láká další slípky. Mám to tak rád.

Ten letmý pocit vzadu v hlavě přichází nečekaně. Jednou ve chvíli mezi probuzením a otevřením očí, podruhé když se jen tak touláš městem, potřetí třeba při vaření…Kdykoliv, kdekoliv. Pocit, že se stačí jen ohlédnout a…všechno je tak, jak jsi to měla ráda. Zase tančíš s Vé pod pódiem, Ká na tebe čeká s bílou růží na nádraží, Dé ti šeptá, že jsi „the most beautiful girl, I have ever met“…. Do očí ti stoupne nostalgický úsměv a/nebo slzy. Srdce jen tak decentně poskočí mimo rytmus. Máš je tam všechny a stále je dost místa pro další. Jsi zamilovaná…a pořád budeš.

Od dob, co pamatuji, co pamatuje moje máma, moje bába a bába mojí báby, vždy byla nad námi. Pokud ne všechna čtyři, alespoň jedno z nich. Svítila na úzké stezky, kde jsme museli opatrně klást jednu nohu vedle druhé. Jejich teplo prohřívalo naše unavená těla a těla našich zvířat, jen někdy nám žhavý sluneční vítr vháněl do očí nepříjemně štiplavý pot. Když někdo z nás padl pod tíhou nákladu, stačilo ho položit tam, kam zrovna dopadal snopec jejich paprsků. Odjakživa až dodnes, kdy pozorujeme pomalu, ale neústupně tmavnoucí vlnovku obzoru, očima rozšířenýma dětským strachem. Je to konec, nebo nový začátek?