Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Matná zář svíčky osvětlovala spokojenou tvářičku spícího novorozence. Nad kolíbkou se skláněly tři stařenky.
"Nebudeš moc chytrý, zato budeš spokojený," pronesla první.
"Oženíš se s ošklivou, ale hodnou ženou," pokračovala druhá.
"Budeš tesařem a na pile přijdeš jen o dva prsty," dodala třetí.
Na schodech z půdy se ozval dupot, pak do místnosti vrazili rozrušení rodiče.
"Tohle má být nějaká sudba? Koukejte to změnit. Z našeho Cristiána bude přinejmenším hrabě!" spustila matka.
"Sudbu přeci nemůžeme změnit," chlácholila ji první sudička.
"Podívejte, každý nemůže mít velkolepý osud," přidala se druhá.
"My hrabata stejně neděláme, jsme sudičky modrých límečků," pokrčila rameny třetí.
Někdy je to vyloženě k nasrání, když to tak řeknu. Máte dítě, docela čerstvě, a představujete si, že jste pro něj celý svět a že teda máte všechno, co potřebuje. Jenže ono to tak prostě není, ať se snažíte, jak chcete. Třeba to moje. Myslela jsem si, jak se budeme mazlit, jak budu kojit, houpat ho v náručí a uspávat ho tím. Ideál, ne? Kdeže! Dítě mi usínalo při "kojení" a prakticky kdekoliv jinde, jen v náručí ne.
Ale přišly zasloužilé matky, pochovaly a dítě spalo jako dudek.
Někdy to bylo vyloženě k nasrání.
A někdy to bylo: Panebože, děkuju!
Aby byl člověk nazván starým mistrem, musí mít za sebou roky praxe a své řemeslo dovést k dokonalosti. Kdo ale tvrdí, že proto musí být starý, nikdy nepotkal mladé dámy na olympiádě v zapírání.
Seděly v kavárně, myslely, ale neříkaly nic.
Lina věděla – naprosto jistě! – že Judita zažívá vášnivou romanci, a nechtěla se přiznat, že s Antoinem ještě ani nemluvila o samotě.
Usrkla čaje, protože kávě nikdy nepřišla na chuť.
Judita se nemohla přimět k přiznání o absenci své vášnivé romance, neboť tušila, že je Lině vzorem, a nechtěla jí kazit vyhlídky.
Načala čokoládový dortík.
Poznámka první - pokud téma nebude zcela čitelné, na bodu netrvám. Únava materiálu.:D
Poznámka druhá - hrdinka sice mistryně je, nicméně za označení stará by mi pravděpodobně nakopala prdel. Inu, nevadí.
Lynn se dívá. Je to sranda, ale stejně ji těší to jejich zaujetí pro věc.
Upije čaj a pozoruje, jak se první z mladých mužů svléká. Hoch cílevědomě odhodí ručník, důležitě se rozhlédne a vkročí do jezírka. Okraj zvoní tenkým ledem, Lynn by považovala za nanejvýš vhodné, kdyby se v té vodě začal hýbat, on ale natáhne ruku do výšky a udělá si selfíčko. Pak - což ji udiví nejvíc - vyletí z vody jako vystřelený.
Lynn zamrká, ale pak se usměje.
Pořád ten pomyslný ledoborec táhnou dál. Svým způsobem. A jí bude příští týden pětašedesát.
Možná si aspoň zopakuje La Manche.
Lynne Cox je neuvěřitelná. Ta dáma svého času přeplavala všechny slavné průlivy. Taky jezero Bajkal. A jezero Titicaca. Uplavala neskutečný vzdálenosti ve vodě tak ledové, že by v ní umrzla prdel i tučňákovi. Pro výzkum vlivu chladu na lidské tělo udělala víc, než kdokoli jiný. Sooo, sbal si svý ezo tretky, Wimme, přichází Mistryně.:D
Vždycky všechno tak uctivě ztichlo, když vstoupila do stáje. Hihňající se děti i koně v boxech přežvykující seno.
Kráčela chodbou s milým, shovívavým úsměvem ve vrásčité tváři.
Se stejně skromným úsměvem tenkrát přebírala pohár, když se potřetí v řadě stala mistryní světa. To už je dávno...
Kráčela elegantně, i přes nepatrné kulhání. Holt mnohačetná zranění a operace nohy se podepsala...
Klisna vytáhla hlavu nad dvířka boxu. Poznala její kroky jako vždycky. Byla téměř slepá, na jednom oku zákal. Vzhledem k úctyhodnému věku ani není divu.
Kráčely spolu chodbou ven. Kopyta klapala na dlažbě.
Šly se projít.
A prostě být.
Spolu.
Jen bych ráda řekla, že si moc vážím všech lidí, ať už jsou to závodní jezdci nebo rekreační jezdci, kteří si nechávají svoje koňské parťáky na dožití u sebe. Chápu, že ne vždy se může člověk o stárnoucího koně postarat, zajistit mu velké pastviny, stádo, veterinární péči... V takovém případě samozřejmě, pokud dá koňského seniora do dobrých podmínek, udělá nejlépe.
ALE bohužel, ač se o tom moc nemluví, existuje stále i mnoho lidí, kteří vysloužilé koně dají prostě "někam pryč", protože už na něj není čas, není místo, koupí si koně nového... a mnohdy neřeší kam kůň putuje, ocitne se na měsíc tam, další měsíc jinde, pak se nedej bože ocitne u nějakého překupníka...
Tohle drabble věnuji Hubertovi. Hubert nebyl Mistr světa, ani nezávodil. Přesto byl velmi vzácný (v mých očích samozřejmě). Byl to můj první koňský učitel. Učil mě první kroky na koňském hřbetě, s trpělivostí, opatrností. A i mnoho dalších lidí. Mrzí mě, že neměl hezčí důchod. Dozvěděla jsem se až po mnoha letech, docela nedávno, co a jak.
Ten obraz visel u Blackových na půdě a nehýbal se. To je zvláštní, kde se v domě čistokrevné kouzelnické rodiny, zakládající si na svém původu, vzal mudlovský obraz, žasla Hermiona. Na druhý pohled se divila ještě víc. Umělec totiž namaloval tři staré ženy v temné jeskyni, kterak připravují lektvar.
„Síriusi, co to máte na půdě za obraz?“
„Jaký obraz?“
„Vypadají jako tři čarodějnice z Mackbetha.“
„Ty myslíš Staré Mistryně? Matčina oblíbená čmáranice, tvrdila, že jsou to pratetičky Burkeové. Furt dokola mleli Klopotem se kouzlo dař, ohni hoř a kotle vař! Otravovalo mě to, tak jsem na ně seslal umlčovací kletbu.“
Amka si v duchu napočítal do deseti.
"Babičko," začal opatrně. Dvě vrásčité tváře se k němu tázavě obrátily. Zpotil se mu zátylek.
"Tady nemůžete sedět.." Další tázavé ticho. “Vidíte, tady..."
"Nevidím!" Menší z babiček mu najednou strčila hlavu až do obličeje, takže si mohl prohlédnout její zakalené oči. "Takovej junák a dělá si šoufky ze starý ženský..." Popotáhla.
"Jen seďte!" zakoktal Amka: "Tak si náčelník Tonraq přesedne..."
"Nepřehnalas to?" dívala se Katara za zdeptaným Amkou. Toph si hodila nohy na vedlejší sedadlo.
"Má dávat pozor v dějepise," odfrkla si. "Nebojovala jsem s Firelordem, aby mi pak nějakej cucák říkal babičko..."
"Jsem rád, že mohu na pódiu přivítat letošní mistryně světa, a to v otevírání plných sklenic od okurek na čas, se zavázanou jednou rukou, při stoji na jedné noze, v bazénu při teplotě blížící se nule, zatímco jim nad hlavami hraje parta Estonců serenádu na dudy!" zvolal komentátor a publikum hlasitě aplaudovalo.
"Sláva! Vivat! Hurá!" neslo se nad nepřebernými davy, které se jednoho krásného, teplého, květnového dne shromáždily na nejmenovaném, rozlehlém, stinném, veřejném místě.
"Tímto bych chtěl vítězkám moc pogratulovat k fantastickému času. Cenu, kterou se pro letošní rok stal tento hodnotný šek, přicházejí předat staré mistryně z minulého roku!"
Ráda se vracím k těm dávným dnům, kdy jsem nebyla stará, kdy jsem neměla zkušenosti a i když jsem chybovala, nebylo těch chyb tolik, jako dnes. Ale to dá přeci rozum, no ne?
I já jsem měla vzor, učitelku, dámu, ke které jsem vzhlížela a která mi byla velmi blízká, přestože byla taková ke všem.
Ale vždy mi říkala: ,,Ty jsi opravdu výjimečná, něco v tobě je, nějaký potenciál."
A komu by to nelichotilo, komu by se nelíbilo tohle slyšet? Ale mám podezření, že to říkala kdekomu, když pro ni byli všichni důležití.
Na začátku to byly ženy z nejchudší oblasti Čech. Braly každou práci, i když byly velice obírány o výdělek, a na úkor toho, že dřela celá rodina od rána do večera.
Po válce se stavěly továrny, kde se tyto ženy a jejich dcery a vnučky shlukovaly a společně pracovaly, aby vytvářely výrobky, které byly známé a chtěné po celém světě. Přesný zrak a pevná a šikovná ruka byly zapotřebí. Stalo se ale, že továrny zavřeli. Ženy znalé řemesla najednou bez práce.
Několika z nich se podařilo uchytit se, a stále se řemeslu věnují, ale nemládnou, a není pomalu koho učit.
Řeč je o rukavičkářství. Loni v červnu jsme s kamarádky navštívily Dobříš, no a nebyla by to naše parta abychom nevlezly do muzea o rukavicích. Přiznám se, že jsem o tom neměla do té doby vůbec přehled.
Práce je to poměrně tvrdá a v minulosti to skutečně dělaly ženy, jejichž rodiny byly nesmírně chudé, přitom je o většinu výdělku obrali muži, kteří jim práci dávali. Po válce /za komunistů vznikla v Dobříši továrna, kde pracovali muži i ženy a vytvářely umělecká díla, která lze nosit na rukou, vyváželo se do celého světa, kolem let 2000 však továrnu postupně uzavřeli a řemeslo skončilo. Téměř.
Před pár měsíci jsem v televizi viděla reportáž s paní, která odkoupila část strojů, najala bývalé pracovnice a nadále pokračují ve výrobě. Mladé kolegyně snad v té době neměly, ale to si už úplně nevybavím.
Toť z mé paměti. Na internetu toho jistě bude více a přesnější info.
