Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Prosím, pane. Je to výjimečná událost. Jen bohové vědí, kdy se nám to zase povede dát dohromady. Zaručuji vám maximální možnou ochranu, kromě Hlídky jsme domluveni i s Neviditelnou Univerzitou.“
PhDr. Rozamil Všetenkrát, CSc. pokračoval:
„Dovolte mi, abych vám předestřel seznam ostatních majitelů a děl. Jsou mezi nimi jména velmi významná, nemusíte se bát, že byste se octl, tedy vaše obrazy, tedy obrazy, které vlastníte, tedy...“
Doktor se zakoktal.
Patricij pozvedl obočí a list papíru.
„Dobrá souhlasím. Ale...“
„Ale co?“ vyjekl doktor.
„Tvůrci děl jsou do jedné ženy. Na výstavě To nejlepší ze starých Mistrů?“
Arkan se stal dračím jezdcem navzdory tomu, že nebyl čistokrevný člověk, jeho otec byl elf. Sám žádnou zvláštní magií nevládl, takže ve spojení s drakem nedošlo k žádným… nehodám, ale rodové dědictví mu zajistilo nelidsky dlouhý život. Který byl nakonec k neunesení.
(Dokud nepotkal Alžbětu – pro ty, které by to zajímalo:))
Brandy letěla nad průsmykem a hledala stopy pašeráků. Měla tu být s Arkanem, ale…
Vychrlila frustrovaný plamen a opět se pokusila rozdýchat hrůzu, která jí svírala srdce.
Včera o něj málem přišla. Byli vysoko a byla tma, když náhle spadl ze sedla. On!
Sloužili spolu bezmála dvě století. V krizích fungovali na záblesk myšlenky, měli všechny myslitelné zkušenosti. Stáli spolu proti nepřátelským vojskům i ničivé magii. Hlídali hranice, vyšetřovali zločiny, dělali vše, co jejich králové potřebovali.
Zachránila ho, protože byla skvělý letec.
Teprve později jí došlo, že se chtěl zabít.
S tím zkušenosti neměla.
Zachránila ho… ale na jak dlouho?
„S kýmže se to máš setkat?“ Thon nevěřil svým uším.
Berek obrátil oči v sloup.
„Co ti na tom přijde tak divný?“
„No ale... ale... ona?“
„No asi něco potřebuje. Snad s ní přiletí i Rex.“
Rex nepřiletěl. Z lodi vystoupila jen jedna obyčejná, ničím zvláštní togruta.
„Ahsoko.“
„Mistře,“ uklonila se bývalá Jedi.
„Taky Mistře,“ kývla Gwen hlavou.
„Ale ten titul mi nepří-“
„Ticho,“ Gwen se zavěsila do Ahsoky a vedla ji do domu, „copak se děje?“
Kluci je pozorovali zpovzdálí.
„Nějak zestárla,“ poznamenal Mossi.
„To my všichni.“
„Ale jim to neříkej nebo tu budeš mít dvě velmi rozladěné Mistryně.“
Mrtvé tělo je těžší než živé. To dobře věděla, ale netušila, že to platí i o nebožtících, které jste si sami nevyrobili.
Opřela se zády o dveře, a ty se pod vahou dvou žen otevřely.
Třetí žena na posteli v cele vyjekla.
"Julie! Co tady děláš? Proč máš hábit? Elle est morte!"
"Buď ještě tiše," odpověděla Julie a políbila svou milenku, "a pomoz mi s ní na postel!"
Vymotala si z toho děsného hadru kord, prosekla slamník a do jeho útrob vhodila hořící svíčku.
"Teď můžeš křičet."
Novicka samovolně poslechla.
Julie chytla její roztřesenou ruku a vyběhly společně ke stájím.
Julie d'Aubigny, duelistka a operní pěvkyně byla podle mého názoru určitě starou mistryní.
Narodila se kolem roku 1670 tajemníkovi jednoho z hrabat na dvoře Krále Slunce. Její otec mimo jiné trénoval dvorská pážata v šermu, a tak se šermovat, tančit a jezdit na koni naučila i jeho dcera.
Provdala se mladá, protože na ní šéf jejího otce měl zálusk, tak ji provdal za nižšího šlechtice, kterého poslal pracovat mimo Paříž.
Julie si brzo našla vlastního milence. Ten v souboji zabil muže, a tak Julie spolu s ním utekla před vyšetřovateli na jih Francie. Cestou oba vystupovali po hospodách jako zpěváci a šermíři, Julie s příjmením svého manžela a oblečená v mužských šatech.
S milencem se rozešla a našla si milenku. Rodiče milenky svou dceru zavřeli do kláštera. Jak to dopadlo jste si mohli přečíst v drabblu.
Milenka se nakonec vrátila k rodičům, kteří několik měsíců věřili, že je mrtvá. Jakou měli radost není jasné, ale Julii dali k soudu, jenž ji v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti.
Zachránilo ji ale to, že byla talentovanou operní pěvkyní a i díky rodinným kontaktům ve Versailles si získala královskou ochranu. Působila v právě založené pařížské opeře, kde si získala velký úspěch jako sopranistka a kontraaltistka.
Její otevřeně bisexuální chování bylo sice skandální, ale králův bratr Filip byl homosexuál, který často oblékal dámské oblečení, král tedy Juliino chování musel tolerovat. Navíc mu patrně vyhovovalo, nakolik Julie a jí podobní umělci provokovali církev.
Ani s mečem se Julie nekrotila. Během jednoho banketu políbila velmi žádanou svobodnou šlechtičnu a tři šlechtici ji vyzvali na souboj (na ten banket přišla ozbrojená dvěma meči, tak se to dalo čekat). Jednoho po druhém postupně porazila. Souboje ale byly v té době už nelegální a králova trpělivost konečně přetekla, zvlášť kvůli tomu, že se to stalo na králově banketu. Julie musela z Paříže prchnout do Bruselu.
Zemřela v klášteře ve Francii v Kristových letech, kam vstoupila po smrti své poslední milenky.
Jestli je to všechno pravda těžko říct. Ale přál bych si, aby bylo.
Desať postáv s predpaženými rukami synchronizovane poskočilo vpred. A znova. Približovali sa k Yamovi. Ten viac neváhal a bežal preč. „Pani Lam, pani Čon,“ rozliehal sa dvorom jeho krik. „Prebrali sa.“
Z dverí vybehli dve ženy. Každá s hromadou žltých papierov. Jedna navyše držala vrecko lepivej ryže.
Nasledovala epická bitka, na ktorú je tento text príliš krátky. Na jej konci stálo desať nehybných postáv s papiermi prilepenými na čele.
„Mala by si Yamovi vynadať. Určite sa neoslobodili sami,“ precedila zadýchaná pani Čon.
„Určite. Ale musíš uznať, že to bola zábava. V našom veku si je toľko neužijeme,“ odvetila pani Lam.
Inšpirované scénou z filmu Pan Vampýr (1985). Ukážka (od 2:31) aj s (trošku) epickou bitkou. Vo filme sú síce Taoistskí kňazi, ale prečo by to nemohli byť kňažky? Wikipedia píše: In 1392, during the reign of Taizu, a minimum age was decreed, with only men over 40 years old and women over 50 years old being allowed to become priests. Tak jej budeme veriť.
A čínski upíri? Tí poskakujú. S rukami pred sebou. A deaktivujú sa tak, že im na čelo nalepíte papier s kúzelnou formulou.
Nesoutěžní. Tak zase taky jednou opeřenci, resp. opeřenkyně...
Fascinují nás odedávna a vždy se nám jevily podivuhodně dvojznačně.
Jejich vidoucí oči jako by skrývaly hluboká tajemství. Díky hnízdišti na akropoli v Athénách se staly služebnicemi samotné bohyně moudrosti. Na přídích řeckých lodí přinášely vítězství. Patřívaly dokonce k symbolům křesťanské víry
Nicméně vylétají většinou za tmy. Mnohé vyhledávají hluboké lesy nebo osamělé zříceniny. To budí podezření. Mohou symbolizovat jiné vědění, nebezpečné, zapovězené. Přinášejí neštěstí, zvěstují smrt. Slouží čarodějnicím i samému ďáblovi.
I my někdy zneklidněně nasloucháme nočnímu houkání, vystraší nás sova pálená za soumraku jako zjevení Bílé paní, a možná doufáme, že jednou na okno zaťuká sova s obálkou…
Tentokrát zcela nefalšované BJB. Ale sto slov na první pokus! :D
září 1912
Začíná babí léto, ve zlatém listí se třpytí sytě červená jablka. Grigorij je v Berlíně, spolupracuje na tvorbě herbáře pro tamní botanické muzeum. Naděžda zůstala v Charkově.
Volná nedělní odpoledne ráda právě tady, ve starém sadu. Sedí na lavičce, vyhřívá se v podzimním slunci. Usmívá se. Dvou zvlášť vypasovaných šatů už se musela vzdát, byť jinak na ní ještě nic není poznat. Bála se, hrozně se bála. Teď je ráda. Možná to není dokonalý svět, ale… Vstane, utrhne jablko z jedné z nejstarších stále rodících jabloní. Známá sladce natrpklá chuť se jí rozlije v ústech. Ale pořád stojí za to.
Když bylo všechno nové a nejisté, když to nebyl velký byznys, šlo to snadněji. Alice Guy-Blaché byla možná první (možná ne), každopádně natočila přes tisíc filmů.
Později…
Mary Pickfordová se musela stát nejslavnější hereckou tváří světa, aby dostala produkční kontrolu nad svými filmy.
Dorothy Arzner prý nenarazila na žádný problém kvůli tomu, že je žena. Ale byla stále jedinou režisérkou v Hollywoodu třicátých let.
„Mělo by to být podle talentu, ne podle pohlaví!“ křičeli a křičí.
Kéž by to tak bylo.
Chloé Zhao na ně bude myslet, až si jako teprve druhá žena v historie půjde pro Oscara za režii…
Alice Guy-Blaché je označována za první ženu režisérku, první narativní film (a asi jeden z prvních narativních filmů vůbec!) natočila již v roce 1896. Mary Pickfordová byla nejznámější a nejmilovanější herečka němého filmu, ale taky docela drsná byznysmenka, které založila společně se třemi kolegy studio United Artists. Dorothy Arzner byla jedinou režisérkou pracující v podmínkách hollywoodského studiového systému třicátých a čtyřicátých let (a taky lesbou, takže se můžete bavit hledáním queer tónů v jejích filmech). Za celou historii Oscarů bylo na cenu za režii nominováno jen 7 žen, z toho dvě tento rok – Chloé Zhao (film Nomadland) je velkou favoritkou na vítězství a je zároveň první nebílou ženou nominovanou na toto ocenění. Ve filmové historii je velká spousta inspirativních žen, ale bohužel 100 znaků je 100 znaků.
Nepoměr mezi režiséry a režisérkami ve filmové historii je obrovský, a to se tu bavíme v podstatě jen o Hollywoodu (ale ta situace byla bídná všude – u nás, v SSSR, ve Skandinávii, v Japonsku…). Přihřeju si polívčičku: na toto téma jsem si napsala napsala článek v roce 2015 a pořád dává smysl (dotýkám se tam i českého kontextu). Ale je skvělé, jak strašně moc se za těch pár let změnilo! Pořád žádná hitparáda, ale dejme tomu dalších pět let.
Fans and fascinations a libovolný mix period dramas.
"Marečku? Bebe! Koukej, co tu máme," snažil se mladý muž zabavit roztěkané batole.
"Mmm!" odvětilo dítě a namířilo prstík ke dveřím.
"Ne, ještě chviličku, maminka má práci," přesvědčoval mládě. "Co tam vlastně dělá?" obrátil se na druhou dospělou osobu v místnosti.
"Naposledy co jsem koukala, klade milion otázek a strká slečnám pod nos jeden kus oděvu za druhým," odvětila Gwen. "Ostatně soudím, že bychom u toho oba chtěli být taky, ale je tam na mrňata trochu moc špendlíků."
"Tak nám snad sdělí své poznatky."
"No to tedy doufám. Možná je to špionáž, ale nejen my jí budeme za sdílení vděční."
Zviditelnění tématu: "Finish in the usual way" je věta, která v nočních můrách pronásleduje tvůrce historických a historizujících kostýmů a tvůrce videí o těchto, takzvané CosTubery (costume/cosplay youtuber). Ona věta se nachází na konci mnohých dobových instrukcí k šití oděvů. Dneska už v mnoha případech nikdo neví, co byla ta "usual way", "obvyklý způsob" zakončování a začišťování šité práce. Susan se tedy ze starých mladých mistryň jehly snaží něco vylámat.
Bytná – zástěru naškrobenou, šedý drdůlek perfektně upravený – na něj už čekala, netrpělivá všechno mu povědět. Jako obvykle.
„Zašla jsem za tetkou Richtrovou do Ostrovní a na Betlém Platz za Zlámalkou.“
Věděl, že přerušovat ji nemá cenu. Měl pocit, že Richtrová, Zlámalka a jeho bytná jsou snad největší mistryně klípkařky z celé Prahy.
„Samozřejmě tu rodinu, ty Treschlovy znají. Nóbl lidi. A bohatý. Doma mluví jenom franštinou. Madam je prý urozená dáma. Dcera francouzskýho hraběte, no považte!“
A on byl chudý, sirotek po maloměstském pekaři… Pravda, vypracoval se, ale mohl si vůbec dovolit pomýšlet na takovou slečnu, jako byla Lydie Treschlová?
