DMD č. 9. pro 9. 4. 2021. Téma: Čekatel optimista

Už jen kousek. Sáhl po dveřích do hrobky, když...
„Kampak? Na domácí oslavu? Ale to je v lokdaunu zakázané.”
Hrobník! Obával se, že bude otravovat.
„Tušil jsem, že se s ní budeš chtít zavřít k sobě, tak jsem tu počkal,” sdělil hrobník samolibě. „Jak optimista věřím, že dovečeřím,” dodal.
Dokonce si zarýmoval. Hnus. Zbývalo jediné. Pohlédl na nebe a rádoby zděšeně vykřikl: „Archanděl Michael! Jde si pro nás!”
Možná optimista, ale naivně důvěřivý. Hrobník se poplašeně otočil.
Nezaváhal, otevřel dveře a táhl Machatou za ně.
„Já tam viděla jen puštíka.” zamumlala žena, když zapluli dovnitř. „Michaelovi by přece svítil zobáček.”

Tohle byl nejdivnější způsob, jak se ucházet o práci.
Pořád Jacka sledovat a někde na něho čekat s kelímkem kávy... Bylo mu vlastně jedno, že ze sebe dělá idiota. Už mu nic jiného nezbývalo.
Věděl, že jestli nezabere pterodaktyl, tak už asi nic. A Ianto se nerad vzdával naděje.
...
Srdce mu bušilo, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Takhle blízko někomu už dlouho nebyl. Když na něj nový šéf zavolal, ať se zítra hlásí v práci, byl pořád tak v šoku, že neodpověděl. Ale když ozvalo: „Mimochodem, pěkný oblek.”, Ianto se pousmál. Ten optimismus a tvrdohlavá vytrvalost se nakonec vyplatily.

Drahý Tasemníku,
vedeš si dobře, ale neusni na vavřínech! A hlavně, nenech se zlákat, jako mnoho mladých nezkušených, tou z největších chyb, totiž zbrklostí. Nespěchej získat vyhlédnutého pacienta příliš rychle a zejména – nespěchej získat pouze jeho! Vždyť i poháněč řídí svými povely a pobídkami celé stádo a ne jen jeden kus. Při troše vůle a trpělivosti můžeš být jako onen pohaněč. Postrkuj je zlobou a zlostí, štípej závistí a až stádo zešílí, směruj je jemně. Buď jako rozsévač (však nikdy tak, jak ho chápe Nepřítel!). Zasij zlé sémě, pohnoj záští, pomluvou, zalévej žlučí a čekej. Však ono vzklíčí.
Tvůj Zmarchrob

Po deseti letech manželství s Hermionou Rona nepříjemně překvapilo, že jejich vztah přestává být tou idylkou prvních let. Často se nesmyslně hádali kvůli drobnostem, ale pod povrchem to začínalo bublat čím dál víc a každá hádka byla horší. Hermiona s ním ztrácela trpělivost a měl pocit, že si ho neváží tolik co dřív.
Přesto optimisticky očekával, že se to časem nějak zlepší. Že se mezi ně vrátí harmonie a něha a to něco, co je v prvních měsících spojovalo.
Jenže to něco se stále nedělo.
Občas dokázal Hermionu rozesmát, až jí tekly slzy, ale mezitím vším pronikalo jejich vzájemné odcizení.

Dveře se bez klepání otvírají a dovnitř vchází asi padesátiletý muž. Bez pozdravu po mně doslova hodí kupní smlouvu a jen pronáší: "Tak mi to přiznání vyplň."

"Co vás vede k tomu, že jsem tu od toho, abych vám přiznání sepsala?"

"Že si tě, paninko, platím ze svých daní," odpovídá naštvaně.

"Tak to asi platíte málo, protože já jsem tu od toho, abych přiznání zpracovala, ne vypracovala," odpovídám s úsměvem na tváři a vracím kupní smlouvu i s formuláři.

Pán s nadávkami odchází a nezapomíná třísknout dveřmi.

"Optimista, jestli čekal, že s takovým přístupem mu to projde," komentuje událost kolegyně.

“Tak pojď
a věř
že to dobře dopadne!”

Je mi sedm. Dva měsíce chodím do školy, kde nás vyučují soušky. Máma chodí do práce, táta do práce a do hospody. Jenže dneska večer zůstal doma. Sleduje zprávy, německou stanici.
“Kurvy. Teď už přece musej táhnout..!”
Máma, zabraná do novin, ho ani neokřikne.
“Nepíšou nic,” pronese. “Bůhví jak to ještě bude…”
“Přece o tom nebudou psát v Rudým právu,” odsekne táta. Dál loví Bavoráky, poslouchá. Umí německy. Já ne, ale poznám "Prag".
“Tati, co tam říkají?”
Táta se otočí a po dlouhé době ho vidím se usmát.
“Že to bude dobrý.”

"Andulky rozbily lavor na koupání," řekl jsem mamince.
"Měli bychom jim objednat nějakou pořádnou koupelnu," řekla maminka.
"Ale co než to dojde?" zeptal jsem se.
"Prostě nebudou mít týden koupele."
"Rozbil se nám lavor a koupelna dojde až za týden," stěžoval si Pepíček.
"Buď čekatel optimista, už za týden," řekl mu Honzík.
​Andulky čekaly a my také.
​ Za týden se ozvalo zvonění.
​ "Dobrý den, pane Peterson, tady je ta koupelna."
"Jupííí," začala pípat andulčata.
​ "Konečně je tu koupel," řekly si dospělé andulky.
​ My jsme si oddechli, že to došlo, protože po týdnu bez koupele je to s andulkami k
nevydržení.

„Čau, jak se máš?“
„Ale jde to. Teď jsem si zrovna zažádal vo vobčanství na trojce, tak jsem na čekací listině...“
„Cože?! No počkej a myslíš, že ho dostaneš?“
„Jo, já jsem voptimista. Irenčiny rodiče mají na trojce ještě jeden byt, tak tam budeme bydlet, už mám slíbený i místo, až dostanu to vobčanství, a našel jsem si, že sestra mojí prababičky kdysi na trojce bydlela, tak to mi snad taky uznaj k dobru.“
„Hele a proč to vlastně všechno děláš? To je to na desítce fakt tak strašný?“
„Ale to ne. Spíš kvůli svatbě. Irenka rezolutně odmítá smíšená manželství.“

“Sedí tam pořád?”
“Sedí.”
“Řekli jste mu, že pošleme zprávu až bude objednávka připravená?”
“Řekli.”
“Upozornili jste, že to může trvat nestandardně dlouho?”
“Upozornili.”
“Nevadilo mu spát v čítárně?”
“Nevadilo.”
“Tak to si s ním budu muset promluvit sám…”
“Bylo by to vhodné.”
Nejmladší knihovník se zhluboka nadechl. Jeho kolegyně ho soustrastně poplácala po zádech a odběhla k výdejnímu pultu. Klient, který čekal na objednanou knihu, listoval Večerním Vyšehradem.
V práci se nemá pít, ale toho panáka do sebe knihovník obrátil, protože jinak by zprávu, že objednávka nebude k výdeji připravena dřív, než opadá listí z banánovníku, neměl odvahu vyslovit.

"Čekám, že ho najdeme brzy, víme určitě, že to byl on, kdo taky jiný, že jo, máme ho skoro najitého!" řekl Gustlík.
"To seš opravdu čekatel optimista, nebude to tak lehké," odtušil Jenda.
"Ále, prosím tě, co by se mohlo pokazit, popis od té stařenky na něj sedí, určitě je smutnej a nadává na nevděčného velitele..." mlel si svou Gustlík.
"Ale my nevíme..."
"Víme všechno, šel po té silnici..." nepustil ho ke slovu Gustlík.
"Co ještě nevíme?!" zbystřil Gřeš.
"Zapomněli jsme se zeptat, jestli šel na sever nebo na jih!"
"To abychom tu stařenku dojeli a svezli ji ještě kousek!"