DMD č. 9. pro 9. 4. 2021. Téma: Čekatel optimista

Viděl jsem ho tam stát už dva dny.
Vracel jsem se z práce a zase tam stál. Pořád ve stejné pozici, pořád se stejným výrazem.
Odvážil jsem se dojít až k němu.
,,Zdravím pane, vy na někoho čekáte?" Stařec nebyl nepříjemný, ba naopak.

,,Krásný den mladý muži," začal, ,,čekám tu na tramvaj čtyřicet čtyři."

,,Žádná tramvaj čtyřicet čtyři tady nejezdí."

,,Já počkám, věřím, že jednou přijede," řekl muž. Šel jsem raději pryč, nechtěl jsem se s ním hádat.

Další den tam opět čekal a další den zase.
Legenda říká, že tam tento stařec čeká dodnes a nikdo neví na co.

"Co to máte, pane?"
"Toto, Baldricku, jsou dnešní noviny, v tvých kruzích známější jako podrážky do bot."
"To ne, pane, u nás jsme z nich dělali báječný salát, jen se musí dobře očistit ta tmavá místa."
"To je přesně ta část, kvůli které si lidé noviny obvykle kupují... Píše se tam, že se Jeho Veličenstvu znovu přitížilo."
"Právě jsem vám to chtěl říct, pane, princ George poskakuje radostně po pokoji a hledá levou nohavici..."
"Já bych optimismus prince regenta nesdílel, Baldricku. Dokonce jsem si už objednal oblek na oslavu králova uzdravení. Nemůžu se tam přece ukázat v tom, co posledně."

Lidé čekající na spoj.
Nervózně přešlapující pánové, kteří kroutí hlavou a poklepávají na hodinky, jakmile přijíždíte do zastávky. (Nezáleží na tom, že jedete včas.)
Nevnímající slečny, ponořené do mobilních aplikací.
Cestující, kteří do poslední chvíle sedí na lavičce obložení taškami a zvedají se, když chcete odjet.
Kuřáci, co musí z cigarety vytáhnout maximum, pročež skáčou do zavírajících se dveří s vajglem v prstech a poslední obláček dýmu vyfukují do salónu.
Někdy na ostrůvku zahlédnu člověka, který prostě klidně stojí a vyhlíží. Když zaparkuju u sloupku, podívá se do kabiny a usměje se.
Z toho pocitu těžím celých dalších deset zastávek.

Čekám, čekám, kdy to přijde,
kdy už dnešní téma vyjde.
Čekám, čekám, dlouhá pauza,
duben bývá u nás kauza.
"Zase musíš psát?
Běž už radši spát."
Čekám, čekám, téma přišlo,
zkoumám, co by z hlavy vyšlo.
Čekám, čekám na nápad,
radši se jdu vychrápat.
Čekám, čekám do svítání,
ten čas už je k nepřečkání.
Nervozita, zda to přijde,
zda mi z hlavy něco vyjde.
Možná se i zadýmí,
čekám, čekám na rýmy.
Čekám, čekám na pointu,
házím to sem v rychlém sprintu.
Něco zplodím, jsem si jistá,
já, čekatel optimista.
Hodím to sem za moment,
pak jen čekám na koment.

“Brácha, proč žmouláš ten pytlik Hašlerek?” Adam podezřívavě kouká na Káju.
“Ále, Kamilka řikala, že když jí přinesu Hašlerky, nepůjde odpoledne s Eliškou a Bárou skákat gumu, ale se mnou na brusle! Tak jsem jí ty Hašlerky dones, ale ona stejně šla s holkama skákat tu pitomou gumu. Že prej půjde zejtra, to prej stejně Elišce přijede prateta z Bavorova.
“Aha, takže jsi jí ty Hašlerky nedal, ať si na ně pěkně počká! Dobrý, brácha!” pokyvuje Adam.
“Jasně že jsem jí je dal," zaváhá Kája,"todle jsou další, pro sichr, aby byla motivovaná!!”
“Ty seš fakt jantar!” rozesměje se Adam.

„Kolik je tam pacientů? Padesát?“ odhadoval pohledem čekárnu.
„Pětapadesát, Pottere,“ odpověděl Snape a vrazil mu do ruky deset karet.
„Kde je doktorka Potterová?“ tázala se zoufale Hermiona, které v náručí přistálo karet patnáct.
„Vzala si sickday.“
„A ostatní jsou kde?“ zabručel Harry.
„Proč jsem dostala o pět pacientů víc?“ stěžovala si Hermiona.
„Přestaňte kňučet a začněte pracovat. Lidé čekají, až je ošetříte, trvá to hodiny a taky nefňukají. Vidíte? Pan Belby se dokonce usmívá.“
„Pan Belby trpí demencí, myslí, že je na zápase Arsenal – Chelsea,“ objasnil Harry.
„Šťastný to muž. Vezměte ho jako posledního. Ať si ten zápas pořádně užije.“

Roboti Sirius Cybernetic Corporation se vyznačovali dokonale realistickou, od člověka nerozpoznatelnou povahou. Výrobky SCC byly optimisté, přátelští, zvídaví, poslušní všem Asimovovým zákonům (dle opraveného rozšíreného vydání, na případné logické paradoxy se záruka nevztahuje).
Pokud ovšem...
"Do háje!" Technik si strčil popálené prsty do pusy a namýchnutě pozoroval kouřící hromadu šrotu, která bývala regulátorem pocitů. Teď aby všeho nechal a šel se dohadovat s zásobováním, aby mu objednali nový.
To mu určitě ztrhnou z platu. Potřeboval si dát cigáro.
Zatímco technik doplňoval nikotin, brigádník z expedice obešel roboty a nalepil na ně štítek K Odeslání.
Marvin už se svého regulátoru nedočkal.

Vzduch v admirálově kajutě houstl nervozitou. Snese se na posla nejasných zpráv hněv? Nebo? Naděje na nové rozkazy. Nesmělé očekávání. Mlčení lemované škrábáním brku po papíře. Vůně pečetního vosku.

“Doyleová, vy tu fregatu najdete. A zjistíte, co má za lubem.”
“Rozkaz, pane!”
“Tady máte rozkazy.”
Podal jí zapečetěnou obálku s červenou stuhou.
“Četl jsem vaše poslední hlášení. Jestli vám zase pláchne, nechoďte mi na oči.”
Nádech povzbuzení za strohým pohledem.

Vypluli okamžitě. Nastavili plachty větru a brzy nechali řadu větších sester za zádí. Poháněla je touha splnit úkol. Nezklamou podruhé. Oni ji objeví. Dřív nebo později. Moře je naučilo trpělivosti.

Hagrid se spokojeně protáhl. Ležel v kupce sena v obrazu pokosené horské louky. V dáli se vypínaly Bradavice.
„Šecko de moc dobře,“ oznamoval pestrobarevným motýlům, kteří poletovali kolem.
„Evelína zaběhla pro Lauru a Snejp do svýho portrétu v ředitelně pro McGonagallovou. Ta před Evelínin vobraz přivedla eště profesora kouzelnejch formulí, Kratiknota. Všici se pak radili skoro celý vodpoledne. Voni jistojistě vymyslej, jak mě dostat zase brzo zpátky.
Vo moje zvířata se prej zatím postaraj domácí skřítci, a hodiny péče vo kouzelný tvory vodsupluje sama, povidala ředitelka.
Řek bych, že do neděle, co máme naplánovanej vejlet s Olympou, budu dávno doma.“

Li HuiYin se vznášel na čepeli, vzpřímeně letěl vpřed.

Nebe i Země jsou mi svědky, že jsem na vás čekal, Zewu-June. Říkali mi, že jsem marný, že jsem zrádce, prohnaná liška, ale já stále věřil, že mi otevřete dveře. Že mi dovolíte vnést do vašeho srdce trochu naděje…

Stále jsem optimista, víte? I když už mě nenajdete pokorně klečet... Pokud to nemohu být já, koho vpustíte, vím koho ano!

***

Ve vzácné chvíli se vzpomínky setkaly s přítomností.

Meng Yao v minulosti: „Nemohu opustit Zewu-Juna.“
Li HuiYin v přítomnosti: „Neopustím Zewu-Juna.“

Než si to však Lan XiChen poskládal, bylo už pozdě…