DMD č. 18. pro 18. 4. 2021. Téma: Mrtvá schránka

“Tak ještě třicet metrů. To bude támhleten strom.”
Plazíme se studeným blátem, příznačným pro Sudety v této části roku. Před chvílí se spustil déšť se sněhem. Vítr je ledovej a my všichni toho máme po krk. Ale trvalo nám tři dny dostat se tak daleko. Nevzdáme to. Nikdy.
“Deset metrů. Sakra, GPS nefunguje.”
Pochopitelně. V Sudetech je bláto, signál nikoli.
“Strom?”
“Strom.”
Samozřejmě lezu já. Výhoda nejlehčího člena výpravy.
Větve kloužou a krom zmrzlých šišek nic nevidím.
Takže výš. Kam až to půjde.
“Kurva, mám!”
Malá modrá krabička, uvnitř papírek a bordel z kinderka.
“Tak, přátelé, hážu! Stopadesátá třetí keš!”

Pátá ranní - budík zvoní.
Tělo vzdáleně připomínající člověka se hrabe z postele. O pět minut později má za sebou ranní hygienu a na sobě navléknuté oblečení. Dalších pět minut věnuje krmení křečka. Následuje poslední pětiminutovka - rozdání svačin a obědů.

Cestu z domova do práce jede tělo na autopilota.
Jedenáct trhnutí rozjíždějící tramvaje.
Jedenáct brždění.

Pak už se jen došourat na úřad.

Čtečka karet na průchod funguje rychleji než unavené tělo. Průchozí kolotoč je naštěstí stále rozbitý a jde projít. O pár minut později zničená schránka lidského těla usedá do křesla a do rukou bere šálek kávy. Kofein ji plní životem.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla Mrtvá Schránka.
"Ahoj, Viktorko!" pozdravila.
"Ahoj, Mltvá Schlánko," pozdravila holčička, "Jak to, že žiješ?"
"Právě že už skoro ne," pípla sklesle návštěva, "jsem dočista zbytečná! Patřím jedné starší paní u vás v domě, pravidelně mě odemyká, ale ve mě nikdy nic není!"
"Ani letáky?"
"Nalepila tam nešťastnice nějakou samolepku, že je nechce!"
"A nikdo jí nepíše?"
"Představ si to, vůbec nikdo, a já z toho hynu!"
"Napíšu dopis a zachláním tě! Umím jen V a E a tlochu A, ale to nevadí!"
"Určitě ne!"
A tak se Viktorka a Mrtvá Schránka skamarádily.