DMD č. 18. pro 18. 4. 2021. Téma: Mrtvá schránka

Blondýna je švorc, přemýšlí, jak by přišla k penězům. Napadne ji únos dítěte. Běží před školu a popadne prvního kloučka.
Doma usedne ke stolu a píše:
"Milá maminko, dnes jsem ti unesla syna a chceš-li ho ještě vidět, tak dej do igelitky milion Kč a nech mi je zítra v mrtvé schránce v dutině dubu u kašny. Blondýna."
Zalepí obálku, předá ji kloučkovi a pošle ho s ní domů.
Na druhý den běží ke kašně a tam igelitka s milionem a vzkazem:
„Milion Vám posílám jako výkupné, ale můžu Vám říct, že jako blondýny bychom si takové sviňárny dělat neměly."

Čerstvě jmenovaný Nejvyšší kancléř se usadil v křesle a vyhlédl z okna na noční krajinu Naboo. Pohřeb právě skončil, a on se ani nemusel moc přetvařovat. Ztráta jeho učedníka ho mrzela, ale v tom chlapci okamžitě vycítil Sílu. Hlavně ho nespouštět z očí.

Ozvalo se zapípání comlinku - utajeného.

"Gratuluji, Nejvyšší kancléři," ozval se mistrův hlas. "Naše ztráta je mrzutá, ale v budoucnosti bude více než vynahrazená. Hned teď ovšem potřebujeme někoho staršího. podrobnosti na obvyklém místě."

Jar Jar Binks složil papírek se jménem Dooku, a vložil jej do nenápadné škvíry v jedné z obřích kamenných hlav v bažině poblíž paláce.

My, rozsivky, jsme na Zemi dlouho, už od druhohor. V jednoduchosti je krása a náš život je jednoduchý. Filtrujeme mořskou vodu, bereme si z ní oxid křemičitý, abychom našim tělům zajistili pevné kostry. Dokud žijeme, jsme obecně prospěšní jako producenti kyslíku, a i když umřeme, sloužíme dále.
To, co zbyde z našich těl, se stane jemným sedimentem - křemelinou. Je plná drobounkých otvorů, které už zaživa byly v našich schránkách, proto ji lidé využívají k filtrování. Dobrá, čistí přes nás pivo a víno, ale proč nás i pojídají? Skončit na konci trávícího traktu si po všech zásluhách o blaho planety nezasloužíme!

Nebyly to od ní vůbec povedené vtipy,
mrtvou schránkou na měkkýše označit mé slipy.

Ptám se jí, miláčku, co je dnes k obědu?
na to mi povídá: „hrneček od medu“.

Namítl jsem, že NIC jsme už přece včera měli,
prý na dva dny navařila, zazněl výrok smělý.

Věčně pikle kuje, taky kritizuje.

Zaprvé ji neposlouchám, hysterčí ta „dokonalá“,
a za druhé… mám ten dojem… taky něco povídala…

Já jí řekl, znáš ten rozdíl, žumpa versus žena?
Žádný není, buď nasraná, nebo vyčerpaná.

Kdysi chtěla být mým sluncem, teď však slovy pálí,
sdělil jsem jí, ať se tedy i patřičně vzdálí.

Čekám až Hana podlehne. Vždycky nakonec podlehne.
Čarodějnice musí chránit své panství. Na vyzvání musí čelit zlu.
Martin drží Markétinu ochablou ruku. Mlčí.
Musí, i kdyby měla shořet.

Hana křičí, moje dítě.
Nemůžu to vydržet. Martinovo ticho hřmí...
Nepožádám tě, slíbil mojí hrůze.
„Tohle je taky tvoje dítě! Živé, chytré, tady.“ Snesu se na ni jako dravec. „Umírá! On ji vysaje do sucha, nechá prázdnou schránu! Vyroste jejím životem.“

Hledím na ni – stále neuhýbá. Snad proto přehlédnu změnu v Martinově tváři.
Věřím mu.
„Nevyroste,“ rozsekává ticho.
„Jsi nejmocnější čarodějnice Šumavy,“ zvedá oči, tvrdě, prosebně. „Přemůžeš ho.“
Nepožádám tě, slíbil.
Lhal.

Městem Cuzco procházel slavnostní průvod. V čele kráčeli mladí sotva odrostlí dětskému věku a nesli velké mísy plné lahodných jídel, košíky s ovocem nebo velké nádoby s vodou. Za nimi pochodovali vojáci v oděvech z leopardí kůže a s čelenkami z pestrobarevných papouščích per. Na jejich ramenou spočívala zlacená nosítka a na nich se nesl Pachacuti Cusi, mocný Inka, s korunou ze zlata. Průvod uzavíraly stovky lam, které doprovázely božského panovníka.
Průvod se zastavil na nevelkém náměstí a z paláce přistoupil Túpac Yupanqui, mocný Inka. Chvíli hleděl na mumifikované vysušené tělo svého otce na nosítkách a pak zavelel k boji.

Stein skřípal zuby a mumlal všeliké kletby. Matěj seděl u stolu, ruce sepjaté. Snad se i modlil.
Ve vedlejším pokoji plzeňský kat právě prováděl neurochirurgickou operaci. Čertovo vejce puklo.
Po bůhví jaké době Mistr Roth vyšel ven. Unavený, bledý, ruce se mu třásly.
„No, pánové, teď je to na seržantovi a Bohu.“

Jaroš ležel v posteli, hlavu ovázanou, na čele stály kapky potu. Pak horečka ustoupila, kůže byla studená, suchá, bledá až do modra, dech se téměř ztratil.
„Jako by byl...“
„Není.“
„A kde je?“
Stein pokrčil rameny. Kde seržant bloudil, nevěděl. Ale schránka jeho duše tu na něj čeká.

V dutině velkého dubu za Doupětem se čas od času objevily karamelky. Postupně toto malé kouzlo, hravý dárek od rodičů, objevil každý malý Weasley. Někdy tam místo karamelek čekal pro každého dáreček. Později, když děti pochopily hru, samy začaly do dutiny něco dávat. I kdyby to bylo jen milé přání. Pro bratry, pro sestru, pro rodiče, pro radost.
George se opíral zády o kmen a zíral do prázdna. V ruce držel čokoládovou žabku s nápisem Pro George. Poslední dárek. Zavřel oči a vzpomněl si na bratra, který i ve smrti vtipkoval.
Vrátil žabku zpět do dutiny.
A konečně se rozplakal.

Starostu s košíkem hub málem porazilo hejno rozjívených dětí.
„Co se tu děje?“ obrátil se s úsměvem na Annu.
„Udělaly jsme s děvčaty vnoučatům bojovku,“ pochlubila se Jindřiška.
„Koukejte! Obr BRRR ztratil brýle!“ ukázala starostovi Veronika „tajnou zprávu“.
„Všechno vyluštily. Teď hledají poklad,“ doplnila Tereza.
„Šikovný babičky,“ ocenil starosta. „Nechcete udělat podobnou hru i na obecní dětský den?“
„Proč ne,“ pokrčila rameny Anna. „Něco vymyslíme.“
„Babí, máme ho!“
„Poklad, super, koukej, babi!“
„Byl v seníku, zahrabanej, ale my ho stejně našli!“
„V seníku?“ zarazila se Anna. „Vždyť…“
Z křoví se vyřítila banda kostlivců se svítivě zelenými parukami.
Starostovi spadla brada.

"Dobrý den. Přišli jsme kvůli Ivanovi."
Naďa má založené ruce. Nesouhlas.
"Jsme učedníci velmistra."
"Aha..." pronese Naďa opatrně. "Co potřebujete?"
"Ivana zabilo černé kouzlo."
"O tom nic nevím."
V chodbě se pohne nějaký stín. "Já vám to klidně řeknu," promluví mužský hlas. "Ivan si začal s nebezpečnými lidmi. Naštěstí nestáhl Naďu s sebou."
"Myslíte Kosturakovy?" zeptá se Aleksandr.
Naďa se ohlédne. "Ivan měl doma kovovou schránku, šel z ní mrtvolný chlad... s někým si přes ni psal. Neviděla jsem to, ale... něco se tady děje. S magií. Kosturakův syn se vrátil z Budče. Povídá se, že je zatraceně dobrý černokněžník."

“Tak ještě třicet metrů. To bude támhleten strom.”
Plazíme se studeným blátem, příznačným pro Sudety v této části roku. Před chvílí se spustil déšť se sněhem. Vítr je ledovej a my všichni toho máme po krk. Ale trvalo nám tři dny dostat se tak daleko. Nevzdáme to. Nikdy.
“Deset metrů. Sakra, GPS nefunguje.”
Pochopitelně. V Sudetech je bláto, signál nikoli.
“Strom?”
“Strom.”
Samozřejmě lezu já. Výhoda nejlehčího člena výpravy.
Větve kloužou a krom zmrzlých šišek nic nevidím.
Takže výš. Kam až to půjde.
“Kurva, mám!”
Malá modrá krabička, uvnitř papírek a bordel z kinderka.
“Tak, přátelé, hážu! Stopadesátá třetí keš!”

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla Mrtvá Schránka.
"Ahoj, Viktorko!" pozdravila.
"Ahoj, Mltvá Schlánko," pozdravila holčička, "Jak to, že žiješ?"
"Právě že už skoro ne," pípla sklesle návštěva, "jsem dočista zbytečná! Patřím jedné starší paní u vás v domě, pravidelně mě odemyká, ale ve mě nikdy nic není!"
"Ani letáky?"
"Nalepila tam nešťastnice nějakou samolepku, že je nechce!"
"A nikdo jí nepíše?"
"Představ si to, vůbec nikdo, a já z toho hynu!"
"Napíšu dopis a zachláním tě! Umím jen V a E a tlochu A, ale to nevadí!"
"Určitě ne!"
A tak se Viktorka a Mrtvá Schránka skamarádily.