DMD č. 18. pro 18. 4. 2021. Téma: Mrtvá schránka

Muž v baloňáku přeběhl ulici a schoval se do stínu v průjezdu. Opatrně se rozhlédl, vyňal jednu z cihel ve zdi a sáhl dovnitř. Po chvíli šátrání vytáhl kožené desky.

"Co to má být?" otázal se ho o několik hodin později velící důstojník na československé ambasádě. Muž v baloňáku nahlédl do spisů v deskách.
"Já nevím, možná je to šifrované."
"Houby šifrované, tohle je maďarština! A navíc je to něco úplně jiného, než potřebujeme. Vzal jste cizí desky, člověče! Kde jsou ty naše?!"

Přibližně ve stejnou dobu se takřka identickými deskami probíral maďarský atašé.
Zakroutil hlavou a povzdechl si: "Picsába!"

Olympijský závod ve slalomu na divoké vodě přerušila tragická událost. Loď jednoho z račích kanoistů se náhle převrhla a sportovec zmizel pod hladinou. Na místo byli povoláni záchranáři a posléze i potápěči. Ti nakonec objevili na dně kanálu mrtvé tělo. Identifikovali ho podle dresu.

„Přišlo mi podivné, že by se zrovna rak mohl utopit,“ popsala želví fanynka. „Ale samozřejmě jsem to obrečela.“

O pár minut později však přišlo nečekané rozuzlení. Kanoista se vynořil z vody, živý a zdravý, a sháněl se po své lodi.
„Necítil jsem se úplně ve své kůži,“ vysvětlil. „Takže mi nezbylo nic jiného než ji vyměnit.

„Je tam někdo?“ zavolal Adam a začal se opatrně blížit jejich směrem. Nebylo, kde se schovat.
Paull zatajil dech, když se jejich pohledy na okamžik setkali. V tu chvíli už ale Adamovi na zátylek dopadl úder jílcem Janickova meče, a voják se sesunul tiše k zemi.
„Poznal tě?“ zeptal se Janick netrpělivě. „Paulle, jestli jo, a někde o tom cekne, je s tebou konec. Takže bysme museli ukončit první my jeho, ženich nebo ne.“
Paullovi se rozšířili zorničky. Adam ležel v bezvědomí, ale za okamžik z něj mohlo být jen neživé tělo.
„Ne,“ řekl třesoucím se hlasem. „Určitě mě nepoznal.“

Celeamin mnoho nečetla. Knihovny ji nenaplňovaly bezbřehým štěstím. Tíhla spíš k tomu otevírat některé knihy stále znovu. Hledat v nich... něco. Pokoj. Souznění.
Její oblíbená sbírka básní se jednoho dne objevila na lavičce u kuchyně, se vzkazem: "Už víme, že čtení je skvělé! Umí i sblížit sourozence. Aha!!! Tvoji zvěřenci."
Chvíli zkameněle zírala na záložku - copánek ze sítiny.

V údolí leží sníh
a na něm černý mrak

Tu zpíval kdysi pták
na květech třešňových...

Je večer, stojím sám,
Kam jít? Ach, nevím kam...

S očima zamženýma pohnutím nalistovala jinou báseň, založila sítinou.
Nechá knížku někde, kde ji bratr zase najde.

Nad dveřmi cinkl zvoneček. Mary už dnes nečekala návštěvníky a těšila se na kamenité pobřeží. Mladá příchozí však rozmrzelost okamžitě zahnala mírným ohleduplným úsměvem.
"Moc se omlouvám, jestli ruším," špitla.
"Nikoliv, jak mohu sloužit?"
"Slyšela jsem, že k večeru chodíváte hledat své, hm... zboží. Směla bych vás doprovodit?"
Byla by to obtížná společnost, kdyby se ovšem vzápětí neukázalo, že paní Booksová je vybavena ne jedním, ale třemi geologickými kladívky a párem pořádných kožených bot. A navíc zjevně neslýchaným objemem vědomostí, obzvláště na ženu.
"Dávají vám zabrat?" ptala se cestou kolem kostela.
"Ne, jen nechápou, co na těch mrtvých skořápkách mám."

Naděžda sedí u Julijiny postele. Její dceři už je osm. Chtěla pro ni lepší svět. Chtěla, aby nikdy nezažila žádnou krvavou neděli. Teď… neví. Julija viděla svého otce naposledy před čtyřmi lety. Dodnes se na něj ptá.
Naděžda vstane a přejde ke stolu. Připadá si prázdně, mrtvě. Občanská válka už je skoro u konce. Někde, daleko odsud, se ještě bojuje. Ale to je daleko. Občanská válka končí. Od teď – přesně od téhle chvíle – už bude pořád jenom lépe. Naděžda se usměje a potlačí neodbytný hlásek ve svém nitru. Hlásek, který zní až moc jako Grigorij a vůbec nevěří v komunismus.

O systému mrtvých schránek jsem sice věděl. Dokonce jsem věděl, kde je najít. Co jsem ale nevěděl, bylo, jak se do nich dostat, které z mnoha falešných jsou ty pravé, a co jsem vůbec netušil, co tam najdu. Dostat jsem se tam ale musel. Stejně jsem ve vězení neměl co jiného dělat a čekat bezcílně na svou popravu jsem nechtěl.
"Cvak, cvak, cvak," zaznělo z dálky, jak bachař přicházel a obuškem přitom přejížděl přes mříže.
Když došel až k mé cele, zastavil se, dal si palce za opasek a houpal se na patách.
"Tak co Kandinský? Připraven na zítřejší parádu?"

Již řádka let uplynula od činu závisti rajských i pekelných tvorů – netvorů, jenž schvátil a zabil mou krásnou Annabel-Lee. Již řádka let uplynula od chvíle, kdy ulehla v hrob v městě při moři, kolébána slaným zvukem nočních vln.
Však i nyní oplývá půvabem, třebaže od dřívějšího bytí odlišným. Porcelánově bledá pleť nabírá na průhlednosti, řasy se v přímořském větru chvějí – snad pod tíhou snu. Chlad kobky zbarvil propadlá líčka purpurovým odstínem stejně jako mdle popraskané rty, mezi kterými se nezřídka mihne útlé červí tělíčko na své cestě mezi lebkou a útrobami.
Jak spanile živá je má milá ve své smrti…

"Podívej, tati, v dutině vrby je flaška od vína!" hlásí Zdirad.
"Tak ji tam nech, asi tam má svůj význam," odvětí Pankrác.
"Jaký?"
"Třeba jako mrtvá schránka."
"Proč mrtvá?"
"V takových schránkách si špióni předávají zpravodajské informace."
"Špióni tady?"
"Třeba ano, co my víme, kde všude se pohybují. A každý správný agent vypadá naprosto nenápadně. Možná bychom se divili, že někdo z našeho okolí dělá pro nějakou rozvědku, a my bychom to do něj vůbec neřekli."
"Tatínek příliš čte špionážní romány," reaguje Jenovéfa. "Tu láhev tam asi zanechal nějaký obyčejný konzument. Ale ty ji tam, Zdirade, i přesto nech ležet."

Neustále se rozhlížející loupežníci vyplnili lesní sklípek rolemi sukna, vaky a soudky kradeného zboží. Zakryli vchod a vytratili se do lesního šera.
Svah ztichnul.

“A teď si to vezmeme?” Řekl vykotlaný dub.
“A jak bychom to asi odnesli, Hans? Počkáme na překupníka.” Odporovaly trsy kapradí.
“Aha, a odneseme až zlato!”
“Jenom? Počkáme, až to všechno naloží na vůz, a pak ho prásknem a šoupnem hezky do tý díry.”
“Ale bude s sebou mít pacholka. Podle nákladu spíš dva.”
“Učíš se. Proto máme každý dvě flinty. Složíme je tam všechny.”
“Není to hřích, Ukko?”
“Co tě nemá, beztak jsou to katolíci!”