Griša

Když popluješ do ledových severských moří, tam, kde se kdysi pyšně vypínalo Söndermanne, jeho krása, vědění a poklady, kde žili, milovali a studovali jeho lidé, uvidíš místo, kde bouře vyrvala palác sildroherských králů z mořského dna.

Byl to hlas Ully, největší pěvkyně sildroherů, který tu bouři stvořil, a ona rozervala zemi od nejsevernějšího výběžku Fjerdy a vytvořila Kenst Hjerte – ostrovy zlomeného srdce.

Když opatrně spustíš kotvu, přejdeš ostrov plný temných jeskyní a mělkých jezírek bez života, poklekneš do černého písku pláže a zatajíš dech, možná je uslyšíš: Hlasy Mořského lidu, věky a zkázou umenšeného. Zpívají toužebnou píseň o lidském žití.

V zimách, kdy mráz ze Sibeje láme stromy jako třísky, kdy sníh sahá až pod okna, kdy vítr skučí temným hlasem, v těch zimách do lesů přichází chitka.
Krade děti, požírá je, jen dočista ovařené kostřičky najdeš v závějích.

Nepomohlo čarodějné zaříkání, najatý bohatýr peníze shrábl a zmizel.
Silák ze sousední vsi po pár krocích prchl, o děsivém medvědím přízraku blábolil.

Vesnici svírá hlad a strach.

Krčmář narazí sud s kvasem v pošetilé snaze rozveselit vyděšené rodiče.
A pop? Místo útěchy mlčí, v koutě se rozvaluje, tlustý břich mu vylézá z kaftanu.

Jeho stín na stěně vypadá docela jako medvědí.

Griši se vrhly na občerstvení, diplomaté na své oběti, artisté se činili a vzácné příbory zatím nemizely. Nikdo nikoho ani nic nepodpálil. Žádný pokus o atentát nebo zástavu srdce.
Paška měl přesto pocit, že blázinec teprve začne. Věděl, jak to v paláci chodí. Měla vystoupit světlonoška a generál Kirigan –
„Potřebuji kytici kosatců.“
Paška se strnule otočil. Generál Kirigan stál za ním.
Paška zpanikařil a ztratil přehled o sezónních květinách.
„Modré, ne bílé,“ upřesnil rázně generál. „Okamžitě.“
Paškovi se určitě jen zdálo, že světla kolem zamžikala a stíny se prodloužily.
Netušil, jak se ocitl v zahradě. Ale byl to bleskový přesun.