DMD č. 23. pro 23. 4. 2023. Téma: Hrrr na ně!

“I’m sorry.” Nick’s ears flared backwards. “Did you just say let’s fight?”

“Yes!” Judy replied, enthusiastically, pulling her shirt-sleeves back to reveal her thin arms. She then bent down to pull up her long blue trousers, revealing thick, sturdy legs and broad feet. They looked like they could do some damage.

Still.

“Those are stoats,” Nick noted. “Their teeth aren’t blunt.”

“Neither are mine!” She grinned. Her teeth were usually used for carrots, but they were sharp and long.

“You’re the worst rabbit I’ve ever seen,” he replied with a laugh. They ran towards the stoats with a lusty yell.

Nepokoje, výstřel, rána do hrudníku, Evangelinin výkřik, podobný vlčímu zavytí. Pak se probudil v nemocničním pokoji.
Ti hajzlové začali střílet do davu, do neozbrojených…
První se dostavil strach. Evangeline a Delphine stály vedle něj, v davu byli i Joca a Jörgen a Kasia. Co když zasáhli někoho z nich?
Následoval vztek, tak silný, až viděl rudě a linka na monitoru EKG začala zuřivě poskakovat. Jak si to mohli dovolit? Porušili všechny morální i etické principy, všechno, čemu tak paradoxně říkali lidskost.
Jako poslední přišla myšlenka. Agnes měla pravdu, tenhle systém může změnit jen někdo jako já. A začnu hned zítra.

"Ano, kriminální policie, viděl jste pohřešovanou, vystupovala s vámi z letadla ve Washingtonu, ano a? Nevíte kam šla. Dobře, znamenám si váš telefon."

"Novák, kriminálka. Hledaná vás obtěžovala před přistáním v Los Angeles. A dál? Nic. Díky. Ozveme se."

"Kriminálka, díval jste v noci z okna a určitě se tam procházela. Před vaším domem? Ne, tam ne, tak naproti v bytě, převlékala se. Aha. Napíši si kde."

... "takže vás předběhla ve frontě v Lídlu. Ano a ještě byla drzá. Dobře, píšu, si."

... "určitě to byla ona, šla s takovým mladíkem, drželi se za ruce. A on se vám libil. Fajn."

Když chytili Haythama, jak čenichá okolo, nevěděli, že se vedle ukrývá jeho mladší posila.
"Nejsi zrovna v pozici, aby sis mohl vyskakovat, nemyslíš?" Velitel udeřil Haythama pěstí.
Haytham se po ráně ale jen ušklíbl. "Teď ještě ne," odvětil s pohledem upřeným ke křoví.

A tak bojovali bok po boku. Otec se synem. Avšak netrvalo dlouho a Haytham se měl k odchodu.
"Uvidíme se v New Yorku," vzkázal synovi a vytancoval z obklíčení.
"To mě tu necháš?!"
"Jestli sám nedokážeš sejmout pár žoldáků, tak tě k ničemu nepotřebuji," řekl Haytham nezúčastněně a byl ten tam.
"Neuvěřitelné..." utrousil více než zaneprázdněný Connor.

Tarasy mezi vozy se překotily a mezerami vyhřezl houf divokých chlapů. Sedláci i měšťané už dávno přivykli novému řemeslu, ve zbrojích se šikují jako výborně vycvičené vojsko. Kterým také jsou. “Pán bůh pomoc naše!” Zaznívá heslo vyšité na jednom z praporů. Z druhé strany wagenburgu vyráží jízdmo Miletínkův klín železných pánů. Čerství kališníci udeří na královské vojsko, znavené výstupem do kopce a marnou snahou prolomit vozovou hradbu. Černozlatá korouhev se kácí. „Běží!“ “Hrr na ně!” Není to předstíraný ústup, královské už zajímají jen koně uvázaní na úpatí kopce.
Slepý hejtman v týle se usmívá, i tentokrát si to spočítal dobře.

Hrdé město Béziers beze strachu hledělo na blížící se vojska křížové výpravy vyslané proti místním kacířům.
Obležení? Nemusejí se bát, zásoby mají a ve studních voda nevyschne.
A oni tu dlouho nevydrží, zavázali se jen na čtyřicet dní.
Vyslanci byli tedy odmítnuti.
Cestou do ležení je následovali posměváčci, kteří neměli co na práci.
Vojáci si jich nevšímali, budovali tábor. Provokatéři nechtěli dát pokoj, až se začali prát.
To vojáky rozzuřilo.
Hnali opovážlivce zpátky, a ejhle! Brána zůstala otevřená...
To už přispěchali další křižáci a vzali město šturmem.
A nastal hrůzný masakr všech, ani na víře nezáleželo. Však si Bůh vybere.

„Hrrr na ně!“
„To myslí hrrr na nás?“ zeptal se nejistě svého druha ve zbroji.
Mysleli, jak pochopil o chvíli později, když se přes ně přehnala galská osada.
Musel mít něco s hlavou. Jinak si nedokázal vysvětlit, proč viděl tělnatého gala s copánky, jak si starostlivě hýčká menhir.
„Obelixi, polož ten šutr!“ ozval se drobný gal s helmou ozdobenou křídly.
„Ale to je dárek.“ Velký působil stydlivě.
„Pro koho máš šutr ve tvaru srdce?“ zaslechl nevěřícný tón.
„Pro tebe,“ špitl obr takřka neslyšně.
Buď měl rozbitou lebku nebo ten malý gal doopravdy hbitě vyskočil a vlepil většímu pusu na tvář.

„Jedno zasedání měsíčně, tak dvě hodiny, fakt to nechceš vzít?“
Tak teda jo, když nikdo jiný není.

„Jo a kdo teda bude místopředseda, nemohla by Terka? Neboj, to je jen formalita, aby tam byl někdo napsaný.“
No… nadšená z toho nejsem, ale asi můžu.

„A nechtěla bys třeba jet jako delegátka na sněm? Jenom jeden víkend.“
Jo, to víte, že jo. Ale žádnou velkou aktivitu ode mě nečekejte.

Já o měsíc později:
„Četl jsi ty návrhy na usnesení? Vždyť to je hrozně formulovaný, to přece nemůžeme schválit!“
„Tak to připomínkuj.“
„Budu. Pětkrát. A pořádně hlasitě. Pusťte mě k tomu mikrofonu!“

The Inquisitor was very drunk. Drunker, in fact, than Varric had ever seen her. From his vantage point at the back of the tavern, he could see her swaying gently, one head above everyone except Bull, exchanging laughs and pats on the back.

He was startled to suddenly see her face next to his, stray hair catching on her horns, eyes unfocused. "Let's fight something," she slurred, swinging her drinking horn.

"We already did, Spikey. That's why we're celebrating."

She huffed. "Need more. Gotta... stop brain. Thinking," she added.

There were other ways, Varric pondered. Something to consider, another night.

Výborně. Ten nafoukaný hlupák vůbec nezpozoroval, že jsem ho začala ovládat. I když… lehké to nebylo. Ženské zbraně na něj nepůsobily, musela jsem jinak.
Schovává před mnou ženu! Taková nicka mě nezajímá. To dcerka je poklad, jaký jsem hledala!
Mladá, s čerstvě rozvinutou magií. Zdroj, kterého si nikdo nevšimne – a ještě mi ji do Paláce doručí její vlastní otec.
Musím si ji šetřit, ta minulá umřela moc brzy.
Dám ji k princezně, takže si najednou pohlídám i toho královského spratka.
Seveřané! Další tupci. Myslí si, že jim Království naservíruju, a nic si nevezmu?
Ne. Všechno beru já.
Už mě nezastaví.