Gerbertýda (originální fandom)

Obrazy mizí, a mně puká hlava ze všech nových informací.
"To je v pořádku," říká Bandita. "teď to teprve začalo."
"Cože? Počkej, co začalo?" zmateně zakřičím.
"Zatím jsi byl jen pozorovatelem, teď vstupuješ do středu dění." Zní mi Banditovy slova v hlavě. "Dostal jsi šanci jako málo před tebou, teď jsi součást planety."
"Ale já se o tohle neprosil!" Křičím na chudinku Banditu dál.
"Blbý, cesta zpátky není." usměje se na mě, tedy tak, jak jen se křeček usmát může. "Pojď, něco ti ukážu, máš hodně co se učit."
Seděl jsem na zemi s otevřenou pusou a zíral na Banditu.

Moji maminku a tatínka pojilo spoustu věcí, ale nic tak, jako šachy. Hrávali je spolu už když jsem byla malá.
Když rodiče zemřeli, nedokázala jsem se jich zbavit. Uklidila jsem je na půdu a tam taky několik let zůstali. Dokud je tam nenašel manžel. Hrával sám a v tichu, vždy černými. Trávil u nich spoustu času. Nechápala jsem proč, ale zdálo se, že ho to nějakým způsobem uklidňuje.
A pak přišla na řadu má dcera. Vytáhla desky a přichystala hru. Figurky se pohybovali samy. Neutekla, hrála. Bylo tam spojení. Každá výhra znamenala odpověď. Prohra zase něco vzala.
Partie nikdy nekončí.

Sedím v mokré trávě dlouho poté, co se stín rozplynul. Příchod Strážců mě vylekal, ale přestávám na to myslet.
Teď mě zaujalo něco jiného. Emeraldové mraky se začaly trhat a mezi nimi se prodralo slunce. Příjemně svítilo a já jsem nastavil tvář.
Trvalo to ale jen chvíli, než mi došlo, co se vlastně děje. Už to nebylo tak příjemné, tváře mě začaly štípat.
"Né, už zase." slyším Banditu pronést, ale než se stačím zeptat, co se děje, hlavou se mi začnou promítat obrazy, vzpomínky, které nejsou moje.
V té chvíli mi dojde, že můj příchod na tuto planetu nebyl náhoda.

Štrolen zamrzl na místě, když jsem mu zlomil roh. Tomu nebohému zvířeti bylo vidět utrpení v očích. Bylo mi ho líto, vždyť za to nemohl. Chvíli tak stojíme a koukáme na sebe. Pak se Štrolen otočí a odběhne.
Ale já pořád cítím přítomnost něčeho, co není Bandita. V koutku oka vidím jasný stín, když se ale za ním otočím, zmizí.
Bandita mi dává vědět, že není čeho se bát. "To jsou Strážci. Dohlíží tady na pořádek." Slyším Banditu ve své hlavě. "Není se čeho bát, dokud neděláš neplechu."
To se mi docela ulevilo, teď se mi zrovna nechtělo tančit Macarenu.

Probudil jsem se ze svého neklidného spánku. Potřeboval jsem si pročistit hlavu. Vzal jsem Banditu a šli jsme se projít.
Zelené slunce příjemně hřálo do obličeje a pod nohama mi bublal potůček, který zářil všemi barvami.
Když jsme došli na mýtinku, v dáli jsem viděl tvora. Velikostí byl jako pes, ale měl tvar pštrosa. Na hlavě se mu tyčily dva parohy, z nichž jeden byl zaseknutý ve stromě.
Přišel jsem blíž a snažil se Štrolenovi pomoct, ale paroh se ani nehnul. Budeme ho muset zlomit.
Štrolen se na mě podíval úzkostlivým pohledem. Není zbytí, jiné východisko nevidím. Chudák Štrolen.
Křup!

Vrátil jsem se na základnu s Banditou v patách. Posadím se do navlhlé trávy. Nemůžu se přestat klepat.
Dnes to bylo přesně 180 dní, co jsem byl čistý. BYL. Tahle podělaná planeta to všechno zkazila. Jak jsem mohl vědět, že se sjedu jen z nějaké vůně? Nemohl. Není to moje vina. Ale teď jsem na to doplácel.
Bandita na mě upřeně koukal svýma žlutýma očima. V hlavě se mi odráží jeho konejšivý tón hlasu. Jo, musím si tím celým projít znovu. Ale teď na to nejsem sám.
Nahnu se a podrbu Banditu pod bradou, a ten se ke mně přitulí.

Probouzím se a vnímám, jak mě něco šimrá na hrudi. Najednou cítím bolest a prudce se posadím. To Bandita mě kousl v úzkostlivém pokusu vzbudit mou maličkost. No, podařilo se mu to.
Ale něco je jinak, zdá se, že slyším v hlavě hlasy. Nejsou to moje myšlenky.
Podívám se na Banditu, krčícího se v mém klíně, a ten mi pohled opětuje. A najednou mi to dojde. Pokouší se se mnou komunikovat telepaticky.
Hlava mi třeští, ale jeho volání mi svým způsobem pomáhá si myšlenky srovnat. Chvíli trvá, než porozumím, co mi chce říct. Zajímá ho, jestli se cítím v pořádku.

Nesl jsem Banditu v jedné dlani a druhou si prorážel cestu houštím.
A pak jsem to ucítil, ta hedvábná vůně mi plnila nos. Tak krásný pocit jsem ještě nezažil. Bloudili jsme džunglí a byli omámení tou nádhernou vůní.
Najednou se nad námi začaly sklánět stromy v nepřirozených tvarech. Všechno hrálo různorodými barvami. Motala se mi hlava a Bandita chodil zmateně v kolečku. Najednou jsem upadl a Bandita někam odběhl. Chtěl jsem běžet za ním, ale neměl jsem dostatek sil na to, abych se zvedl ze země, natož běžet za ultrarychlým křečkem. Jenom jsem ležel na zemi, zdrogovaný a s halucinacemi.

Už jsem tu měl být. Sakra, kde je ta  základna? Vždyť přehlédnout jsem ji nemohl. A tak jdu pořád dál.
V tom si začnu všímat malých pohybů na zemi, jsou nenápadné. Kdybych se neškrábl o větvičku a nepodíval se dolů, vůbec bych si toho nevšiml.
Na zemi leželo malé zvířátko, vypadalo jako křeček, ale bylo červené.
Zdálo se, že nedýchá. Padl jsem na kolena a dvěma prsty jsem mu poskytl masáž srdce.
Začínalo pomalu dýchat, ale já ho tam nemohl nechat. "Půjdeš se mnou, budu ti říkat Bandita."
A už jsem nebyl sám na své nekonečné putování, byli jsme dva.

Takhle to skončit přece nemůže. Nejsem mistr v tančení pro nic za nic. Začal jsem před Sanselodonem tančit Macarenu, rozhazoval jsem rukama a kroutil boky.
Sám jsem se divil, když Sanselodon vydal hrdelní skřek, otočil se a odběhl někam do džungle. No, když už jsme u toho, zatančím si ještě chvíli Chicken dance.
Dnešek byl fakt zvláštní. Zakončuji ho hlášením do záznamníku: "Pořád den třetí, setkání se Sanselodonem jsem kupodivu přežil, zítra budu odpočívat."
Vydal jsem se směrem k místu, kde byla moje základna. Teda aspoň to jsem si myslel, když jsem šel. V tomhle prostoru se orientuje vážně špatně.