Dražba série č. 49

Slunce dávno zapadlo. Soudruh ministr spojů spal ve své prvorepublikové vile. Soudruh ředitel národního podniku Československá pošta se opíjel s kamarády z vojny.
V tajném podzemním vládním krytu bylo po večerce. Pracovníci podzemní pošty v hodnosti poštovního doručovatele už měli zákaz vycházení. Hana, Dana a Jana se ale plížily chodbou k oddělení telegrafistů, na rande s Vendou, Jendou a Čendou.
"Bloudíme."
"Ne, musíme-"
Ponurým tunelem najednou zazněl strašný výkřik následovaný děsivými ranami. Dívky strnuly.
Přes křizovatku chodeb bezhlasně proběhlo několik temných postav. Temnotu prořízl kužel světla z baterky a ozářil police plné policejních štítů, pendreků a ceduli "Sklad masážní techniky".

Ve skladu druhé roty poštovních doručovatelů prováděli doručovatelé sedmé čety údržbu techniky. K pilné práci hrál rozhlas po drátě. Zašlé betonové stěny odrážely něžný hlas Michala Davida.
Hana, Dana a Jana zasněně cídily náhradní poštovní schránky a nedovoleně si tiše špitaly.
"Už mi zbývá odsloužit jen tři roky, vrátím se k rodičům a přihlásím se na poštu u nás v Kostřihlavech," broukala Hana.
"Soudružka velitelka čety chce, abych podepsala tady v podzemí," přiznala Dana.
"To neber!"
"Nevezmu. Chci zase vidět slunce."
Jana zrudla:
"Mně zbývá rok. A venku chci zpívat s Michalem Davidem. Je to jeden z nejlepších tanečníků disco."

Sedmá četa doručovatelů se zařadila do pořadového tvaru až s doznívajícími tóny hymny z ochraptělého amplionu. Zatuchlý vzduch podzemí jako by zvuky pohlcoval.
Soudruh zástupce poštmistra stál na pódiu potaženém rudým plátnem. Hana, Dana a Jana nemohly spustit oči z jeho ostře řezaných rysů a atletické postavy v naškrobené modré uniformě. Líce se jim zardívaly vzrušením a skoro nevnímaly, co říká. Oči jim přeskakovaly z jeho tváře na jeho portrét na velkém plakátu za pódiem.
"...nedostatky v zásobování razítkovou barvou odstraníme," hřímal. "Ptačího zobu pro poštovní holuby bude opět dostatek!"
Nikdo tehdy netušil, že to byla jen slavná poslední slova.