Arcane: League of Legends

Za bránou záhrady je Piltover, celý mosadznozlatý svet. Rovesníčky v šik uniformách prechádzajú popred mrežovie.  Chichocú sa. Mávava im.

„Nová? Jdeš do školy?"

„Eee... Ale zahrajme sa. To je Laryndella,“ pokynie na bábiku. „Vie toto...", potiahne povrázok.

„Váu, jednorožec? Můžem?“  

Vtedy si všimnú jej prstov. "Čarodej se tě dotkl. Jak to, že nejsi...?"

"Bola som chorá,"  kryje tvár do goliera.

"Lesknou se ti vlasy. To je cool..."

"Taky se měníš v jednorožce? Pojď s námi! Chalani budú čumět."

„Nemôžem. Vonku.... stalo by sa mi niečo."

Myknutie plecom. „Tak si zůstaň. Bábika z porcelánu.“

"Prečo ja, Oneiropante," šepká večer vymyslenej mačke. 

„Kde si to zviera vzal?“

„V Zaunu. Na smetišti. Víťo, napadlo ti...Pokud jsme tady my...“

„Myslíš, že sa to tu hemží démonmi? Vídaval som doširoka doďaleka. Všade prázdnota, fyzika, hexcore...“

„Hexcore je fuč a my jsme stále tady.“

„Odtlačky vedomia rozťahané galaxiou.“

„A prorokující šklebokocour. Prý ví, kde je jejich vědomí.“

„Len jedno. Taktiež trochu tuším.“

„A to si chtěl říct kdy?“

„Jayci,“ vzdychol. „Pozri na nás. Mali by sme to skúšať ďalej žehliť my? Ťahať naspäť k ľuďom čo zostalo z moci runy? Z nás? Pridobre sa mi darí vyrábať príšery.“

„Tu kočku jsi nevytvořil ty.“

„Ako vieš?“

„Zhasnúť Orianna.“

„Ešte chvíľku. Dostaviam brnenie lady Laryndelle...“

„Všetky ostatné deti už isto dávno zhasli.“

„Ok" vzdychla. Vkĺzla do postele. Periny nepríjemne tlačili na tvrdé mramorované telo.

Nebola ako ostatné deti. Otec ju však nerád videl hrať sa v noci. Hľadela teda na tiene na strope. Predstavovala si, že má sny. Alebo kamaráta.

„Vieš nejakú rozprávku, Oneiropante?“

„Mrrr," priadol kocúr. „Dnes som stretol dve zvedavé myši. Chceš počuť ich príbeh?“

"Zožral si ich?"

"Nabudúce."

"Čo v ňom je? V príbehu."

"Sny. Čary. Apokalypsa. Odvaha nenechať svojich priateľov v šachu. A stroje."

"Super! Sú niektoré z nich aspoň trochu ako ja?"

„Priviedol si ...mačku?“

„Vidí nás. Chápeš to?“

Prúžky srsti sa v nadpriestore trepotali. Rástli, naťahovali. 

"Pozrime. Myšičky," zívla ohromná, mnohooká tigria tvár.

„Čo chceš?“ 

„Večeru, vĺčatko.“ Mrklo na Jayca.  „Srandujem. Rozumie humoru?"

„Čo si zač?“

„Čo ma napadne. Tamten mi pohladil kožúšok,“ chechlo.  "Hľadajú mysle premenených, hm?"

„Víš o nich?“

„O jednej.“ mrauklo. „Pozbiera po oblohe poschovávané, pozrie do hlbín, vĺčatko? Prestane sokolík uhýbať hviezdnym cestičkám? Pohnevali mnohé medzi tu a tam. Nebude bezpečno runy pokroku mlhovinkám. Popojdú, kde zabudli chodievati. Nájdu spojencov. Rozumieme si?“

„Eh“

„Sranda bude,“ zachichotal sa tiger. A zmizol.

„Myslím že bežné mačky nás nevidia Jayce.“

Vyniesli ich za mesto, na súčiastky rozobrať nešli. Pozdvihnutí neľudia-nestroje. Skrčení, ústa mrmlali, nohy znova a znova skúšali vstávať. Mramorové oči nevnímajú jeho mávajúcu dlaň. Nie že by ju bežný človek bol spozoroval. Jayce sa rozhliadol po sutinách. Čo myslel, že tu nájde? 
Viktor s ním nešiel. Že by sa tohoto miesta obával? Jako já toho nahore. 

Mrau, mrnklo v kamení. Pruhované zaunské mača otrelo vychudnutý chvost o úlomok arkiera. Mrklo na neho. 

„Ty mě vidíš?"

Tieň alchymistu kľakoľ do prachu. Proč jsme stále tady?  „Toto nikdy neodčiníme, víš."

Mačka sa prikradla a položila hlavu na neviditeľnými fraktálmi pokryté kolená.

Počkej, Ne tak.... Hej!"

"Huh?"

"Viktor, díkysvěte."

"Čo je? Dívaš sa zvláštne."

"Byl jsi fuč.

"Šiel som po ten pulzarový prach." 

"Byl jsi fuč týden."

"Fakt?" 

"Jo."

"Mohol si za mnou."

"Jak jsem měl vědět kam?"

"Spýtať sa?"

"Nebyl si tady."

"Jayci, je ti jasné... nie sme tady. Naše podoby sú projekcie. Sme všade. Skrátka ma zavolaj."

"Tobě týden nic zavolat nenapadlo."

"Ja som tu dlhšie než ty."

"Vidíš? Co když na lidství celkem zapomeneme?"

„S tebou pochybujem. Nákresy stále robíš do zošitov a ráno mi núkaš imaginárnu kávu."

„Dobře sa indexují. Po kafe se líp myslí."

„O čom hovorím.“

Jayca všetko fascinovalo.

„Jak měříš čas?" 

“Eh….”

„Viděl jsi jiné světy? Kdoví jestli ten, kde jsem byl, tam ještě je... Potřebujeme spát? Jde číst zvířecí myšlenky? Jedna známá zkoumala, zda velryby…"

„Prosím prestaň.” vykríkol. „Akoby som vedel každú…,“ Viktor zaváhal. „Vedel som. Pred tým, myslím. Všetko, čo mi prišlo nutné...”

„…a nic z toho neznělo jako Heimerdingerova pravnučka na fakultním dni otevřených dveří." Zasmial sa Jayce. „Promiň." 

„Paradox, je…keď vieš všetko, zvedavosť zmizme…. A keď zabudneš...“

„Vrátí se otázky.“

„Bez rún som ti v tejto diere nanič.”

Nehmotný alchymista objal bývalého výskumného partnera. „Svět s otázkami je o tolik zajímavější."

„Oni tu nie sú," usúdil Viktor po istej dobe vznášania sa medzi, nad, za vecami. Jeho partner mu odpustil. On si však teraz pripadal maličký proti realite. Hlupák, čo vymýšľal, meniť ľudí v mašinky. „Všetci, ktorých som posadol. Sú mŕtvi?” 
„Ne Víťo. Podívej.”
Na hranici dvojmestia z ruín vstával cyborg. Roztrasene hľadel na svoje ruky a mlčal.
„Vráti sa im vedomie?” 
„Protnuli jsme provázky. Něco se vrátí.”
„Ako budú žiť, medzi ľuďmi?”
„Evoluce něco vymyslí.”
Hanbil sa ako nikdy v živote. “Nesranduj, ja...” 
„Pššt. Pomůžeme jim. Máme přece nekonečno času a prostoru. Na výzkum. A tentokrát tě v tom nenechám.”