DMD č. 06. pro 6. 4. 2026. Téma: Polibek Slunce

"Nádech..." Nadechl se.

"Výdech." Vydechl.

"A znova..." Sice svolně činil, ale pohlédl u toho na svou partnerku Riley, která se do toho intenzivně vcítila.

"Hej, uhm... Neříkala jsi, že je to jen na hodinu?" Pronesl k ní tiše, ač... V tom tichu to vyznalo hlasitě. Riley se jen pousmála a vydechla.

"Nyní provedeme propojení. Nakloňte se ke svému partnerovi a pověnujte jej procítěným polibkem."

Dobře, tohle zvládne na jedničku. Naklonil se k ní a spojil jejich rty. Riley mu to opětovala.

"Polibek Slunce... Vaše žena je vaše Slunce." 

On to ignoroval a polibek prohloubil.

Jóga během těhotenství... No hormony pracovaly.

Petr se ráno zkoumal v odrazu na vodní hladině. Na první pohled mu bylo jasné, že jeho bolesti jsou teprve na začátku.

Do oázy dorazil včera po západu slunce. Neplánoval být pryč tak dlouho. Že si jen vyjde na "výhled". A pak ještě o jednu dunu. 

Ztratil se. Nejprve v myšlenkách, potom i doopravdy.

Jel sem zapomenout na svoje běžná trápení. Práce, vztahy i nevztahy, chaos města. Už měsíc putoval různymi kouty Afriky.

Ale teď, teď má trápení úplně nová. Rudší než rak, hlavně v ramenou a celém obličeji. Proč si nevzal kloubok...

Dnes zůstane ve stínu.

Konečně se zchladit.

Okna svatovítské katedrály jsou výjimečná. 
Většina vitráží, s výjimkou oken kaple svatého Víta, vznikala postupně v období přibližně jednoho sta let, od poloviny devatenáctého století do půlky dvacátého a pochází z ateliérů význačných českých malířů jako Alfons Mucha, Max Švabinský nebo Karel Svolinský.  
Právě Max Švabinský vypracoval návrh pro jedno z největších chrámových oken v Evropě s motivem Posledního soudu.  Kompozice pokrývá plochu 160 m². Vitráž je složená z více než 225 000 kusů skla spojených více než tunou celoplošně pocínovaného olověného H profilu.

Tato strohá fakta však blednou před krásou, kterou vykouzlí Slunce svými polibky na barevná sklíčka vitráží. 

Schoulí se k ní pokaždé, když se svět zdá příliš velký.

Jemně ji k sobě přitiskne a pousměje se. Jako by přesně věděla co potřebuje.

Vždycky to ví.

Prsty jí prohrábne vlásky a odhrne několik pramínků z čela.

"Jsem tady zlatíčko..." Zašeptá tiše.

Malé prstíky se jí opatrně sevřou kolem krku, jakoby se bála, že zmizí.

 A pak přijde ten dotek.

Jemný.

Laskavý.

Teplý.

Polibek, který spočine na jejím čele a na chvíli tam setrvá.

Zavře oči a přítulí se k ní blíž, zatímco zapadající slunce dopadá na jejich tváře.

"Mami..." Zamumlá ospale a pomalu usíná.

"Dobrou noc maličká." Zašeptá.

„Musíme s tím něco dělat. Jen za tento týden má Protiva na kontě sedmnáct výtržností,“ zrekapituloval skoro-bezhlavý-Nick.

Krvavý baron se tvářil nezúčastněně.

„Nemáte k tomu co říct?“ pohledem přejel přítomné duchy.

„Některé děti se naučili proti němu bránit,“ ozval se najednou Tlustý mnich: „včera na schodišti jsem viděl jak jediným paprskem slunce, odraženým zrcátkem, zmařili pokus o ublížení na zdraví.“

„Ti podlí zlosyni,“ rozhořčil se Protiva.

„Kam nechodí slunce, chodí lékař,“ zacitoval profesor Binns mimo téma.

„Račme se vrátit k problému, nemůže takhle terorizovat děti ve škole, poškozuje to naši pověst.“ 

„Jakou pověst?“ se zdviženým obočím se tázal Krvavý baron.

Jaká cesta dostala k moci vládkyni Equestrie, princeznu políbenou sluncem Celestii?

Vše začalo třemi národy Equestrie, a to Pozemními poníky, kteří zajišťují zemědělství, Pegasy vládnoucími počasí a Jednorožci vládnoucími magií. Národy na sobě závisely, ale přišla obrovská sněhová bouře. Zásoby jídla začaly docházet a představitelé tří národů se museli sejít. Za Pozemní poníky šel kancléř, takže lze soudit, že jejich státním zřízením byla základní demokracie. Pegasové poslali velitele, což znamená, že jejich státní zřízení je zřejmě stratokracie podobná řecké Spartě. Jednorožci poslali princeznu, což napovídá o monarchii. Bohužel se představitelé národů nemohli dohodnout. To vedlo k válce, která zesílila bouři.

„Radu, můj synu,

jsem skrz naskrz vyčerpaný z téměř tisícileté existence. Můj dlouhý neživot mi už dal vše, co mohl, a vzal víc, než jsem si kdy myslel, že mám.

Nemám už touhy, kromě jediné – ucítit ještě jednou polibek Slunce, toho vesmírného tělesa, které svým teplem a jasem dává život všemu na světě. Je proto spravedlivé, že nám, už dávno ne doopravdy živým, jej bere.

S láskou Tvůj otec, stvořitel.“

Radu dočetl a zadíval se do zrcadla, ve kterém již několik století neviděl svůj odraz. Došlo mu, že až po setmění vyjde před bránu jejich sídla, nalezne nenápadnou hromádku popela.

Seděla na hraně střechy, pod nohama asi osmdesát pater prázdna. Z kapsy vytáhla krabičku cigaret a jednu si zapálila. Dneska to chce pravej nikotin a trochu tý rakoviny.

Teprve jí pomalu v hlavě dobíhalo, co se vlastně poslední hodinu všechno stalo. Měla zvláštní oblibu krizové situace zpracovávat takhle nad hranou propasti. Umožňovalo jí to takový zvláštní odstup.

Chvíli seděla se zavřenýma očima, když tu na tváři ucítila příjemné teplo. Otevřela oči. Na obzoru už byly vidět první paprsky vycházejícího slunce.

Típla zbytek cigarety a zvedla se. Dneska byl dlouhej den. Je čas si jít lehnout. A navíc je otravný světlo.

Posádka Červeného trpaslíka stála v řídící místnosti a přes Hollyinu obrazovku sledovala nedaleké Slunce.

"Jenom se vytahuje," ušklíbl se Rimmer.

"Nebo ty seš prostě závistivá nula," pokrčil rameny Lister.

"Myslíte, že bych to pak mohl zkusit taky?" zeptal se Kocour. "Třeba by si dalo říct i k nějaký větší akci, než je líbání."

Pak se najednou před Sluncem objevila rychle přibližující černá skvrna. Za chvíli už vstoupil na palubu Eso Rimmer, který se k Rimmerově zklamání neproměnil ve škvarek, naopak jeho pokožka nabrala atraktivní míru opálení.

"Co vám mám vykládat chlapci," usmál se Eso. "Slunce pro mě bylo celé žhavé."

Pomalým krokem se vydal na okraj vyhlídky, která se tyčila vysoko nad údolím kmene Nora. Rost při pohledu na nemluvně zadržoval slzy. Stále nevěřil, že jim matka Teersa požehnala, ale modrá vodorovná čára na čele nemluvněte ho přesvědčovala o opaku. 
Zastavil se na samotném okraji. Pevná zem okolo zmizela a jeho srdce se naplnilo pýchou. Tak tohle zažívaly matky, které stály před Matkou Všemohoucí na vrcholu hory.

Rost zvedl nemluvně vysoko před sebe. Zpoza hor se dralo slunce a on nahlas vyslovil její jméno, které se zřetelně rozléhalo údolím: "Aloy!"

 Paprsky vycházejícího slunce políbily Aloy na tvář. Děvčátko se usmálo.