DMD č. 06. pro 6. 4. 2026. Téma: Polibek Slunce

Beatnická story, svoboda,

myšlenky na Kerouaca, vlak a slunečná obloha,

slunce a koberec na zemi, batoh na zádech,

Bukowski v kapse a touha po chlastu,

posekaná tráva se lepí na boty.

Kdyby mi to někdo řekl,

četl bych víc možná Václava Hrabě,

ale Brautigana mám asi radši, nevím.

Ošoupané desky na skicy a staré džíny,

vinyly a kytara, stará kavárna,

to mi připomíná sebe, ale i někoho jiného.

Škoda, že mi to tenkrát neřekli, 

to, že to nemá budoucnost.

Ale mně to nevadí, jde mi o tu vůni papíru.

Polibek na tvář, čelo a prsty.

Beatnická story a jeden život.

The padd dropped from Julian's hand as he staggered back, gasping. 

Garak, for his part, hardly blinked. One learns, hemming trousers, not to react unless for effect. "Well," he said, "I'll take that as a no."

"Wh... what?"

"The enigma tale. The solution was not to your liking, I take it?"

"You kissed me!"

"Your powers of observation astonish me. Yes, just before the sun set. Forgive me for being romantic."

There it was, a sudden realization in his eyes. "Sun... kissed. Sunkissed. The murderer was sunburned. You kissed me as a hint?"

Garak allowed himself a smile. "What else?"

"Polibek samého Slunce jí zdobí líce, vítr proplétá prsty jejími vlasy, léto jí rozehřívá krev... To je ta potíž s poezií, že přehlíží prosté skutečnosti," odloží Mary Bennetová knížku.

"Nebo v nich hledá krásu," usměje se Jane.

"Jen říkám, že když si já na vycházce spálím pleť, vítr mi rozcuchá vlasy a budu se potit jako tur, ocením víc džbán vody a stín než květnatá slova."

Jane se nemohla zbavit pocitu, že Maryin přístup k poezii měl něco do sebe. Zvlášť když Bingley - drahoušek - na její poznámku o silném slunci zasněně odvětil, že se jí v něm krásně třpytí vlasy.

Jen vítr
A ocelově šedé nebe
A sasanky a petrklíče, co se smutně chvějí 
Snad beznadějí
A já jen vyhlížím Tebe
Co je člověk, že na něho pamatuješ? 
Někdy má tak strašně málo síly
A nebo příliš mnoho? 
Neopírá se o nikoho
Vyhlížím trhlinu v mracích
Je mi zas do breku
Prosím, jen okamžik tvého doteku
Naděje už se mi ztrácí
Pamatuješ? 
Jen jeden polibek na tvář
Nebo mě pohlaď svou mocnou silnou dlaní 
Jsme odhodlaní? 
Kde je tvá zář? 
Mrzne mi srdce v hrudi 
Snad odletím s listy od podzimu
Snad…
Nebo to neprominu? 
Vzpomeň...
Někdy se člověk neprobudí. 

Táta povídá, aby nešmíroval. Nebo aspoň ne tak nápadně, a to trochu obrousí hrany, protože Amedeo ví, že táta kouká taky, jenomže jeho ukrejvá ten šviháckej širák.

Amedeo z písku plácá výtvor, co začíná jako umná replika brutalistní vily Ronconi v Římě. 

Koukne. Jak zlatý světlo klouže Venuši zrozený z mořský pěny po oblince zadku. 

Světlo a stín je základ všeho, táto, chce se mu říct, protože o umění už něco ví, i když je mu jen jedenáct. A taky ta statná, dospělá holka se Amedeovi vážně líbí. I to je základ všeho. O tom zas už něco ví táta.

Daniel se vrátil se domů pozdě, zlíbaný sluncem vrcholícího léta a s pocitem hlubokého pokoje a vnitřního štěstí, jaké už dlouho nezažil. Pokud vůbec někdy.

Možná ho to mělo varovat.

Svlékl se, hodil oblečení do pračky, vlezl do sprchy, pustil vodu. A začal zpívat. Samozřejmě jen tak nahlas, aby nerušil sousedy. Poslední, co potřeboval, bylo, aby si stěžovali na rušení nočního klidu proto, že si prozpěvuje ve sprše. Vlastně mu ta představa přišla tak vtipná, až se musel zasmát.

Když se sehnul pro šampon, zaslechl zaškrundání v odtoku. 

Strnul. 

Zastavil vodu.

Naslouchal.

Zvuk v trubkách rozhodně nebyla ozvěna jeho zpěvu…

Sluníčko na rohu balkonu vytvořilo příjemně teplo, Máňa byl sice dopoledne sondovat, co se děje na radnici, ale odpoledne měl celé volné a proto se stočil do chlupatého knedlíku a vyhříval se na slunci jak se na kočku sluší a patří. 

Největší zábava za celý den bylo buď, když se na něm pokusil přistát holub a málem dostal infarkt, nebo to, když překousal kabel obecního rychlostního radaru.

Nyní již slunce pomalu mizelo a teplo odcházelo s ním. Máňa se rozbalil, protáhl a prošel zdí, aby Nekromantovi připomněl, že je čas večeře. Sice už dávno jíst nepotřeboval, ale jde o princip.

"Proč se směješ?" Pedro se nechápavě zadíval na Crevana který se nepokrytě culil. To bylo divné. Protože tohle on nedělal. Crevan dokázal být cynický bastard, sarkastická potvora a smát se nebezpečí do tváře, ale tohle bylo zahihňání! Tím si byl jistý.

"Jsi nemocný?" napadlo ho jedinné možné vysvětlení. 

"Ne...," Crevan se dál culil jak měsíček na hnůj.

"Provedl jsi něco Krugerovi?"

"Ne,..nebo si nevzpomínám..."

"Crevane, co se děje?"

Crevan, který už překonal ten podivný záchvat, vytáhl zrcátko.

Podal ho Pedrovi...

A ten zjistil, že jeho odpolední siesta si vyžádala velmi drsný polibek od slunce a spálenou přesně půlku obličeje.

Abahačiho bílý bratr Ranger skřípal zuby. Apačovo bláznivé dvojče, Vinetač, si vymínilo, že než se pustí do nějakého výcviku, chce dva dny relaxu.

Abahači je měkkejš. Na tyhle pitomosti nemáme čas!

Ranger s nelibostí pozoroval chlapíka v růžové provozujícího jakýsi neznámý rituál. Sepjaté ruce, stoj vzpřímený, chodidla u sebe. A vyšpulená zadnice směrem ke Slunci tak, že být to groteska, vtisklo by mu žhavý polibek rovnou na hýždě. Vedro k padnutí a on se protahuje jak lasička. 

„Abahači, co to ten tvůj bratr vyvádí?“

„Raduje se, že se ráno probudil.“

„Jestli s těma šaškárnama nepřestane, tak už se zítra neprobudí.“ 

„Vítej, Daniels,“ promluvil David.

„Probudila jsi se právě včas. Podívej.“

Za okny kosmické lodi Covenant se právě objevilo slunce vycházející nad planetou Origae-6.

„Jsem rád, že jsem tě mohl přivítat.“

„Ty zmetku, já vím co jsi mi udělal. Vyřídíme si to později.“

David se jen pousmál svým naučeným androidím úsměvem.

Spěchala, hrála o čas. Tušila co jí David provedl.

Ošetřovnu naštěstí našla rychle.

Nebyl čas komukoli cokoli vysvětlovat.

Rychle na sál, rychle sken.

Je tam, má jej v sobě, malé nebezpečné dítě ohrožující celou loď.

„Proveďte vyjmutí embrya! Okamžitě.“

Jen tak může ještě někdy vidět další východy slunce.

Pokud přežije.