DMD č. 18. pro 18. 4. 2026. Téma: Zcela zbytečné věty

"Chtěl jsem ti už dávno říct, že jsi krásná jako je krásný letní den, kdy po obloze plují bělostná oblaka a skrze..."
(nenápadné nahlédnutí do papírku)
"... skrze stromové listoví probleskují sluneční paprsky. Tvoje oči jsou jasné a nádherné jako studánky, když do nich za noci nahlíží Měsíc. Tvoje rty..."
(opět nahlížíme do pomocného papírku)
"Ehem... tvoje rty se podobají zralým třešním a barvou je předstihují a tvoje vlasy jsou tekuté zlato a určitě přivádí bohyni Síf k žárlivosti. Tvoje..."
"Víš ty co?"
"Co?"
"Přestaň už konečně mluvit, zahoď ten zatracený papír, co žmouláš v dlani a polib mě, ty truhlíku!"
 

„Karso! Nemůžeš tam vpadnout a všechny je povraždit. Je jich několik stovek a všichni jsou to zkušení bojovníci. Snad ani v tom tvém barbarském mozku nemůže být dost arogance, aby sis myslel, že přežiješ,“ namítala Samar Dev již po několikáté.

„Z tvých úst vychází příliš mnoho zbytečných vět, čarodějko,“ zavrčel Karsa Orlong a přehodil si svůj kamenný meč přes záda.

„Teď jdu bojovat. Až zabiju všechny nepřátele, tak se mnou ulehneš,“ oznámil jí zpříma. „Domluvil jsem.“ Po těchto slovech odešel.

Samar Dev tušila, že to bude přesně tak, jak řekl. Karsa Orlong nikdy neplýtval slovy a své sliby vždy plnil.

“Mirku, předsíň už potřebuje vymalovat. Vidíš ten spodek okopaný od bot?”
“Jo, vidím, že se ptáš.”
“Fajn. Tak kdy?”
“Musím to naplánovat. Moment… Tak zítra…”
“To je prima!”
“...by to nešlo. Máme schůzi zastupitelstva. Pozítří…”
“No tak jo.”
“...máme s hasiči trénink. Uvaříš nám guláš?”
“Ani omylem. Ledaže bys vymaloval v sobotu.”
“To jsou ty závody. Dvoudenní.”
“Takže v pondělí.”
“No neblázni, Marto, je úřední den, musím do práce.”
“S tebou se asi nedomluvím, co? Zbytečná námaha.”
“Ale já to udělám! Někdy.”

Když přišel Mirek v pondělí z úřadu, bylo vymalováno. Po malířích zbyly jen vylízané talíře a vůně guláše.

Nečekanou dohru měl zápas ledňáčků a papoušků v křídlobalu. Tým ledňáčků začal na turnaj v tomto florbalu podobném sportu, v němž hráči místo holí používají křídla, trénovat teprve po Novém roce, a nikdo mu proto nevěřil. Přesto nad papoušky senzačně zvítězil.

Kapitán papoušků, kterého po prohraném zápase odchytila opičí reportérka, byl viditelně rozčarovaný.

„Čím vás ledňáčci překvapili?“ zeptala se reportérka, načež papoušek odpověděl otázkou: „Čím vás ledňáčci překvapili?“ Reportérka svou otázku zopakovala, papoušek také.

Nekonečný cyklus papouškování a opičení se trval několik minut, pak televize přenos rozhovoru přerušila.

„Vysílání plné zbytečných vět máme vyhrazené jen pro politiky,“ vysvětlila mluvčí televize.

Sirius nervózně poklepával nohou. Remus potichu psal esej nebo to spíš neúspěšně předstíral.

"Zajdem s Petrem pro něco k jídlu," zabručel James.

Remus se na Siriuse pokradmu podíval a vrátil se k předstírání psaní.

Sirius, který v křesle už prakticky vibroval, se podíval na Remuse.

"Já jsem...," odkašlal si Sirius po dlouhé chvíli ticha a odmlčel se.

"Chtěl jsem ti...," Remus nejistě vstal a posadil se.

"Potřebuju, abys věděl...," Sirius si prohrábl vlasy.

"Víš, já... nevím, jak to říct."

"Je úplně zbytečný to říkat, takže sklapněte a promerlina si už konečně dejte pusu," vybuchl James s tácem jídla ve dveřích.

U táborového ohně seděli tři muži. Jeden druhého neznali. Dívali se do plamenů v tichu, nikdo nic neřekl ani nenaznačil. Přesto si rozuměli víc, než kdyby celé noci vyprávěli. Přesně věděli, kým jsou a kým by mohli být. Především mohli být přáteli. Popíjet pivo v hospodě a hrát kostky. Mohli být bratři ve zbrani a bojovat v bitvách bok po boku. Mohli být cizinci a nikdy se nepotkat. Teď však byli nepřáteli v bitvě mezi třemi královstvími. Stalo se to právě tady u tohoto ohně, kdy průběh války vzal nový směr. V tichu a beze slov. Tři sjednotitelé. Konec krveprolití.

Objevili se na travnaté stráni, co nejdál od vstupu do jeskyně. Vajgor čekal opodál a hned k nim vykročil. Trnilam si uvědomil, že krvácí snad z dvaceti drobných řezných ran, bolí jej záda a jeho oblečení je rozcupováno do cárů.

„Co to mělo dole znamenat?“ obořil se Borlan na Vajgora.

„Sousedi se zbláznili…“

„Takže jsi je rozsekal na kusy?!“

„Nerozsekal! Musel jsem se bránit…“

„Pěkná obrana! Tak zrůdné…“ 

„Dost!“ přerušil je Trnilam. „Vedete zbytečné řeči! Vše, co jste dole viděli, byly přeludy. Nic z toho se nestalo. Netvor, který je způsobil, nás všechny chce roztrhat a sežrat. Musíme pryč! Hned!“ 

Horáčkova babi umřela a měla pohřeb, to už tak bývá, a všichni dokola mluvili o tom, jak mladý může a starý musí, požehnaný věk a konečně se setká zase s Ferdinandem, jen Horáček nemluvil, jednak kvůli všem kytkám, na které má alergii, ale hlavně z jiných důvodů. A Pažout tomu rozuměl, protože někdy prostě rozumíte i beze slov, vzal Horáčka domů, držel ho za ruku a díval se s ním, jak padá tma a rozsvěcí se hvězdy, a poslouchal, jak zpívá slavík, a mlčel. A za dlouhou dobu mu Horáček tu ruku stisknul a bylo to jako všechny díky světa.

Zklamaná milostnice se mstí, nespravedlivě, ale s jistotou, že zasáhne.

Sedí vedle lože, kde se měl odehrát násilný čin, se zaťatým, ale pramálo přesvědčivým výrazem. Nehledí do očí ani své oběti, ani svému choti, u něhož hledá zastání. Její dramatická gesta vyznívají naprázdno, pouze zloba je opravdová.

Zadumaný posmutnělý manžel, tak trochu stínová postava tohoto dramatu, naslouchá. Snad něco tuší, snad ani nechce domyslet pravdu. 

A v pozadí teskně přihlíží Josef, nevinný, čestný, němý. Ví, že jakákoli obhajoba by byla marná, nechce obracet proti žalobkyni její vlastní neřesti. Proto snáší svůj úděl a neztrácí naději, že odolá všem nástrahám osudu.  

Ano, český rozumím
Ale jak? Vidí, prosim:
Moje věty? Zbytečné 
Moje slova? Jen a dve

Ano, znajim hezky barva:
Hnědá, žlutá, fialová
Oranžová, červený
Černobílé, zelený

Mluvim dobre odpoledne
Rano, vecer; děkujeme
Ale věty velké, dlouhé?
Díky, ne; nashledanou

Gramatika ja nenávi 
Který jazyk? Všechny! 
Norska, český, tlhIngan Hol
Anglisky - les tout, jawohl! 

Slova, slova, kde je ty?
Proc ty me nemluvi?
Kdy je rozumite mě?
Český je nemlivite! 

Přítel, pratel, autory
Co je ten slov pro drabblí?
Moře, kure nebo hrady?
Drabble, drabblat, drabblích?

Ano, český rozumím
Ale jak? Ty vidis tam:
Moje věty? Zbytečné 
Moje slova? Vidis: STO!