Banánová země

Stejně jako jinde muselo v Banánové zemi hospodářství neustále růst.

Byly nutné investice do různých odvětví. 

Byly jistě nutné vylepšené dopravní trasy napříč ostrovy. A náčelník s pověřenci přitom mohli efektně pózovat při stříhání pásky.

Základní lidské potřeby a pohodlí si přitom žádaly své.

Laskavý náčelník ochraňoval rodiny s dětmi, sirotky, přestárlé, všechny potřebné.

Neustále musela vznikat nová obydlí.

A vůbec nikdo nechtěl dávat do obecní kasy víc než dříve.

Jak to zvládnout?

Však je tu schopná pověřenkyně, konečně zase zaměstnaná, takže už nemusí nosit pytel od hranolek, myslel si náčelník spokojeně, zatímco sledoval, jak jeho plantážím plyne další podpora.

Obyvatelé Banánové země pamatovali různé pohromy. Války, nouze, nesvobodu.

Není divu, že toužili po míru a dostatku. Báli se drahoty, nouze, toho, že se měli hůř než před pěti lety. Nechtěli slyšet o hrozící válce.

Naštěstí ze sousedního ostrova přišel schopný a laskavý náčelník. Poté, co získal většinu plantáží (po dobrém či jinými metodami), věnoval se lidu jako nikdo jiný. Nasliboval pokoj, blahobyt, neustal v tom ani na chvíli. Chodil mezi lidi, rozdával banánové lívanečky. Nebo alespoň posílal milé obrázky. Třeba i ze vzdálených luxusních resortů. 

A když v okolí vypukla válka, náčelník dokázal i s útočníkem udržet dobré vztahy.

Náčelník na chvilku odpočíval od nekonečné práce pro svoje lidi na terase haciendy. Potěšeně nastavoval tvář slunci, které zalévalo jeho milované plantáže a celou Banánovou zemi.

Znenadání mu v hlavě probleskla myšlenka. Vzpomínka na velikého, všemocného vládce, nazývaného král Slunce. Úchvatná představa.

Žel, v dnešní době už nedosažitelný ideál… 

Nicméně… ani takhle to není špatné. Jenom vědět, co a jak, mít peníze a své lidi na správných místech. A hlavně si získat přízeň lidu. Takovou, že může každý závidět.

Co nelze zrušit, to ovládne, a naopak.

A můžou tomu dál říkat demokracie. 

Dopil banánový koktejl a odešel zase obětavě pracovat. 

Nikdo by to od něj nečekal, ani ti, kteří obdivovali jeho intelekt, mimořádnou výkonnost a přímo drtivou výmluvnost. Nicméně k získání přízně lidu je potřeba i jiných schopností. Shromáždění lidé nestačili zírat, jak se náčelníkův věrný pobočník Karlíček s kamenným výrazem a prkenným držením těla jako mávnutím proutku proměnil v tanečníka sršícího energií, která strhávala ostatní a vyvolávala vlny nadšení. Dokonce i jeho zdatná kolegyně, která nedávno oslnila kankánem, bledla závistí. Náčelník zprvu spokojeně přihlížel, poznenáhlu ale dospěl k rozhodnutí obrátit na příštím setkání zase veškerou pozornost na sebe. A možná ještě hodit důchodcům pár bankovek, ty to jistí vždycky.

Obyvatelé Banánové země milovali náčelníka snad nejvíc proto, že byl, přes všechno bohatství, výkonnost a dokonalost, jedním z nich. Měl snad nějaké školy, ale jinak si vzděláním nezatěžoval hlavu, takže se vedle něj necítili méněcenní. A pak, on nečetl, on makal. Pro blaho všech. Proto nevadilo, že řečnil dost podivně a občas bylo těžké dobrat se smyslu. Jeho příznivci to stejně nezaznamenali. Vlastně to bylo docela roztomilé. Jeho parodování se dokonce stalo součástí povolené satiry. Nicméně oficiální projevy mu přece jen sestavovali spolupracovníci. Díky pokroku však jejich funkci mohl převzít program. Víc nebylo potřeba. Stejně to vlastně nikdo doopravdy neposlouchal.

„Náčelníku, ta mimořádná opatření musíme vysvětlit.“ „Prečo zas? Dyť to lidi chtěj, říkali stě mi…“ „Podle ekonomů je stát už takhle zadlužený. Navíc náhlá výměna pověřence pro…“ „Tydle přece měníme každej sudej měsíc!“ „Novináři nedají pokoj. Musíme nasadit Karlíčka. Řekneme, že náčelník… spěšně odjel, protože… na tom nezáleží.“ Brzy nato předstoupil pověřenec Karlíček, po dvouhodinovém nočním odpočinku svěží, elegantní, supervýkonný, s kamennou tváří jako vždy. Spustil prudkou, neúprosnou palbu slov: „V současné krizi byla přijata mimořádná opatření přiměřená této naléhavé situaci a především samozřejmě zájmům lidu, neboť…“ Otázky se vrší, ale těžko zastavit ten dravý proud výmluvnosti... „...situaci stále monitorujeme...“

Odpolední slunce se právě dotklo vršku banánovníků. Náčelník na terase haciendy spokojeně odložil své dokumenty. Napil se koktejlu (nikoli banánového, samozřejmě). Už skoro nevzpomínal na světovou katastrofu, která ho málem smetla. Naštěstí jeho rádcové opět nezklamali. Lidé pochopili hrozící nebezpečí, přijali dokonce i včasné uzavření země. Jeho banánové háje je dostatečně zásobovaly. Zachránil národ. Situace venku už málokoho zajímá. Zvykli si. Pracují. Kromě několika, kteří stále ještě zůstávají v izolaci. Manželka chce zase letět na nákupy. Dobrá, ani tohle nevadí. Všichni přece vědí, co pro ně dělá a jak to má jeho rodina těžké. Láskyplně pohladil zrakem plantáže zářící žlutí.