Kniha příběhu

Téma: Poslední bonbón
Žiji v poměrně velkém bytě. Nicméně z finančních důvodů jsem nucena pěstovat si spolubydlící. Bohužel vášeň pro luštění příběhů (a zřejmě i některé mé povahové rysy) má jisté neblahé vedlejší účinky.
Jedna z dívek, které se mnou sdílely domácnost, například dostala od svého přítele (jako důkaz lásky) vzácnou bonboniéru, kterou po několik týdnů uchovávala na čestném místě ve spíži. Zhruba po měsíci se rozhodla slavnostně ochutnat první z bonbónů. Bohužel se tak stalo právě v den, kdy byla poslední cukrovinka nahrazena detailním modelem z fima. Práce s touto hmotou má pozitivní vliv na mé soustředění. Čokoláda také. Spolubydlící se odstěhovala.

Bible praví cosi o pravé ruce, kterou je třeba utnout v případě, že podněcuje k nepravostem. Existují autoři, kteří by laskavě měli zvážit obdobný postup. Samozřejmě pokud nejsou leváci. Překvapivě bych toto neradila těm, kteří píší vysloveně špatně. Jen těm, kteří ničí dobré příběhy, znásilňují slibné postavy a fascinující světy mění v přiblblou kulisu. Tací jsou. Jejich příběh skáče z klišé na klišé a při té příležitosti skopává dobré nápady do propasti. Postavy se podloudně snaží ožít. A světy? Ty se hroutí. Tito autoři páchají zločin na vlastním díle (které mimochodem často zachraňují fanfikce). Nechápu, jak dokážou v noci spát.

Je více než pravděpodobné, že každého člověka stíhají jeho vlastní běsi. Já slýchám hlasy. Je jich hodně (jen jeden z nich by za určitých okolností mohl být považován za příznak psychické choroby) a každý má svou roli.
Jeden se posmívá. Sleduje mé kroky i mé myšlenky a ošklivě ironickým tónem komentuje paradoxy v nich obsažené.
Další podrývá mnou schopnost lhát sama sobě. Přiznávám, že tato nucená poctivost vůči vlastnímu já je nepříjemným handicapem.
Pak je tu i ten poslední. Jen z něj mám skutečný strach. Nemohu napsat, co říká. Brání se zveřejnění. Nezbývá mi než doufat, že jednoho dne zmlkne.
 

Největším tyranem (i aktem tyranie) autora je osnova. Autor si je jist, že zná cestu, kterou se hrdinové mají ubírat, její zákruty i její propasti. Označí postavám tuto trasu a pak se diví, když u první zajímavé vyhlídky zahnou a odmítnou se držet pečlivě namalovaných značek.
Jakkoli může být tento tyran osvícený, je často třeba (zejména pokud příběh odmítá zapadat sám do sebe) jej svrhnout všemi možnými prostředky včetně zbraně nejkrutější – nového začátku.
Autor by však neměl propadat splínu a beznaději – i špatná cesta je cestou a konec konců jeho postavy se alespoň během té štrapáce dostanou trochu do formy.

Láska je prý středobodem příběhů. Okolo lásky se vytváří spletité zápletky plné omylů, povyku, dobrých konců, ale i marné snahy.
Je věrná, věčná, vášnivá, velkolepá a vroucí. Přináší nejkrutější muka i nejčistší radost. Život mění ve víno a bez ní by zůstal jen stínem opravdového lidského osudu. Motivuje k vraždám, nenávisti a pomstě na celý život. Jen kvůli ní jsou postavy schopny nejušlechtilejšího sebeobětování i nejodpornějších zločinů. Pro lásku obětují sebe, druhé, své štěstí a zdravý rozum.
Láska někdy vydrží déle než by měla.
Kvůli lásce se často umírá.
Já jsem bytost logiky a jednoduchých citů. Láskou se odmítám zabývat.

Kam se poděl hrdina? Dobrá otázka. Výtečná otázka. A dobře načasovaná. Každý příběh má svého hrdinu a já teď musím chtě nechtě přiznat, že tvořím příběh, jehož hrdinkou jsem já sama. Šarlota Holmesová. Ne, nejsem sestrou svého slavnějšího jmenovce. Ve skutečnosti ani jeho jmenovkyní nejsem, i když tento pseudonym ráda používám. Pojí mě s ním daleko křehčí pouto. Vazba na základě vnitřní podobnosti. Stejně jako on i já se věnuji detektivní činnosti. Odhaluji skryté stránky příběhů. Pozorně se dívám pod povrch a nacházím linky příběhů, které autorům zůstaly utajeny. A stejně jako Sherlock Holmes v tomto oboru poskytuji konzultační služby.

Problém „slepice či vejce“ je pro umění luštění příběhů zcela irelevantní. Kterýkoli příběh (a tudíž i jeho transformace do komunikovatelné podoby) je řízen svou vnitřní logikou a jako takový existuje v surovém stavu (ne nepodoben Platonově ideji), který je třeba odhalit a popsat. „Vymýšlení příběhu“ je jen široce rozšířenou iluzí. Příběh je vždy (stejně jako zločin) objeven a následně musí být (stejně jako vražda) rozluštěn. Nejedná se v žádném případě o vejce, které by autor – po způsobu nosné slepice – produkoval. Je-li příběh vejcem, pak je to vejce kukaččí, o které je autor nucen s láskou a po celý život pečovat.

Vyjdeme-li z paralely řešení příběhu a řešení vraždy, je třeba konec považovat za ekvivalent místa činu – bodu, který je obvykle znám a který nám poskytuje množinu dat použitelných pro analýzu situace. Je třeba například zjistit, co oběť na toto místo přivedlo, co přivedlo jejího vraha, jakými nástroji docílil kýženého výsledku a které z vnějších vlivů měly na konečný výsledek vliv. Příběh je složen z obdobných elementů – jejich sled a vzájemný vztah je třeba odhalit.
Průměrný autor se často domnívá, že mu jsou tyto prvky známy, nicméně skutečný detektiv by se tímto neměl nechat zmást. Očividné řešení je takřka vždy chybné.