DMD č. 5. pro 5. 4. 2013. Téma: Zubatá

Tichou šerou místností se nese rytmické šmik... Šmik... Šmik...
„Takovou hlavu svět ještě neviděl, na vaše vlasy bych si rád sáh',
dejte mi alespoň malou naději, než vaše tělo zmizí v dál."
Šmik. Šmik. Šmik.
„Sůl a pepř se snoubí u vás, toť kombinace královská,
to, co nás čeká po životě nikdo z lidí nepozná."
Šmikšmikšmik.
„Hebké jak samet, husté jak srst,
koukněte, pane, jde pro vás smrt."
ŠMIK!
„Já ti dám, holomku, stěžovat si na mé služby. Mé účesy nikdy nejsou zubaté!"
A od té doby se nenašel nikdo, kdo by byl se slovutným holičem z Fleet street nespokojen.

Jak ji nesnášela. Neopomněla vytknout sebemenší chybičku. Arogantní, nesmlouvavá ZUBATÁ. Tak ji v duchu přezdívala. Nedávno totiž přišla s „klapačkami“. Z celé tváře bylo vidět pouze nepřirozeně obrovské zuby. (Nebyla si jista, zda mělo jít o reklamu nebo pomstu doktora.) Právě je cenila v hysterickém záchvatu. Vřeštěla. Před jejím jekotem si celá ulice zacpávala uši.
Náhle zalapala po dechu s pusou dokořán. Nepříčetné ženě vypadla zubní náhrada na zem. „Dobře Ti tak!“ překvapení si zamnulo ruce.
Desetileté soužití s tchýní vykonalo své. Přidupla protézu. Zavrtěla patou, jakoby hloubila důlek na kuličky.
„A bude tady ticho!“ opovážlivě dala ruce v bok.

„Klucí, pojďte honem sem!“ po cestičce cupitala malá holčička a v náručí svírala velikou zrzavou panenku.
„Takže tys tu věc proklel a teď ji nemůžeš najít“
Mladý šaman klopil hlavu.
„Ukaž tu kletbu.“
Natáhl ruku a podal Upírovi papír.
„Výborně. Pojďme to najít, než to něco provede.“
„Je to jen trocha woodoo, co by se asi tak mohlo stát,“ brblal šaman tiše.
Upír si jen zhluboka povzdechl.
„Fuj, ta má ale zuby.“
„Budem jí říkat Zubatá.“
„Je to chlap.“
„Tak Zubatec.“
„Počkejte. Tady má něco napsáno.“
„Chucky,“ přečetla holčička a se smíchem panenku znovu pevně objala. „To se mi líbí.“

Bloudíš pouští. Slunce tě spaluje a vysává z tebe poslední zbytky sil. Do nohou bodá žhnoucí písek, na rozpraskaných rtech zasychá krev. Tma před očima, padáš do písku.
Procitáš. (Takže to byl jen sen?) Všude černočerná tma a příšerná zima. Třeseš se na celém těle, tvoje zuby o sebe buší tak silně, až vypadávají.
Další procitnutí. Hrubé provazy tě drží na kovové konstrukci a rozdírají ti kůži. Někdodo tvého těla bodá dlouhými jehlami tak, aby způsobil maximální bolest.
Pak pochopíš, že nic z toho není sen. Tvůj život skončil a můžeš si jen domýšlet, jaká část nekonečného pekla bude další.

Smrť v kostnatých prstoch zovrel šálku kávy. Jeho fyziognómia mu neumožňovala požívať, ale vohľady si vyžadovali svoje rituály.
Smrť sediaca na opačnej strane stola sa zdráhavo napila. Niektoré antropomorfné personifikácie boli jednoducho antropomorfnejšie.
SAMOTA JE OTUPNÁ, Smrť prehovoril. Cítil sa bezprecedentne neisto. MYSLÍTE, ŽE BY SME MOHLI VEČNOSŤ STRÁVIŤ SPOLU?
Smrť sa uprene zahľadela na ich kosy opreté v kúte kaviarne, a tupo odvetila: „Ale mne je to jedno.“
Smrť s cinknutím zložil šálku na tanierik. NERÁD BY SOM VÁS DO ČOHOKOĽVEK NÚTIL.
Smrť naňho pozrela prázdnymi očami. „Mne je to jedno.“
Smrť zaplatil účet, ale telefónne číslo si nevypýtal.

V podzimním pološeru procitám ze sna
Z dálky přijíždí předčasný půlnoční expres
Šedavá stužka Vltavy a transatlantický parník
Mě houpavě zdraví z pod mých nohou
Nad hlavou Petřínská věž z hlavy jí stoupá fialová pára
Nad hlavou fialové nebe
Nad hlavou letící fialoví ptáci
Touží po svobodě nebo po smrti
V podzimním pološeru hledím na učitelku
Z dálky objímám stavitelku svých inspirací
Šedavá stužka cizokrajných podmořských osad
Ke kterým jednou doplyne voda
Pod nohama trnová kornuna Národního divadla
Pod nohama trnová Praha
Pod nohama matička měst
Není stověžatá
V podzimním pološeru v procitnutí ze sna
Z dálky má siluetu zubatou

Smrť nutně potřeboval dovolenou. Ta kulatá planeta měla být plná života, ale asi byl na špatném místě nebo ve špatném čase. Když uviděl to H na střeše, čekal hostinec nebo hospodu. Tohle místo však bylo plné nemocných a umírajících.
Zastavil se u jednoho obzvláště chroptícího staříka. Trčeli z něho podivné hadičky.
„HELE, HOLOMKU, CO SE MI PLETEŠ DO PRÁCE?“ ozval se za ním hlas jako hejno havranů oškubávajících maso z mršiny.
Smrť se otočil a spatřil jedinečnou dámu. Galaxie v jeho očních důlkách zazářili a kdyby mohl, usmál by se ještě víc.
„ DOBRÝ DEN. JÁ JSEM SMRŤ. MOC MĚ TĚŠÍ.“

András si pohrával se skleničkou whisky a sledoval účastníky vlkodlako-upířího summitu. Po chvilce se k němu připojila i upírka Michelle, spolupořadatelka této akce, která upíjela červené tekutiny z vysoké sklenice. Ročník to byl určitě starý, ale s vínem toho moc společného neměl.
„Valerie by tě ráda poznala.“ Mrkla na něj jednoznačně.
„Valerie se nemá ráda?“ Kynos v jeho krvi by ji zabil a ne jeho vkus byla trochu moc zubatá.
„Já ji nemám ráda. Jsi sexy a jsi alfa. To ji bezesporu odrovná. Navíc jsem zaslechla, že po jediné noci s tebou by spolehlivě zrudlo i všech padesát odstínů šedi.“

Vždycky si myslela, že je tak netypická ženská, že na větu: „Ukážu ti svou sbírku (čehokoliv)“, nemůže skočit, ani kdyby se ten chlap stavěl na hlavu a odstrkoval se při tom ušima.
Nakonec zjistila, že je dcerou Evinou, jako jakákoliv jiná. To vědomí jí srazilo sebevědomí ze závratných výšin někam na úroveň stratopauzy, ale Petr byl neobyčejný a jeho sbírka taky nebyla ledajaká. Tolik chladných zbraní bylo k vidění snad jen v muzeu.
Když jí ukazoval nejcennější kousek své sbírky, popravčí sekeru, o jejíž pravosti Malvína díky zubatosti ostří a krví zčernalému toporu s kousky kostí nepochybovala, zamilovala se.
Beznadějně.

NEMOŽEŠ MI TOTO ROBIT ZAKAŽDÝM ERBEN... rozčulovala sa smrť.
„Ale nó, ty toho narobíš, šak ludí šade umírá na desattisíce, čo si neni volade de je vojna alebo čo, nenecháš obyčajného vodníka zobrat si dušu tehoto lotra.“ Oplácal jej zasa Erben.
TO NIEJE JEDNODUCHÉ, MÁM SVOJ ZOZNAM.. nedala sa smrť a zamávala Erbenovi pred nosom dlhočiyným pergamenom.
Erben naň zaostril, vytiahol pero a jedno meno zaškrtal.
ČO SI MYSLÍŠ, ŽE ROBÍŠ TY TUPÉ HOVADO?!
„Nejaký Robo F. už neni na tvojom zozname. Ked je to také doležité, dám ci niekoho iného z mojich pohárikov. A to by som bou nhasssraný.“