DMD č. 5. pro 5. 4. 2013. Téma: Zubatá

Sharleyan Ahrmahk rose from her window seat and crossed the room to the cradle where her daughter, Alanah Zhanyat Naimu just started crying. A tall man beat her to the crib and lifted the baby out.
“Thank you, Mer-Ahbraim. But I don’t think it will do much good,” the Empress watched the PICA of Nimue Alban cradle her tiny namesake, offering her a finger to suck on.
“See, all better, I’m good with ow-“ Ahbraim lifted the finger to his eyes, examining it.
“This would be nasty, if I weren’t a PICA. You should have told me she’s begun teething.”

Rychle zkontrolovat tašku, naskočit do auta a vyrazit směr porodnice.
"Dýchej, hlavně pořád dýchej!"
Mám chuť ho praštit. Mám jí ještě když mi pomáhá z auta, když zvoní na příjem rodiček, domlouvá se s porodní asistentkou, masíruje mi záda..projevuje se výplach mozku z předporodního kurzu: "dýchej, dýchej..hlavně dýchej!"
Karolínka se už dere na svět a já nevnímám nic jiného, než PROBOHA vydržet. Zdá se to už skoro nemožné, ale konečně uslyším pláč naší malé holčičky. Zarazí mě podivné, překvapené ticho, které mě náhle obklopí. Pak uslyším pisklavý hlásek novopečeného tatínka: "Ježíši, ona má zuby! Je úplně kompletně zubatá!"

Byl zvyklý pracovat v kteroukoliv denní dobu. Takže i tři hodiny ráno považoval za normální pracovní hodinu. Měl ještě spoustu času, takže nespěchal.
Šel se přichystat do koupelny. Tam chvíli sledoval svůj obraz v zrcadle. Konkrétně se zaměřil na zuby. Krásně rovné, čisté, perlově bílé, bez kazu. Ideální chrup, jako z reklamy.
Prostě dokonalé, jedinou vadou na kráse byl zbytek jeho těla, kostra.
Čas vyrazit. Oblékl černou kápi a ze stojanu sebral kosu. Zkontroloval čepel. Ostrá jako žiletka, bez jediného zubu.
„To by mě teda zajímalo, kde přišli k tomu, říkat mi Zubatá?“ pomyslel si. „A navíc, když jsem chlap!“

Ion ho vede dál do lesa. Snaží se ho následovat, klopýtá lesním povrchem, ale přestává psovi stačit. Uvědomuje si, že světla ostatních se vzdálila, stejně tak jako utichl štěkot zbytku smečky.
„Ione! Čekej!“ marně na něj volá. Les je stále temnější a hlubší. Cítí strach z neznáma.
Najednou se objeví na mýtině. Ion stojí uprostřed a zuřivě vrčí na vysokou postavu. Iorghu se zarazí. Přeběhne mu mráz po zádech, když spatří, že za ní se krčí něco bílého.
Postava si ho všimne a prchne do lesa. Iorghu se vrhne k bílé skvrně a zjistí, že je to Crina. Stále dýchá.

Vážení přátelé,
dostalo se nám výtek, že záštiplně a neoprávněně kritizujeme profesora Fiedlera. Nechme stranou skutečnost, že dané výtky byly zaslány z téhož rakouského městečka, shodou okolností profesorova rodiště, konkrétně jakýmsi R. Fiederlem.
Přátelé, samozřejmě oceňujeme jakýkoli (takzvaně) vědecký zájem o Cimrmana.
Dovolte mi ale doložit naše pochybnosti příkladem: Fiedler z úryvku květnické kroniky vyvozuje, že Cimrman propadl krátce temnému období, kdy přímo, cituji, „vyhledával smrt“.
Zcela však ignoruje fakta; totiž následující úryvek se týkal neodehraného představení hry Vizionář a notorických sklonů představitele Smrti:
„…Navečer pobíhal ten Zimmerman po vsi. Křičel, že bez zubaté nejde nic a kde že je…“

Vyhlédl jsem ven. Právě svítalo, a z mé nové kanceláře, v nejvyšším patře budovy s nejlepší adresou ve městě, byl nádherný výhled na krajinu zalitou ranním sluncem.
Otevřely se dveře, bez klepání, ale můj nesouhlasný pohled se změnil v zaujatý, když jsem spatřil osobu, která mě vyrušila.
Nádherná černovláska se vydala místností ke mně, a boky se jí smyslně houpaly. Měla krátké černé šaty, a jediný šperk byl velký stříbrný kříž mezi jejími ňadry. Beze slov mi podala vizitku. Byla celá černá, se jménem napsaným stříbrným gotickým písmem.
Slečna Zubatá.
Prudce jsem vzhlédl. A její červené oči zářili jako hvězdy.

Oprel sa doňho vánok, ale studené prsty ho zachytili než sa začal húpať.
„Všetkými masťami mazaný.“
Jurko pootvoril oči. Do smiechu mu nebolo, lebo pľuhavec Okoličáni ho dal nielen zbiť, ale aj natiahnuť na škripec ešte než súd začal, a on sa tu hompáľal už dobrých pár hodín. Stihlo sa zotmieť.
Predsa sa uškrnul.
„Barborka, daj ma dolu!“ prikázal.
„Mamka ťa nikdy nenaučili byť dobrým kresťanom, braček.“
Rebrá mu popraskali, keď ho strhla z háku.
„Oj,“ zašomral. Mäso sa mu prichlíplo späť a cítil, ako zrastá. Nenávistne sa obzrel hore na šibenicu. „Veď my tie prašivé psy naučíme sa báť!“

Víla Zubnička to v Českých zemích nikdy neměla lehké. Nikdo jí nestrkal zoubky pod polštář. Musela každý den oblétat bezpočet nádob na smetí, stok a hnojišť. Čím později po vytržení dětský zoubek našla, tím méně energie z něho získala. Občas to bylo sotva na přežití.
Průmyslová revoluce a institut zubní ordinace ovšem všechno změnily.
V bílé místnosti je spousta úžasných přístrojů, z kterých si může loknout elektřiny. Dětské zoubky, které vybírá rovnou z lékařovy nerezové misky, už dávno nepotřebuje k životu. Zato propadla sběratelské vášni, zvláštní slabost má pro stoličky s plombou. A taky je do doktora S. trošku zamilovaná.

Seděla na bludném kameni. Černě oděná postava, vyhublá, jako kdyby nedávno opustila koncentrační tábor. Popravdě tam byla. Skoro před sedmdesáti lety. Jenže teď se nudila. Práce málo, jenom občas někoho napadlo zabít jinou osobu tak, aby noviny měly o čem psát celý další týden… a ona musela sbírat ty nevinné, doplachtit se s nimi nahoru a ještě je upravit, aby z nich nějaký svatý nedostal infarkt.
Není divu, že už po sta letech létání sem a tam jí vypadl první zub. A pak další.
Zavál prudký větřík a jednička opustila své místo.
Smutně si pomyslela, že zubatá už dlouho nebude.

„Odporný umaštěný hajzl!“ prskal Ron.
„Přišli jste pozdě,“ utrousila suše Hermiona. „Víš, že tohle profesor Snape netrpí. Připravili jste Nebelvír o body…“
„Ty se ho snad zastáváš?!?“ vylítnul Harry. „Přitom se ti posmívá…“
„To je přece něco jiného,“ odmávla Hermiona. „Teď se bavíme o vás… Měl právo vás potrestat.“
Vlastně… pokud by měla být upřímná, urážky profesora Snapea jí nevadily. ´Slečna-všechno-vím´... Byla zvyklá na horší posměšky. Byla chytrá, přece se za to nebude stydět.
Víc ji mrzely narážky na její vzhled. ´Zubatá´… tak ji kdysi nazývali její mudlovští spolužáci. Tenhle problém jí ale díky malé lsti pomohla vyřešit madam Pomfreyová…