Žítkovské bohyně

Jejich moudrost nebyla vepsaná do knih, ale do tepla jejich mozolnatých dlaní, do očí, které viděly přes všechny nánosy společenské přetvářky, konejšily, posilovaly a zpytovaly zároveň. Nespočívala ve slovech, ale tam, kde slova nejsou zapotřebí. Na rozdíl od svých mužských protějšků nebyly velebeny, ale v patách jim stále řinčely okovy a plály ohně a přesto za nimi chodily zástupy všech, kterým život ohnul záda a svěsil ramena. Ženy, srostlé s krajinou, dechem stromů a nasládlou vůní bylin, průvodkyně prvních i posledních nádechů. Nikdy nemohly vládnout světu, protože po tom nebažily. Moc si je našla právě proto, že jí nevěnovaly pozornost.

Žily kdysi v horách staré mistryně,
jejich domy byly místní svatyně.
Kopanice na Žítkové, zastrčený kraj,
bohyň – zdejších čarodějnic – svého času ráj.
Lidé z Pešti, Varšavy a nebo třeba Vídně
proudili sem tehdy houfně, přijímáni vlídně.
Andělky je provázely ke stavením žen,
jedni chtěli uzdravení, jiní věštit jen.
Každá má dar specifický, Belohlavá, Fuksena,
Idesová, Pagáčena, Chupatá i Surmena.
Zaříkávat, věštit z vosku, přičarovat milého,
bylinky a čistá voda zmůžou leccos dobrého.
I Nacisté měli složku na Žítkovské bohyně,
chovali je ale v úctě, ctili jejich svatyně.
To čtenáři Tučkové, ti servítky si neberou,
proslídí a pošlapají, duši místu seberou.

Jori se štrachá po úzké stezičce nahoru k chalupě. Pomáhá si při chůzi hůlkou. Vlčák Aldo u mých nohou vyskočí a běží Jori přivítat.
Málem ji porazí. Volám ho zpátky.
Stařičká Jori už léta nevidí.
„Spěchala jsem, co to šlo. Čekáš dlouho, děvenko?“
Tak začnu vyprávět. Jak u nás začínají zrát jeřabiny, že do jabloně se pustila nemoc a vody v potoce s létem ubývá.
Jori poslouchá, pokyvuje hlavou.
„Dobře, že jsi přišla za mnou. Vzal peníze a zmizel, viď? Nezlob se, že se ptám.“
To se jen tak říká, že pro slepou Jori je svět kolem jenom tancem stínů.

Unaveně odkládám složky na noční stolek, nemám sílu na to, prohrabávat se estébáckými jedy. Hotelový pokoj je studeně cizí, choulím se pod pokrývkou, je mi zima a do spánku se propadám jen neochotně.
Stojím v kuchyni a vztekám se. Surmena mě nechce vzít sebou, až bude s bohyněmi o svatojánské půlnoci na kopaninách sbírat zeliny.
„Tiše, holčičko moje. Co je silou o půlnoci, je silou i o polednách. Ba větší, je snad noc silnější než den?“
Pomalu jdeme polní cestou. Slunce nad hlavou hřeje stejně jako Surmenina ruka v mojí dlani.
Probouzím se nerada.
Ráno je zase studené a šedé.