Moje články

Matěj úplně cítí ty sebemrskačské myšlenky. Veronika je tichá jako pěna.
"Verčo." osloví ji tiše.
Vzhlédne od práce, ale nic neřekne.
"Nikdy jsi nebyla cíťa, tak teď nezačínej."
"Strávíme tu dalšího půl roku. Kvůli mně. A Karl s Česťou jsou v tom taky kvůli mně."
"Šli jsme do toho dobrovolně. Já i oni. Sakra, byl bych tě následoval třeba do pekla, vždyť to víš."
"Kdo ví, jestli tam jednou neskončíš." Ta poznámka zabolí, Matěj je jeden z mála, kdo ví, že už se jí to jednou málem stalo.
"Nech už toho. Je to..." Nedopoví. Na stole zazvoní telefon. Zní zlověstně.

Jeho matka byla švadlena. Otec byl také krejčí a měli malou dílnu na starém městě. Byl jejich jediné dítě a už odmalička bylo jasné, že je magicky nadaný. Jeho rodiče to šokovalo. Otec si představoval, že půjde v jejich stopách. Nikdy nechtěl, aby vstoupil do magického světa a pracoval v něm. Maminka ho chápala. Mluvila s ním i po tom, co ho vyhnal z domu.
Dodnes si vzpomíná na její obličej. Na její dlouhé řasy. Když jí nějaká upadla, dala ji na prst a nechala ho, aby ji sfouknul a něco si přál.
Měl si přát, aby ji magie nezabila.

Vždycky jsem představovala, jak se vdám, budu mít děti a budu žít spokojený život. To jsem ovšem netušila, že děti nejsou samoobslužné a že manžel bude jedno z nich. Svoboda vyletěla oknem během jedné srpnové neděle. Od pasu dolů mrtvá jsem naštěstí byla jen půlku noci, ale jako by mi na noze najednou přibyla koule na řetězu.
Ne, kecám. Život matky na mateřské dovolené je přesně to. Dovolená. Zahradu nestíhám, hodně čtu a když je sluníčko a "děti" zrovna nechtějí jíst (což chtějí pořád), tak se opaluju. To mám za to, že jsem si vzala, a pak i porodila Svobodu.

10 let si myslel, že je docela mimo systém. Že se zbavil policie, podezírání i odsuzování. Žil si spokojeně. Berounka je krásná řeka, prostředí je dobré, sousedi taky. Udržoval si dům na souši a tvářil se jako normální člověk.
A pak přišel ten posraný vzkaz. Schránku kontroloval už jen ze zvyku. Roky nic. A najednou tohle.
Říkala, že má přítele v nouzi, ale je policajtka. Sice za ním evidentně šla bez vědomí, nebo aspoň pověření, vedení, ale stejně ho to vyděsilo. Nechtěl přijít o svůj život. Ale úplně hmatatelně cítil, jak se jeho svoboda zmenšuje. Jako kdyby ji spoutali řetězem.

Veronika je jako v Jiříkově vidění. Jako by byla obutá v cizích botách. O dvě čísla větších. A má běžet maraton. Necítí se vůbec dobře a na Matěje se nechce ani podívat. Dostala je do průšvihu, zase. A tentokrát evidentně zbytečně.
Protože Karl je momentálně výměnou za to, že magická policie přivře všechny oči, tajný agent. A Česťa taky. Jednou se z těch staříků pomine. A ze sebe taky.
Nikdy by ji nenapadlo, že se z Krátkého vyklube krysa, ale asi je to tak. Každý má své slabé místo. Její jsou Karl, Česťa a Matěj. U Krátkého to byla matka.

Naložili je do dodávky, ale nikam je neodvezli. Zatím.
"Tichá, vy už si k práci v terénu ani nečuchnete, to vám povídám. A vy, Kopecký, už byste mohl vědět, že vás vždycky zatáhne do průseru."
"Šéfe, já vážně nechápu..."
"Buď se dobrovolně přihlásíte na další půl rok v archivu, nebo vás oba vyhodím."
"Dobře. Ale..."
Šéf si povzdechne.
"Vím, že vám na tom záleží, Tichá. Ale skutečně jsou v bezpečí."
"Slíbili jste mu PBZ za to, že se nechá zmrzačit při zkoumání! To je v pořádku, v bezpečí?"
"Tichá, za tohle jsme jim to neslíbili. Pomůžeme mu. Až získají důkazy."

Čekají u soutoku, noční chlad jim zalézá do kostí. Nikde se nepohne ani lístek. Sledují hladinu.
Bubliny, Veronika se zavrtí. Z vody se vynoří hlava.
"Neměl bych s vámi mluvit," zahuhlá.
"Prosím. Přítel je vodník. Ale má v sobě kvůli magické erupci dvě duše. Druhá je taky vodník."
"Nemožné!"
Náhle tmu protnou světla.
"Tichá! Kopecký! Já vás oba zavřu za maření úředního výkonu!"
Šéf. Ale proč?
Veronika se k němu otočí čelem, Matěje schová za sebe.
"Šéfe, já..."
"Mám patent na rozum, všechno vím nejlíp, zákony a rozkazy pro mě neplatí. Tichá, vynechali jsme vás schválně. Holý je v bezpečí."

Cesta do Srbska je vlakem krátká, ale krásná. Berounka za okny poklidně plyne.
"Promiň, Matěji, myslela jsem, že tentokrát to půjde podle protokolu."
Pohladí ji po rameni, neřekne nic. Jsou v tom spolu, jako vždycky.

Dojdou k bunkru, najdou kapličku a vloží do ní předpřipravený vzkaz.
Prosím pomoc! Druh v ohrožení. Síly v pozadí, nevěřit nikomu!!! Kontakt o půlnoci, soutok.
Veronika s těžkým srdcem vytáhne z peněženky stříbrnou šupinu, zlomí ji a vloží do obálky ke vzkazu.

"Myslíš, že přijde?"
"Nemám ponětí. Jediné, co můžeme dělat, je čekat."
"A když nepřijde?"
"Osvobodím Karla a Česťu. Utečou."
"A my?"
"Promiň, Matěji."

Matěj měl spis ve stole, v posledním šuplíku pod falešným dnem, které tam udělal bůhví proč.
"Myslel jsem, že by se to mohlo hodit." odpověděl s pokrčením ramen na její tázavý pohled.
"Tak co tam je?"
Veronika složku rychle prolistovala. Spousta papírů s výpověďmi, spousta fotek. Na deskách poznámka PBZ (význačné služby) a na zadních deskách tužkou napsáno Bunkr B-7/6/A-200 Z (kaplička)
"Co to sakra znamená?" zeptal se Matěj, když mu to ukázala.
"Tenhle spis tu evidetně neměl být, někdo ho měl uložit do trezoru. Ještě žes ho schoval. A tohle? Podle mě mrtvá schránka. Jediný způsob, jak ho kontaktovat."

Jakmile se dítě narodilo, začali se lidé divit, jak dva takoví neatraktivní jedinci mohli zplodit tak krásné dítě, jako je naše skřítě. A spolu s tím, nedá se to nazvat jinak, započal lov na ženicha napříč generacemi.
Sabinka mi první týden řekla, že si ho vezme. Sabinka je o 7 let starší metrnice.
Báby ve vsi se rozplývají a dítě, dobře si vědomo svého kouzla, je častuje polozubatými úsměvy.
Stahují se k němu mladé i staré.
Tuhle jsem si šla něco vyřídit na sociálku. Minutu jsem ho nechala v kočárku na chodbě... Výsledek? U kočárku 3 ženy. A jeden chlap.

"Máš ten spis? Vím, že u šéfa nezůstal."
"Co tě to popadlo, lovíš snad ženicha?"
"Jako bych v životě potřebovala dalšího chlapa... Tak máš ho?"
"Najdu ho, ale ty zatím zkus zachránit aspoň něco z toho, co jsme za posledních devět měsíců udělali. Nehodlám tu strávit další rok!"
Veronika se zastaví, podívá se kolem sebe a přivře oči. Matěj poodstoupí, tuší, co se chystá.
O jeden hluboký nádech, vteřinu soustředění a jedno netrpělivé mávnutí ruky později se spisy náhle samy skládají do sebe a na místo. Děsivá ukázka síly a pokročilé magie.
"Už máš ten spis? Potřebuju ho vážně nutně."

Vážený veliteli,

ucházím se tímto dopisem o pozici hlavního vyšetřovatele v případu "vodník Holý". Vzhledem ke svým předešlým zkušenostem s podobnými magickými entitami a své dlouholeté praxi v oboru nelidské magie jsem z celého oddělení jistě nejvhodnějším kandidátem na pozici vyšetřovatele tohoto případu. Zvláště pokud uvážíme, že je naše hlavní odbornice na nelidskou magii v tomto případě také vyšetřována, stejně jako její partner. Jsem připraven nejen tento případ vyšetřit, ale také definitivně uzavřít. Já i můj partner jsme si jistí, že zvládneme hrozbu, která s tímto případem vyvstala, zneškodnit tak, aby se situace nemohla znovu opakovat.

S pozdravem
Kpt. Krátký

Matěj odemyká s jedním okem zavřeným, noc k němu nebyla milosrdná. Zarazí se. V archivu se svítí.
Všude leží papíry a vytahané spisy. Za rohem něco šustí. Na špičkách prstů se mu zamihotá oheň, udělá to úplně instinktivně.
Nakoukne za roh, papír vyrazí proti němu, zatřepotá se jako motýlí křídla a snese se k zemi. Oheň s praskáním zhasne.
"Co tady blbneš, kurva?"
Veronika se přehrabuje spisy, hází si je přes rameno. Téměř všechna jejich devítiměsíční práce se mu válí u nohou.
"Kde je ten spis s vodníkem v Srbsku? Nebylo na něm náhodou PBZ?"
"Cože?"
"Poznámka. Právo být zapomenut."

"Nemáme moc času." šeptá do telefonu.
"Karle, našla jsem snad možnost. Pomohl by jiný vodník?" jde hned k věci, vteřiny odtikávají.
"Možná. Kdyby byl dost silný. Ale kdyby tu takový byl, vědělo by se o něm."
"Ne nutně. O tobě taky nevěděli. Můžete odtamtud vypadnout?"
"Ne."
"Karle..."
"Není to jen kvůli tobě, Veroniko. Uzavřel jsem dohodu."
Česťa mu vezme sluchátko.
"Verunko, dej mi číslo. Věci se zdají jiné, než mají být, ale zatím tu zůstaneme."
Nadiktuje mu ho, a pak: "Co mu slíbili?"
"Víš, někdy existuji věci, které nemůžeš odmítnout. Třeba právo být zapomenut."
"Česťo, to... Ale ne. Zavolám." Cvak.

S manželem (poprďoun č. 1) rádi říkáme, že jsme na sebe zbyli. Popravdě jsem si ale řekla, když jsme spolu začínali, že tohohle už si vezmu a basta. Trvalo to 11 let, ale dosáhla jsem svého.
Pak, ještě na hromádku, přišel Gandalf (č. 2). Osiřel, chudák, když mu bylo tak 6 týdnů. A byli jsme 3.
Pak jedna z toulavek, co nám za stravu ze zahrady udělaly minové pole, povila koťata. Jedno tu nechala chcípnout. A tak přibyl Sauron (č. 3). (A 3 kočky na zahradu.)
Nu, za pár měsíců se narodil č. 4. Za toho si konečně můžeme sami.

Na stole zvoní telefon.
"Krátký, slyším."
Jeho trýznitel netuší, že je vzhůru. Chvíli poslouchá, brunátní.
"Hele, Tichá, kdybych chtěl pomoc, tak si o ní řeknu. Mám to pod kontrolou. Tak si dej voraz!"
Sluchátko práskne o vidlici. Druhý, hlídač, se do toho vloží.
"To byla Veronika? Zase něco vyštrachala?"
"Taková pakáž! Ona i ten její podržtaška. Myslej si, že sežrali všechnu moudrost světa."
"Matěj není špatnej. Pojď na cigáro."
Česťa zachrápe. Krátký ani ten druhý to nepoznají, ale Karl ví, že to hraje. Poslouchá stejně jako on.
"Jo, jdem."
Dveře cvaknou, telefon znovu zazvoní a Karl se vrhne po sluchátku.

Gandalf(ína) a Sauron(isko) nejsou z dítěte zrovna dvakrát nadšení. Nebo nebyli. Je to složité. Gandalf se na začátku tvářil velmi zrazeně (většinou se, kdoví proč, tváří provinile) a Sauron nezúčastněně. Dneska je to jinak.
Gandalf má dítě rád, a to jinak nemá rád nikoho!!! Sauron zdrhá.
Máme špaletová okna a nelžu vám, ten kocour skočí dovnitř a alespoň napůl za sebou zavře, jen aby se dítěti vyhnul. A to si přitom dítě jen v obýváku na podlaze dupe rumbu a na kočky dlabe.
Přiznám se, že si někdy přeju, abych byla zas malá. Menší. Zavřela bych se tam s ním.

Budí ho. Protože když v noci jeho mysl odpočívá, je otec nejsilnější.
"Podívej se na něj, kde by bez tebe byl? Mrtvý. Bez mojí síly bys ho nikdy nezachránil. A co až se mě zbavíš? Až budeš zase malá bezvýznamná nicka? A až se do něčeho namočíte příště? Nikdo mu nepomůže."
Běžně má strach usnout. Ale dnes? Dnes ne. Protože do toho zatáhnul Česťu. Slabý bod? Nebo možná ten nejpevnější, díky němuž by pohnul celou zemí.
"Prožili jsme dlouhou dobu. Já a on. Zbavit se tě musím. Jsi mrtvý, táto. A mrtví by měli zůstat mrtví. Sáms mě to učil."

Naše dítě se, samozřejmě, o všechno živě zajímá. Hlavně o to, do čeho mu nic není. Namátkou nože, mámy vlasy, tátův glukometr a inzulin... Ale o tom jsem mluvit nechtěla.
Již v útlém věku si do postýlky přitáhl wifi kameru, téměř ji rozebral (ale stihli jsme udělat pár opravdu krásných fotek, na které bude v dospělosti jistě hrdý), každopádně ji ale znefunkčnil.
A poměrně dávno už je tomu, co objevil v ložnici odložený rozbitý počítač. Konektory, výstupy, tlačítka... Vypadá, že tomu všemu strašně rozumí.
Ale dejte mu autíčko s pevně spojenými koly a zaboha nepochopí, proč se obě točí stejně.

Kávu má na stole, jako každé ráno. Studenou. Přišla o dost později. Matěj pilně třídí spisy, ani se na ni nepodívá. Došourá se k němu a položí mu ruku na rameno.
"Vyřešilas to?"
"Ne." Upije z kávy a potřese hlavou. Zamlženo.
"Víš, že se dá jít i jinou cestou, že jo? Nemusí to být jen buď a nebo."
"A co bych teda podle tebe měla udělat?"
"Hm, já ti nevím, co třeba použít ten zázrak techniky, vymysleli to nedávno, kterému se říká telefon, a prostě zavolat a předat informace?"
"Víš co mi můžeš, Matěji?"
"Vím. Telefonní číslo máš na stole."

Dítě je brepta, přirozeně. První slovo bylo táta a je to a nejspíš bude nejoblíbenější slovo na světě (má to i své výhody, za všechno může táta). Pak máme zvířata - kchkn. Piškot - chrochro (bylo na něm prasátko). Brmbrm - auto. Někdy řekne i auto, ale nápadně se to podobá slovu táta. Občas tedy řekne i máma. Když se to nejmíň hodí. Chodili jsme po kuchyni a zrovna se dítě naučilo, ani nevím jak, vydávat KRÁ. Tak mu jako zodpovědná matka říkám: "Krá dělá vrána. Nebo zkus říct kráva." Načež se na mě podívalo a nadšeně zakřičelo: "MÁMA!"
Já se na to...

Skřítě se poměrně dlouhou dobu odhodlávalo k lezení. Pak to náhle zvládlo, začalo si sedat a jakmile si prvně sedlo (řvalo na nás z postýlky, páč "Já sedím a Vy jste si nevšimli?!") nějaké lezení po čtyřech ho přestalo zajímat. Tak se šoupalo po zadku.
Patová situace?
V jedné ruce sušenka, v druhé autíčko a strašně potřebuje přelézt mámě pod nohy. A teď co s tím? Sušenku celou do pusy nenarve (zatím) a autíčko nechce pustit. Ale dítě není hloupé. Kdepak. Prostě zvedne obě ruce do vzduchu a začne se posouvat/poskakovat po zadku. Má ho vycpanej, může si to dovolit.

Slabý. Slabší než kdy byl. Začíná mít dojem, že by měl utéct, než ho ti takzvaní experti promění v čtvernožce. Jenže nemůže. A tak se spoléhá na Česťu, stejně jako to dělal celý život. Stydí se za to. Protože vybryndá půl hrnku čaje dřív, než se stihne napít. Protože neudrží pořádně tužku. Protože si pomalu ani nedojde na záchod. Česťovi je skoro 100 let a musí mu pomáhat. Je to trpká existence. Potřebuje vodu.
"Promiň, že mám dnes tak breptavé ruce." říká, když mu Česťa pomáhá do postele. Ten jen zavrtí hlavou.
"Odpočívej."
Zavře oči, cítí se na svých 126.

Ráno ji zastihne úplně nepřipravenou a k rozhodnutí o nic blíž. Srdce jí říká něco jiného než rozum. Netuší, co se s NIMI děje, ale je si jistá, že by dokázala pomoct. Jenže je pod drobnohledem, dobře to ví, a i kdyby se dokázala zbavit svých nohsledů, nevyhne se těm, kteří jsou s Karlem. Přišla by o všechno, co celý život budovala. Celý život po Viktorovi. O ten před ním přišla dávno. Co jí pak zbude? Ale musí, ne?
Jenže... Karl s Česťou by jí řekli, ať se na to vykašle. Že oni za to nestojí.
Nemůže vyhrát, že ne?

Každý rodič je už od doby nadcházejícího rodiče takový čekatel optimista.
"Jak to vidíš?" ptal se mě manžel druhý den první doby porodní telefonicky. "Dobrý. Ale rychlý to nebude, dej si v klidu oběd." Já už tu bolestí pomalu nevidím, ty hajzle!
Kojení bude snad v pohodě. Prdlajs!
Za chvilku se otočí! Další měsíc.
Ted už určitě poleze... Další dva měsíce stráví na kolenou. HOUPÁNÍM!
Nebude to trvat dlouho a sedne si. Sedl si jednou, pak už chtěl vstávat.
První slovo bude určitě máma. Táta!
Chodit bude za chvilku. 4 měsíce chodil za ruce.
Někdy se unavit musí. Haha, naivko!

Matěj Kopecký byl kriminalistou čekatelem dlouhé dva roky. Po vysoké prostě nebylo místo, a tak bral zavděk zástupy a sezónními pracemi. Vždycky ale věřil, že jeho čas jednou přijde.
Když se konečně uvolnilo místo na kriminálce v Praze, jeho máma se dmula pýchou. Vlastně se trochu dmul pýchou i on. To totiž ještě netušil, že se jeho parťačkou stane téměř o deset let starší ženská ostrá jako břitva. Kolegové se sázeli, jak dlouho bude Veronice trvat, než ho vyštve.
Vydržel. Naučil se od ní spoustu věcí magických, policejních i životních.
Teď trčí v archivu, čeká a doufá, že Verča přijde.

Světlá břidlice narušená antracitově šedými monolity. A s nimi hliník a beton a sklo. Kousíček dřeva tuhle a tamhle. Sem tam záblesk barvy. Červená! Pozor, pozor! Auto kličkuje po vyleštěném povrchu, v zatáčkách se nebezpečně naklání, ale na rovinkách to sviští jedna báseň. Když v cestě nejsou překážky v podobě aut, vlaků, traktorů a zvířat. A lidí! Ulice je to známá, chodím, běhám nebo jezdím tudy každý den. Nástrahy mám v oku. Většinou. A místní obyvatelé jsou ohleduplnost sama. Byly doby, kdy jsem tu jezdil po zadku, pravou ruku na studené zemi a prsty levé v puse.
Jé, bacha, máma!

Někdy je to vyloženě k nasrání, když to tak řeknu. Máte dítě, docela čerstvě, a představujete si, že jste pro něj celý svět a že teda máte všechno, co potřebuje. Jenže ono to tak prostě není, ať se snažíte, jak chcete. Třeba to moje. Myslela jsem si, jak se budeme mazlit, jak budu kojit, houpat ho v náručí a uspávat ho tím. Ideál, ne? Kdeže! Dítě mi usínalo při "kojení" a prakticky kdekoliv jinde, jen v náručí ne.
Ale přišly zasloužilé matky, pochovaly a dítě spalo jako dudek.
Někdy to bylo vyloženě k nasrání.
A někdy to bylo: Panebože, děkuju!

Ne všechny vzpomínky, které vidí, když se ho snaží zbavit otcovy duše, jsou špatné. Dokud žila máma, jejich vztah nebyl na bodě mrazu. Když byl starší, pochopil, že topit lidi je pro vodníky přirozené. Byl to otcův dušílačný přístup a absence morálky, co mezi ně vrazilo klín.
Ale ať byl otec jakýkoliv, byli tu přece lidé, na něž si netroufl. Nebo spíš byly. Pradleny. Část vodníkovy síly vždycky pochází ze strachu z vody a utopení. Pokaždé říkal, že staré pradleny se nebojí, jsou mistryně v plavání, a taky umějí vodníka pěkně seřezat mokrým hadrem.
A taky si jednu mladou vzal.

Duševní rozjímání je v posledních letech těžké. Otcova duše ve mně napáchala nedozírné škody. Moje a jeho vzpomínky jsou propletené a zatímco mými vede poměrně slušná, i když někdy trnitá, cesta, procházet těmi jeho je jako brodit se smrdutým močálem za temné noci. Za každým pokřiveným trním číhá smrt. Nikde ani světélko naděje, nikde ani paprsek slunce. Jen temnota, bolest a zároveň škodolibá radost a touha po moci. Občas, to aby cestovatele zmátla, se na cestě močálem objeví světlo bludné. Někde probleskne okno do mých vlastních vzpomínek, světlo na konci tunelu. Ale čím déle jsem s otcem, tím vzdálenější je.

Jak se dělají děti mi nikdy nikdo nevysvětlil. Ani nemusel, velké množství domácí fauny se o to postaralo za rodiče. Bohužel mi tak nikdy nikdo nevysvětlil, jak zařídit, aby děti nebyly. To jsem si musela zjistit sama. V pozdějším věku vysmívané Bravíčko posloužilo docela dobře. I když by byla lepší nějaká stať o veverkách.
Blbé je, že teď, když mám sama dítě, se děsím okamžiku, kdy se mě zeptá. A co já jako s tím? Chtělo by se mi to nechat na otci, ale tomu jsem musela vysvětlit, že si za kluka může on, když já ten Y chromozom nevedu.

Když se probudí během sezení potřetí, zvrací. Jeho trýznitelé, kteří se tváří, že je to všechno pro jeho dobro, mají dost rozumu, aby ho nechali o samotě. Česťa ne. Pomůže mu vypláchnout ústa, obličej otře mokrým ručníkem a ještě po něm uklidí.

"Cos mu to, proboha, dal?"
"Antikoncepci pro veverky."
"Cože? Co je to za blbost?"
"Před lety tu byl problém s magickýma veverkama. Zabít ty mrchy nemohli, tak vyvinuli antikoncepci. Nebo se o to pokusili. Na veverky nezabrala, ale zjistilo se, že je to skvělý sedativum. Na lidi fungovalo perfektně."
"No jo, ty vole, ale on přece není člověk."

V neděli jsem porodila, sice večer, ale ve čtvrtek nás určitě pustí. Je středa, jen vydržet. I když se mi strašně chce domů a spolupacientka chrápe jak dřevorubec. Ještě jeden den budu statečná.
Ve čtvrtek nás pouští a manžel jede hned zpět do práce, jen mě s malým vyloží doma. Nemáme v kuchyni postýlku a nahoru nevylezu. Chm.
Večer statečně vyrážím na pětiminutovou procházku po návsi. Sama. Je to divný. Bez břicha.
Šestinedělí je zvláštní doba, hlavně jeho konec. Ale ještě den tu vydržím a neuteču, určitě. I když mám dojem, že bych nejradši všechno nechala.
Ale jsem máma. Sakra.

Hutný namodralý dým, přeplněný popelník, oranžové světlo za okny spolu se zvukem nočních tramvají, dvě sklenky od vína, dvě těla v objetí.
Veronika nespí. Musí stále přemýšlet o tom, co zjistila. A o tom, co to znamená. Vstane z postele, jak ji pánbůh stvořil, a zapálí si další cigaretu. Starým oknem protahuje, naskočí jí husina. Nebo je to možná tím rozhodnutím, které se chystá udělat.
Obejme ji zezadu, tvář zaboří do vlasů.
"Já..." neodpoví, přeruší ji.
"...budu jeden den hrdina. Přicválám v zářivé zbroji a zachráním je. Nehledě na následky."
"Zachránili mi život..."
"Já vím. Mohla bys ale jednou nebýt?"

Myslím, že to zná každý rodič. Sotva se dítě prvně dostane na svět a je trochu k světu, všichni, a tím nemyslím jen příbuzné, ale všechny lidi, které člověk zná, začnou přemýšlet, komu z rodičů se dítě podobá.
U nás to nejdřív bylo velmi nejasné. A děti se mění každý den, takže posuzovat, komu se podobá, je úplně mimo mísu.
Všichni sousedi říkají, že je "celej tatínek", což mě strašně štve, jelikož to říkají jen proto, že dítě zdědilo tatínkovu enormní hlavu.
Kdo někdy viděl mého tátu, případně moje nebo bráchovo fotky z dětství, by to nikdy neřekl.
Můj Keksík!

"Rybičky, škebličky, žabičky... Vždycky jsi byl slaboch." pronese někde uvnitř něj jeho otec. Karl ten hlas nenávidí. A tu jeho zastaralou němčinu.
"Někoho utopit, to ne! Na to jsme moc nóbl. Ale to máš po matce, taky byla taková ustrašená!"
"Mámu do toho netahej."
"Co taky chtít po lidský chátře! Porodila mi budižkničemu. Celej vona, takys nikdy ničeho nedosáhnul!"
"Mlč už! Stokrát radši se budu podobat jí než tobě!"
"Vodník, co netopí lidi. Co by mouše neublížil. Fujtajksl! Zašla na to a ty na to taky zajdeš."
"Ale tebe jsem zabil. Zabil!"
"Ale zbavit ses mě nedokázal! Přesně jako ona."

Každá matka je soumar, o tom žádná.
Já mám ještě muže na home office, to je jako další dítě.
Vstát, nakrmit dítě, nakrmit kočky, muž se krmí sám. Zatopit. Pohádat se o záchod.
Nakrmit. Začít vařit dva různé obědy, ideálně na mužem předepsaný čas.
Nakrmit oba. Dítě uspat. Dvě hodiny na úklid, prádlo a nádobí. Procházka, ideálně pěšky i kočárkem.
Nakrmit, udělat něco na zahradě.
Vykoupat, nakrmit, nakrmit muže, znovu uklidit.
Dítě během dne milionkrát přebalit a stotisíckrát převléknout.
Dát dítě spát.
No a pak bych šla do hospody. Zavřeno. A posledního lahváče třímá ruka mužova. Tak padnu na hubu.

Hladina se leskne v zapadajícím slunci. Karl pod vodou pozoruje rybky. Připlují až k němu, stačí natáhnout dlaň.
Otec na něco netrpělivě čeká v rákosí u břehu vedle cesty.

Subjekt upadl do hlubokého spánku.

"Ein Saum. Mit den Saumtieren!"
Karl je maličký, nechápe, co se děje, když otec nadšeně vykřikne. Soumar ponoří tlamu do vody, s obrovským nákladem je žízeň silnější, než pánův bič.
Maminka vyběhne z domku, zakrývá Karlovi oči, ale je pozdě. Karl vidí a náhle, jako to umějí jen děti, chápe. A přitom ne.

Procedura postupuje přijatelně, výsledky budou... Sakra!

Karl se probudí uprostřed pokusu. Hořce pláče.

Myslím, že nejsem úplně despotická matka. Jako, nemáme demokracii, to nejde. Zvlášť když se někam jde. To se musí jít, kam chce dítě, jelikož jinak je vzteklý... Ale obyčejně doma vládnu pevnou, ale laskavou rukou. Většinou pravou, tou to prej víc bolí.
Dávám jasný rozkazy. "Pomalu!" "Dívej se, kam jdeš!" "Mazání na prdel nepapej!"
Jsem velký širý rodný lány a moje rozkazy taky. U toho dítěte se to ještě dá pochopit. A taky ho v případě potřeby zvládnu přeprat. Zatím.
Horší jsou dospělí. "Nedávej mu cukr." Boom! "Nenech ho plivat vodu." Boom!
"Veď ho pevně, ještě vrávorá." Do prdele, zuby!

Spis ležel mezi nimi na stole, hned vedle přeplněného popelníku mezi dvěma hrnky od kávy.
"Podívejte se, Tichá, vím, že na tom máte osobní zájem, ale alespoň pro jednou byste mě mohla pobavit a výjimečně se řídit rozkazy. Které byly jasné! Nezasahovat, nechat to na kolezích, strávit rok reorganizací archivu místo toho, abych vás vyhodil!"
"Ale..."
"Žádné ale, Tichá! Tu situaci řešíme, již jsme na pár možností přišli a taky některé z nich vyzkoušeli. Vy se vraťte do archivu."
"Ale..."
"Okamžitě, Tichá, to je rozkaz!"
Zvedla se a pro zlepšení nálady za sebou práskla dveřmi.
Možnosti... Vyzkoušeli... Evidentně nefungovaly.
Sakra.