Moje články

Speciální antimagický oblek. Karlův a Česťův utrejch pro jistotu za dveřmi. Tři mágové ze zásahovky za zády. Stažení ochranných kouzel a vstup na scénu. Rychlé zhodnocení situace. Oddech, skok zpět ke dveřím, tlumené zasakrování a hluboký výdech na uklidnění. V místnost je zkažený vzduch se sladkou stopou. Na podlaze se otřásají olověné bedny, každá s váhou dobrých 30 kilo. Rozházené nástroje a mezi nimi nahnědlá slizká stopa. Poblíž jedné z beden plazící se biceps, kůže zapomenutá opodál.
Veronika vyjde z pitevny, zasignalizuje klukům, aby obnovili kouzla a strhne si masku z hlavy.
"Rozpadá se a přesto se snaží spojit, kurva!"

Zakouřená nádražka byla plná lidí. Seděli u stolu v rohu, před sebou piva a uprostřed stolu dvě lahve. Sklepmistr a voda, zřejmě. Přivítaly ji ponurými úsměvy. Posadila se a sáhla po pivu, které na ni čekalo.
"Podle toho, co říkala tvoje zpráva, jde o nějaký druh nemrtvého. Nejdůležitější je teď ochránit všechny, kteří s tím přišli do styku po porušení ochranného kruhu." řekl jí Česťa na uvítanou.
"Chápu," odvětila.
"Použij tohle víno, svař ho s pelyňkem, šalvějí, mateřídouškou a skořicí. Pak to nařeď svěcenou vodou a každému dej napít. Každému." vysvětlil Karl.
"A pak?"
"Pak zjistíme, jak se toho zbavit."

"Chci vidět fotky z místa činu." prohlásila Veronika, když ticho trvalo moc dlouho. Kopecký vytáhnul složku a položil ji na stůl. Oba se nad ní naklonili.
"Vážně nevim, co sem uděal špatně," zamumlal doktor, složil hlavu na stůl a usnul. Slivovice ho dohnala.
"Jsme banda debilů," prohlásila Veronika. Matěj se na ni jen zmateně podíval.
"Vidíš ten kruh, co uzavírá pentagram? Máme to, co ho tvořilo?"
"Mají to technici, ale dali nám soupis," řekl Matěj a sáhnul po papíru ve složce.
"Meduňka, ostropestřec, pelyněk, šalvěj. Převážně. Říká ti to něco?"
"Musím si to ověřit, ale pelyněk je zatraceně špatná zpráva."

Trochu slavili, u jídla, kterého byl konečně alespoň zdánlivý dostatek, když měl teď Karl vlastní papíry. Mluvili o městě, o lidech v něm. Česťa vzpomínal na školu a rodiče, prostě na časy před válkou. Mluvil s nostalgií a smutkem, ale volně, nic nezamlčoval. Narozdíl od Karla. Ten většinu času mlčel. Na přímé otázky odpovídal vyhýbavě. Česťa brzy pochopil, že jsou věci, na něž by se ptát neměl. Jako Karlova role ve válce. Nebo rodiče. Nikdy o nich nemluvil. Ani o někom, koho by měl rád. A na to se Česťa neptal. Instinktivně totiž věděl, že by se jejich vztah změnil.

Netušil, jestli bude uvěřitelný. Třeba ho všichni okamžitě prohlédnou a ukamenují ho. Jistý si být nemohl. Česky uměl obstojně a Česťa tvrdil, že lidé budou věřit tomu, že posledních několik let musel mluvit německy, že byla v táboře čeština zakázaná. Nevypadal árijsky, kromě modrých očí. Nebyl urostlý, vysoký, blonďatý. Neměl ostré rysy. A hlavně, v kapse ho hřály české doklady. Nemůže to odkládat věčně. Nechce to odkládat věčně. Má před sebou ještě spoustu let a práce, nemůže zůstat zavřený u Česti doma. Takže poprvé jako Čech.
Vyrazili do města. Nejdřív masné krámy, pak trh, pak kostel. Nikdo se nepodíval dvakrát.

Doktor měl mimořádné štěstí, že stihl utéct z pitevny a zavolat pomoc. Když zásahoví mágové vrazili do místnosti, tělo se právě snažilo poskládat zpátky dohromady. Hlava už byla připojená k trupu a pět speciálně vycvičených kouzelníků mělo co dělat, aby zabránili končetinám v tomtéž. Kusy skončily v olověných schránkách.
"Doprdele práce!" zasakroval si doktor, když v kanceláři exnul decku slivovice.
"Co to kurva bylo?"
"Pár věcí mě napadá. Každopádně jste se stal obětí politiky našich nadřízených."
"Jak to myslíš?" zeptal se Kopecký.
"Jednoduše, naučí nás spoustu věcí, ale o něčem schválně nemluví. Třeba o smrtících bytostech, které nemůžou kurva zdechnout!"

Chladné světlo zářivek se odráželo na nerezových površích stolů a nástrojů jako v tisíci zrcadlech. Místností se nesla hudba a pískání, to jak se doktor připravoval na svůj úkol.
Nahé tělo oběti leželo připravené na centrálním stole, umyté, poskládané do správného tvaru a ve správném pořadí, končetiny oddělené v ramenou a kyčlích vyrovnané podél trupu, který byl pro změnu položený na stole správným směrem, ne opačně.
Doktor si natáhl latexové rukavice sahající až k loktům, přes operační mundúr přehodil plastovou zástěru, nasadil roušku, brýle... Otočil se ke stolu a ztuhnul. Udělal krok zpět.
Oční víčka mrtvoly se zachvěla a otevřela.

Večery u ohně, strávené v lese,
kolem a dokola zpěv se v noc nese.
Kolem a dokola přátelé sedí,
každičkou maličkost na sebe vědí.

Bývali jsme partou trampů, co se měli rádi.
Bývali jsme tady všichni dobří kamarádi.
Trávili jsme krásné noci pod tou hvězdnou oblohou,
drželi jsme jeden provaz, sami sebe na nohou.

Báječně jsme popili u těch nočních ohňů,
ráno jsme se sbalili a vyšlápli domů.
Láhve rumu cinkaly, vzduch byl plný smíchu.
Pak jsi přišel mezi nás a dohnals nás k hříchu.

Sžírala tě, Matošo, někdy taky vina?
Jako nás to, čemu se prý říká morální kocovina?

Jmenoval se teď Karel Holý a oficiálně se narodil v Třebsku. V roce 1925, takže mu bylo skoro o dvacet let méně, než ve skutečnosti. Ale těžko by mohl tvrdit, že je mu 43, když na to nevypadal. Matka švadlena, otec horník. Klasická a bezpečná minulost. Studoval na gymnáziu, s Česťou se znal ze školy. Rodiče zmizeli - buď zemřeli, nebo někde zůstali, těžko soudit. Českožidovští předci, české jméno, česká minulost. Nevěděl, jak to Česťa zařídil, ani jak zaplatil. Věděl jen, že člověk, jehož jméno nosí, nejspíš zemřel v jednom z těch táborů, o nichž se mluvilo potichu.
Pokoj jeho duši.

Matošu mezi sebe vzali poměrně nedávno. Zjevil se jakoby odnikud, historek plné rukávy, na zádech otlučenou kytaru, v žebradle rum...
Přijali ho jako parťáka, bratra. Dovolili mu, aby si nechal jejich totem vytetovat na ruku.
Pak Jáša odmítla chodit na čundry, na které měl jít on.
Veverčák s ním nemluvil a odmítal říct proč.
Kačovi na čundru zmizel pes a Kača byl přesvědčený, že s tím má Matoša něco společného.
Incidenty přibývaly.
Nejdřív nad tím všichni mávli rukou. Pak začali přemýšlet. Vyptávat se. Našli jeho údajnou osadu. Nikdo ho tam neznal. Vůbec nikdo.
Obelhal je. Chtěli pomstu. Ale kdo nejvíc?

Česťa přišel jednoho dne domů ustaraný. A takřka bez jídla, pro které se ten den vypravil. Ztěžka se posadil na židli a složil hlavu do dlaní. Karl nenašel dost odvahy, aby se zeptal. Jen se posadil naproti a čekal. Česťa sám poví, co se děje.
"Jožka už nám nic neprodá. Aspoň ne pod rukou." povzdechl si Česťa nahlas.
"Co se stalo?" Karla okamžitě napadlo, že se Jožkovi něco stalo.
"Řekl mi, že nácka krmit nebude, Karle. Představ si to. Měl ještě tu drzost mi připomenout, co mi udělali."
"Jsem Němec, Česťo. A vrah."
"On je Čech. Ale ne lepší člověk."

Pod skalní stěnou leží osada. Většina osadníků je brzy ráno ještě v alkoholem prohloubeném spánku, ale záhy jsou probuzeni a vytáhnuti zpod dek. Policajty nevidí rádi.
"Chybí vám tu někdo?"
"No, Matoša se večer odklidil, že prej tu s náma nebude, ale jinak jsme všichni," vzal si slovo zarostlý pořízek.
"Blond, asi 175, kolem třicítky? Tetování tohohle totemu na levý ruce?"
"Jo, to je Matoša. Proč?"
"A večer se s váma pohádal?"
Trampové si vymění pohledy. Podle Tiché provinilé.
"Měl nějakou depku. Stalo se mu něco? Že von si něco udělal, jak vyhrožoval?"
"Jenom pokud se sám dokázal rozsekat mačetou..."

Z minulého života mu zbylo jen málo. Bylo těžké u sebe něco udržet, když jste posledních šest let strávili ve válce, na útěku před válkou nebo v trestném praporu, jehož velitel všechny zabil. Ale jednou se vrátí tam, kde byl kdysi doma, a vezme si to, na čem mu záleží nejvíc. Otcovu sbírku, z čiré zlomyslnosti, protože ten parchant se kvůli tomu bude obracet v hrobě. Matčino zrcátko, jediné co uchránil, když umřela. Protože ten hajzl všechno ostatní vyhodil. Roky ho utěšovalo. Roky do něj jen zíral a hledal. Podobnost s ní. Podobnost s ním. To první naštěstí nacházel častěji.

Na místě nálezu byl chaos. Technici se snažili pracovat s baterkami. Svědek byl zelený. Kopecký se málem pozvracel.
"Vezmi svědka, projdi s ním cestu, kterou sem šel. Vyptej se na podrobnosti, vezmi si kontakt, a pak s ním někoho pošli domů." řekla Matějovi a stiskla mu rameno. Radši je oba dostat pryč... Počkala, než zašli za zákrutu cesty a obrátila se na techniky.
"Omlouvám se za zpoždění, začněte pracovat. Nezapomeňte natáhnout clonu. Co tu máme, doktore?" obrátila pozornost na koronera.
"Tělo je na kusy. Složené do pentagramu, proto jsme tady. Magie nejasná."
"Dobře."
Vytáhla stříbrné zrcátko. Vševidoucí dárek od Karla.

Zimu trávili čekáním na příjemnější dny. Za světla plánováním, hledáním obživy, pečlivým rozdělováním potravin, opravou domu a zařízení, pomocí sousedům. Noci schouleni v jedné posteli pod jednou peřinou. Někdy potmě, někdy za chabého světla svíčky, kterou Česťa kdesi vyžebral nebo koupil. Nebylo to lehké, ani pro jednoho z nich. Ale občas, když se jim poštěstilo - měli světlo, papír a tužku - ho Karl učil staré magii. Magii obrazů, ornamentů a barev. Ani jeden z nich by to nepřiznal, ale tyhle chvíle milovali nejvíc.

Česťa proto, že magii nikdy pořádně nestudoval a byl hladový po vědomostech.

A Karl proto, že... Prostě proto.

Kopecký cestou do těch všemožných kopců vzpomíná na krásné dny ve výcviku. Na příjemné dny v lavicích, na dobu, kdy si myslel, že být příslušníkem kouzelnické policie znamená víc práce za stolem, než v terénu. Magické zločiny by měly být čisté, no ne? Nekrvavé.

S nástupem do služby se ukázalo, že na magických zločinech toho moc čistého není. Instruktoři neměli zkušenosti. Začít dělat s Tichou bylo jako skočit do ledové vody. Byla tvrdá, nekompromisní, někdy až nelidská. Ale chápala motivy. A vysvětlovala. Naučil se od ní hodně.

Tichá si cestou na příjemné dny nevzpomíná. Pro ni už dávno přestaly existovat.

Večer strávili plánováním. Sedli si ke stolu na jediné dvě židle, které v domě zbyly, vytáhli špačky tužek a útržky papíru a dali se do kreslení. V lampě na stole docházel petrolej a sehnat nový bude problém, ale to teď, jak se kolem nich snášela noc, neřešili. Plánování budoucnosti a stavby domku pod vodou bylo důležitější, než věčný nedostatek. Zvlášť když museli být mimořádně opatrní, aby unikli pozornosti nejen úřadů, ale i lidí okolo. Vodník a ještě k tomu Němec...

Udržet jeden dům a postavit nový, vodnický, nebude lehké, ale naděje na nový život je držela vzhůru dlouho do noci.

Zastavili pod lesem. Na kapli právě bila desátá a pouliční osvětlení ve vsi ještě svítilo, za jejich zády se ovšem černal les. Hlášku dostali asi před dvěma hodinami, ještě za světla, ale než se sem dostali, byla tma jako v pytli.
"Tak jdem." prohlásila Veronika, když típla obligátní cigaretu, otevřela kufr auta a vytáhla batoh.
"Řekni mi, proč i odtud musíme jít pěšky?"
"Ten, co ho našel, nekouzlí, Kopecký."
"A proč, řekni, mu nesmažeme paměť? A proč se sakra ta vražda musela odehrát v zemi nikoho, kam musíme potmě?"
"Protože na rituální vraždu potřebuje vrah odlehlé místo, čas a klid!"

I když neměla moc na čem stavět, aspoň podle ostatních, vždycky věděla, kým se chce stát. Kým se stane. Pracovala na tom. Pomáhat lidem. Léčit magií. Úmyslně neublížit.

Život usoudil, že to tak nebude. Že její místo je jinde, že jejím posláním bude pomáhat jinak. Nechtěla to akceptovat, nechtěla měnit směr. Ale stačila jedna prožitá noční můra, aby všechno bylo jinak. Nebýt Karla s Česťou, nejspíš by ani nepřežila období, které následovalo. Postarali se o ni, živili ji, učili. Složili ji zpátky dohromady po tom, co se rozpadla.

Pracovala tvrdě, trénovala... A přísahala, že "Viktor" už se nikdy nikomu nestane.