Moje články

Trochu se milujem, hodně tě nenávidím. Že s tebou pořád jsem, se vlastně trochu stydím. Asi jsme vyrostli, až když jsme měli děti - možná jsme neměli čekat do čtyřiceti.

Paradox života a téhle domácnosti, je že jsem jak pes, co olizuje kosti. Vězeň i bachařka - mám přece pevnou ruku. Co na tom že taky cítím řetěz na krku?

Všechno je o tobě a o tom co si myslíš, říkáš mi miluju tě, přitom si mě nevážíš. A tak tu ladíme to životní štěstí, ječíme na děti a já ti chci dát pěstí.

Nechcem už konečně přiznat, že jsme to posrali?

Kopou se do zadku. Jako by blázni zmizeli ze světa. Už týden neřeší nic jiného než blbosti typu okouzlené zvonky. A dnes Kopeckému celý den zvoní telefon. Nezvedá ho. Když se rozdrnčí podesáté, Veronika nevydrží a bouchne do stolu.
"Už to sakra zvedni!"
"Je to babča. V pracovní době..."
"Je mi to jedno, už je to na pěst, vážně!"
Matěj zvedne telefon, chvilku poslouchá, snaží se babče skočit do řeči. Pár planých nadechnutí... Pak zbledne. Poděkuje, zasakruje, položí telefon.
"Na pěst je babča. Nedávno potkala prokletou holku, pak ji ztratila a až dneska ji našla. Už jí jde o život."

Začne to vlastně nenápadně. Rozbolí ji zuby. Pak nabourá. Nespavost nejdřív přikládá nehodě a bolestem z ní. Budí se zmáčená potem, padají jí vlasy. V práci se roznese, co se stalo, protože Milan se na ni ani nepodívá. Samozřejmě, že si všimly. Pomluvily a nechaly být, ale teď... Smějí se jí.
Prstýnek, který jí dal, se jí jednoho rána scvrkne na ruce a nejde sundat. Musí ho nechat rozstřihnout, jinak by o prst přišla. Jde to těžce, ani nebyl zlatý, jen šmuk.
A pak ji zastaví žena na ulici. Divná babka, úplně cizí.
"To vás někdo ale ošklivě proklel."
Cože?!

Člověk si může hlavu ulámat, když se snaží spočítat paušální poplatek za odpady. Prsty ušoupat, jak píše informace o třídění, vyhlášku a ještě mraky mailů. Taky si může záda zlámat, jen aby u těch blbých kontejnerů uklidil, když někdo pošle s odpadky dítě, které tam nedosáhne, pytel mu upadne, odpadky se rozsypou. (Nebo je to debil, kterému je to jedno.) S kočkami se může člověk taky ujezdit na veterinu, když si zakousnou kost/kostmi se ucpou k prasknutí... A všechno jenom kvůli sobeckým blbečkům, co si myslí, že my burani ze vsi žijeme na hnojišti.
Jenže my taky určujeme ceny, holenkové!

Než se vzali, byli spolu dlouho. Skvělí milenci, nejlepší přátelé, partneři, kteří byli pro mnohé vzorem.
Rozhodli se vzít a založit rodinu - každý z jejich okolí se těšil.
Když první těhotenství skončilo nezdarem a další se nedařilo, nějak se smířila, že navždycky zůstanou oni dva proti světu.
A pak se podařilo, úplně nečekaně. Ani nevěděla, jestli má radost. Ani nevěděla, jestli ho vůbec chce. Možná ho nechtěla. Ale nakonec si ho nechala.
Celé těhotenství pak byla šťastná a nadšená. Málem nepřežil porod...
A pak se celý svět sesypal jak domek z karet. Asi už v šestinedělí.
Možná si to zasloužila.

Chvíli zírá na lahvičku, kterou položila na kuchyňskou linku. Nic. Absolutně bez reakce. Ale to přece není možné. Kouzlo jasně a nezpochybnitelně konkretizovala, pro jistotu ho svázala s manželovými city k té druhé. Mělo by přece reagovat okamžitě! Ledaže... Ale ne, když se dospělý chlap chová jako pubertální holka na prvním rande, není to jen o pošimrání ega a plných koulích. Nějaké city tam prostě byly, ať si muž tvrdí, co chce.
Vezme lahvičku do nyní věčně studených prstů a lehce zatřese. Z vnitřku vyšlehne oslnivě oranžový záblesk, před oči jí vypálí kola. Chvíli nevidí a když ano, zhrozí se.

Možná, jen pro jistotu, by se měla někoho zeptat, jestli by to kouzlo nezkontroloval. Přece jen už nečarovala tak dlouho... A tenhle obor vážně není její šálek kávy! Ale pokoušeli by se ji odradit. Musí to zvládnout sama. Nedokázala snad poslední roky, že je samostatná, přesně jak chtěl? A nebylo to nakonec to, co mu chybělo? Ta její závislost? To pohlazení ega, když si nevěděla rady?
Kdepak, nikomu o tom neřekne. Ani holkám. Snažily by se jí v tom zabránit!
Opatrně vezme pinzetou vlas ze zkumavky, nacpe ho do křišťálové lahvičky a zalije lektvarem. Zamumlá zaklínadlo.
Děj se vůle její.

Kdyby o něj ta pitomá holka aspoň opravdu stála a nebrala ho jen jako vstupenku k lepší pozici v práci... To se dělá, motat hlavu ženatému chlapovi s malým děckem? V jaké realitě to žije?!
Nějaká rozhoďnožka nebude čerpat z plodů JEJÍ práce, vždyť bez ní by nikdy nebyl, kde dnes je.
Samozřejmě, v dnešní době jsou některé věci jako lampa pro můru. Třeba vlastní bydlení bez dluhů, hezké auto, značkové oblečení a voňavý slušný muž, který přispěchá na pomoc dívce v nouzi. Ví dobře, koho si vzala, takže tu druhou chápe. Ale!
Některé známosti jsou bezpečné. A jiné ne.

Za týden to nevydrží a podívá se mu do mobilu. Nechce, z předchozího vztahu dobře ví, jak to dopadá. Nechce se ptát na otázky, na něž ve skutečnosti NECHCE znát odpověď.
Kdo je Mirka? Co je jí kurva do mého dítěte? Proč posloucháš její rady, které ho můžou zabít?!
Manžel ji obejme a "všechno" přizná. Ukotví ji to. Miluje ho, co má dělat? Rozbít rodinu kvůli ničemu? Svěří se kamarádkám, ale je na sebe hrdá.
Za měsíc zjistí, že "všechno", co přiznal, byla jedna velká lež.
Trochu se zblázní. Projede telefon, počítače, účty. V autě najde vlasy. A vymyslí plán.

Myslí si, že je úplně blbá. Že jí po porodu vyměknul mozek. Stojí na schodech, pozoruje ho. Neví o ní, datluje do mobilu. Když se zeptá, komu píše, lže. Ještě pořád si ho váží, tak neřekne nic, jen smutně pokývá hlavou. Jejího smutku si nevšimne.
Pes na něj začíná reagovat podrážděně. Aspoň někdo se jí zastane.
Váží si ho, a tak nepátrá, i když se změnilo všechno. Zná ho skoro 20 let, tak dlouho ho miluje. Musí se aspoň někoho zeptat! Zavolá kamarádkám ze školy - obě je znají od dětství. Daly by za něj ruku do ohně... Spálily by se.

S manželkou je potíž. Je jako Bůh, nikdy ji nikdo z jeho kolegů a kolegyň neviděl, ale všichni věří, že existuje. Nikam nechce. Stará se o domácnost, o dítě, ale pak nemůže nikam jít. Reprezentovat. (Ne že by teď mohla reprezentovat)
60 let firmy? Sám. Vánoční večírek? Sám.
Může se někdo divit, že se opil?
Navíc ta vnitřní nespokojenost. To neukojené a neukojitelné EGO!
Mirka ho podpírala. Mirka ho chápe. V tichu pracovny, když si s ní píše. V teple ranním sluncem zalité ložnice, když jí posílá selfie, zatímco žena se věnuje někomu jinému. V zeleni zahrady, když potřebuje pochválit...

To si takhle porodíte druhé dítě a všechno je chvíli zalité sluncem. Ale jen chvíli. Než se začne zadělávat oko. Říkáte si, že v půl roce už je to z rýmy, vyfasujete antibiotické kapky... A druhé, a třetí, a pak žádanku na průtah slzných cest. Což není pohled pro slabé povahy. Dítě sestru a doktora téměř přepere, sestru následně ještě s jehlou v oku posmrká a vše vypadá růžově. Měsíc. Tak jdete na oční znovu. Udělá se stěr i s divadelním představením sestry, která vás nenávidí od pohledu... Stěr se ztratí, výsledky nejsou. Oko hnisá dál. Jo, ta moderní medicína...

Šéfovat partě ženských není žádný med. Mluví, prakticky neustále, o všem a o všech. Dobré věci, špatné. Naučil se většinu toho vyfiltrovat, jinak by mu z toho kdákání a žabomyších válek praskla hlava. Všechny něco chtějí. Přidat peníze, ubrat práci. Všechny jsou stejné. Nakonec i ta doma. Jak bylo v práci? Co jste dneska dělali? Kdák, kdák. Ano, nemá jiné vyžití, než to robě, co je jako by mu z oka vypadlo, ale nemůže ho jednou nechat na pokoji? Nebo ho aspoň trochu ocenit? Pochválit?
A pak je tu ta hezká slečna, co k nim zrovna nastoupila. Zatím nezkažená, milá...

Soudný den...
Jemně nadrcené byliny lehkou rukou přisypané do kotle. Bublající lektvar, stoupající pára, uklidňující vůně. Ruce se mírně třesou. Snad nervozitou, snad nadšením. Možná svědomím?
Co sis myslela, ty krávo? Co si myslel on?!
Neměla dáti... Dala.
Dlouhý blond vlas ve zkumavce, čekající na svou chvíli... Tvé Opus Magnum. A ty ho promrháš na chlapa. A ženatého k tomu.
Život je vždycky o volbách. Já zvolila. On zvolil. Ty sis zvolila. Jen jsi neměla ponětí, komu vlastně křížíš cestu. Tedy, myslela sis, že víš. Uhnaná manželka. Stvůra, která ho neocení!
Doběla rozpálená čarodějnice. A čarodějnici svoje vlasy naservírovat nechceš...

Školka mi měla ulehčit. A. měl v září nastoupit a já měla mít klid.
A. z provozních důvodu nastoupil v polovině listopadu, promptně onemocněl a už to jelo. Školka je totiž semeniště ne hříchu, ale viróz, dětských nemocí (propáníčka, už ani nevím, kolik jich teď je, ty nejnovější už mají jen čísla!) a chřipky. Takže člověka namísto návratu k relativně normálnímu životu a klidných posledních měsíců těhotenství čekají horečky, nudle, kašel, zpocená pyžama a řvoucí bánší, která nechce ani smrkat, ani ležet a dokonce ani čaj.
Mít doma batole společenskému životu příliš neprospívá, mít dítě školkou povinné ho zabíjí úplně.

Blížící se porod mě značně znervózňoval. Ne kvůli porodu samotnému, ale kvůli mému malému závislákovi. A. je poněkud nesoustředěné dítě a jeho vnímání reality je tak trochu jinde. Měla jsem obavy nejen z toho, jak zvládne ty 4 dny, co budu v porodnici (nakonec jich bylo 8!), ale také, jak přijme mladšího bratra.
První dvě hodiny ho nechtěl. Ale vůbec. Nenechal nás ho ani vyndat z autosedačky. Pak se proměnil v chůvu a J. téměř nespustil z očí. Asi na dva dny.
A teď začaly ty bujaré strkanice. Takže mám asi dvě možnosti. Buď A. zlomí krk J., nebo sobě.

Voda v řece bouří, stejně jako Karlovo srdce. Zběsilý rytmus, předivoký tlukot způsobený adrenalinem. Karl pracuje, co mu síly stačí, zápasí, svazuje, pere se. Má jen kratičkou chvíli, ale nakonec, těsně předtím, než se duše rozplyne, aby otrávila i to, co v jejich domově zbylo čisté, uspěje. Křišťálová lahvička se zachvěje, vody naposledy zabouří, a pak oboje díky síle pečeti ztichne.
Karlovi se podlomí nohy, stěží zůstane při vědomí. Tělo jeho otce vyplave za pár dní dál po proudu. Staroch, kterého nikdo nebude postrádat. Karl pak lahvičku schová hluboko do truhly, ale příštích 100 let na ni bude neustále myslet.

Jsem pivař a nestydím se za to. Vždycky jsem byla a vždycky budu. Jsem kromě toho hodně věcí a jednou z nich je i matka. Matky to mají těžké. A tím nemyslím péči o děti, tím myslím tu zatracenou samotu. Protože najednou jste matka a když s někým mluvíte, konverzace se většinou stočí na děti. A pak zjišťujete, zvlášť když jsou to vesměs další matky, s kým nejvíc komunikujete, že úplně ztrácíte identitu. Pro okolí jste matka a skoro nic víc. To jsem nikdy nechtěla.
Netvrdím, že je pití alkoholu dobré. Ale občas mě to jedno malé drží nad vodou.

"Na dnešní zápas jsem opravdu zvědavý, Joshi."
"Nejsi sám, spolu s tebou jsou zvědavé i davy diváků, dnes je vyprodáno."
"Falconers potvrdili, že jako centr první lajny nastoupí Jack Zimmermann, který je fanouškům NHL dobře známý. Extrémně produktivní centr, absolvent univerzity a hokejový robot, vytrejdovaný s Canadiens."
"Bude zajímavé sledovat, jak si poradí se stylem Erica Bittla na levém křídle. Bittle je hráč, který svou rychlostí a extrémní obratností nevyhovuje každému."
"To dělá ta krasobruslařská minulost."
"A také tvrdohlavost. Přiznejme si, že Bittle si dosud s žádným s centrů úplně nesedl. Bude Zimmermann první?"
To si sakra pište, že jo.

Neberte mě špatně, miluju svoje děti nade všechno, ale kdybych před nimi věděla to, co vím po nich, respektive s nimi, možná, jen možná, bych si to rozmyslela. Což jsem ostatně u prvního porodu i řekla. Že jsem si to rozmyslela, žádné dítě nechci a jdu domů. (Trochu pozdě, ano)
S J. to mělo být úplně jinak, než s A., víme? A svým způsobem bylo, ač toho měli oba moji kluci hodně společného. S oběma jsem přibrala neskutečná kila. S oběma jsem jich většinu nechala v porodnici. A z porodnice jsem šla s oběma vizuálně minimálně o 10 let starší.

Marie byla zapřísáhlá komunistka. Když se poznali, ještě se do toho úplně neponořila, ale když se vzali a narodil se jim syn, něco se změnilo.
"Tvou ženu má každý rád, soudruhu." Říkali mu. Vždycky se nad tím pousmál, protože kdo ze soudruhů by Marii - krásnou, chytrou a pro věc a stranu zapálenou Marii - nemiloval?
Párkrát ji někdo, to když už se padesátá léta přehoupla v šedesátá, miloval doslova a do písmene. Pak jim synek zemřel, přišla normalizace a Marie se zase změnila. Ztvrdla, zešedla, zhrubla. Zfanatizovala. A čím víc ji soudruzi milovali, tím méně lásky k ní cítil sám Česťa.

1) Co udělá Zlomatka, když 14 dní po návratu z porodnice padá na hubu?
A) pošle A. do školky
B) pošle každého na potkání tam, kam slunce nesvítí

2) Co udělá Zlomatka, když vidí spolužáky svého dítěte ve školce s nudlemi jak švihadla?
A) nechá A. raději doma
B) bude bláhově doufat, že to A. nechytí

3) Co udělá Zlomatka, když A. chytí rýmu?
A) oddělí děti, aby J. neonemocněl
B) onemocní sama

4) Co udělá Zlomatka, když všechny 3 děti (ano, počítá i manžela) a ona sama chytí rýmu?
A) půjde si to hodit
B) půjde si to hodit

Čestislav je spojený se zemí. Na takové úrovni, jakou Karl nikdy u nikoho, kromě snad permoníků a trpaslíků, neviděl. Podezírá ho, že má někde v krevní linii někoho z nich. Karl je, teoreticky, silnější. Vodník - byť s lidskou matkou - narozen a vychován. Jeho magie je spjatá s vodou, samozřejmě, ale ne zase tak úplně. Ve vodě je mocný, voda je skvělý zesilovač, ale na souši na ni nemůže spoléhat. Mokrý šos je minimální médium. A tak se odmala učil prastarou, silnou a téměř zapomenutou magii malovaných kouzel. Když nabídne Česťovi, že mu ji ukáže, otevře mu úplně nový magický svět.

Nemůžeš vyhrát! Nemůžeš se mě zbavit! Zemřeš!
"Můžu to zkusit. Musím to zkusit. A smrt je malá cena za osvobození. To je něco, cos nikdy nepochopil, otče. Že smrti není třeba se bát. Je mi skoro 150 let a většinu z nich jsem prožil bez tebe. A za to děkuji Bohu."
Vydat se na milost někomu, koho neznáte, koho vidíte poprvé v životě, nechat se od něj zabít pro mikroskopickou šanci na svobodu a život bez druhé duše okupující vaše tělo, je děsivé. Zároveň ale nemá jinou možnost.
Berounka ho spolkne jako malinu. A pak ho pustí zpátky. Samotného. Konečně.

Jejich jednotka byla slepencem všech možných bytostí. Většina z nich by dobrovolně nikdy nespolupracovala, možná jen upíři by se zapojili. Ale ta možnost jim nebyla dána. Magické bytosti nebyly pro Říši dost dobré. Vlastně byly nežádoucí. Karl měl štěstí, ale ostatní ne. V podstatě byli trestným praporem, všichni jeho souputníci prošli nějakým táborem. Nikdo z nich o tom nemluvil. Ani rusalky, ani vlkodlaci, dokonce ani ti upíři. A vlastně nemuseli, prožité utrpení se odráželo v jejich očích, v hlubokých vráskách ve tváři, v trhnutích, když se někdo prudce pohnul. Nikdo z nich o tom nemluvil. A múzy už nemluvily vůbec.

Východ slunce nad řekou, odlesky na vlnkách, tiché ševelení trav a rákosí. Letní ráno u Rýna doprovázené zpěvem ptáků, lehkým vánkem a hlasy dětí chvátajících kolem řeky.
Zelenkavé přítmí pod hladinou, hejna ryb, vzduch unikající z plic nebožáka, který skončil pod hladinou.
Hlad po duších.
Šplouchání vody o kameny - hymna vody.
Slast, výbuch energie v žilách po každé sladké dušičce.
Lesk šupin, temnota zvířeného bahna a sladká vůně rozkladu.
On sám nebo jeho otec?
Nikdo z nich nemá navrch, vzpomínky na kdysi domov se míchají, prolínají, těší a zároveň rdousí, až lapá po dechu, jako by se snad mohl utopit.

Když jsem byla malá, mívali jsme doma mučenku. Maminka ji pěstovala roky. Pamatuji si něžné narůžovělé květy, které jsem, jakmile jsem na ně dosáhla, vždycky otrhala a snědla. Což jsem asi neměla, protože nechat dítě jíst pokojovky není úplně ideální, že ne? Nakonec mučenka skončila na kompostu, jelikož jsme ji evidentně umučili. Myslím, že to definovalo můj vztah k rostlinám stejně, jako nepřítomnost mamky definovala můj vztah k dětem. Neberu to špatně, s babičkou to bylo fajn, než přišel Alzheimer. A mamka holt musela chodit do práce. Jen si tak nějak říkám, že jsem po někom to zlomatčení zdědit musela.

A. je velmi svérázné dítě. Nevím, po které z babiček tu neuvěřitelnou tvrdohlavost zdědil, ale každý den mám chuť padnout na kolena a začít se modlit, aby ho to přešlo.
Velmi dobře rozumí, co po něm chceme. Ale při pohledu do těch rozjařených očí, když po něm něco chceme, prostě vidíme, jak se v tom jeho zatvrzelém mozečku točí všechna kolečka. To je sestava na hrazdě sem, prostná tam a kdyby mozek mohl, vleze i na kladinu (a spadne z ní, jelikož je jeho mozek chytrý po tatínkovi, ale měl by být raději praktický po mně). Radši výmyk, než poslechnout.

Vloni na konci března jsem v pokročilém věku udělala řidičák. Začátkem dubna inženýr zrušil auto, o pár dní později koupil novější a výrazně hodnotnější ojetinu a já od té doby za volant bez větších obav usedla v prosinci již značně těhotná. Bez citu v nohách. K tomu ta debilní Příbram! Ostatní řidiči! Já cholerik...
Kvůli odbočování vlevo jsem opakovala jízdy. Takže jsem udělala, co jsem přísahala nedělat. Naštvaně zatroubila. Aby mě milostivá zablokovala ještě víc a sobě téměř znemožnila odbočení. Zle jsem promluvila...
Z autosedačky za mnou se promptně ozvalo: Píťo!
...a tak se můj prvorozený naučil první sprosté slovo.

Na podruhé určitě všechno půjde skvěle!
VBAC je možný, dokonce ho podporujeme, není se čeho bát!
"Nebudou tě ale zase tejrat X hodin, že ne?" Projevují se manželovy obavy a zasunuté trauma z toho, co viděl minule.
No jo, když on vám synátor za poslední měsíc hodně vyrostl. A VY málo. (A nikdo se neobtěžoval s kontrolou, že?)
Takže zase orgány jak zasraný Eschede, zase pocit, že jsem jako matka zklamala. A k tomu ještě hnusná infekce, dítě s kanylou, a já vůbec netuším, jak to zvládají matky nedonošeňátek. Obdiv.
Můj svět je momentálně pěkně v háji. Tak vítej, J.