Moje články

Nebelvírský tým se proháněl v pozdním nedělním odpoledni po hřišti. Jen kapitánovi se všechno nezdálo úplně v pořádku. Ve vzduchu byla cítit čertovina. A pak se začaly dít zvláštní věci. Oliver se otočil na koštěti a brankové obruče na něj zamrkaly. Očima! A pak začaly tančit waltz. Oliver vytřeštil oči, mezitím se zbytek týmu začal neovladatelně chechtat. Katie naletěla směrem na obruče, když ty bláznivé kruhy začaly zdrhat.
„Katie, neruš mi moje kruhy! Kdo z vás to udělal?” otočil se na Freda a George.
„Pěkného Apríla, kapitáne!” zasalutovali odrážeči.
„To si ještě vyřídíme, pánové! Ale teď pojďme chytit ty obruče...”

Oliver seděl na hodině kouzelných formulí a nedával pozor. Místo toho si znovu a znovu projížděl v hlavě tváře nebelvírských studentů od druhého ročníku výš a hodnotil jejich šance na to, stát se chytačem. Nutno podotknout, že bez úspěchu. Studenti, kteří se alespoň udrželi na koštěti, rozhodně nemohli být dostačujícími chytači. Povzdychl si. Letos nemají šanci famfrpálový pohár vyhrát. To by musel přijít zázrak. A Oliver na zázraky nevěřil.
Tok myšlenek přerušilo tiché klepání.
„Dále,” vyzval skřehotavý hlas profesora Kratiknota.
„Mohu si na chvíli vypůjčit pana Wooda?” optala se McGonagallová. Oliver spěšně vyšel ze třídy.
„Woode, našla jsem vám chytače.”

„Vítejte na prvním letošním tréninku! Dnes hrát nebudeme, nemáme chytače a konkurzy jsou až za týden…” nudný proslov přerušil ohňostroj v šatně, který hráče probudil mnohem účinněji, než sáhodlouhé rozmluvy kapitána.
„No tak, Olivere, přece nás neunudíš k smrti,” poznamenal Fred.
„Mrtví hrát nemůžeme. My chceme létat!” odsekával pomalu George, jako by to vysvětloval miminu.
„Co mám s vámi dělat. Tak tedy do vzduchu, proletíme se.” Všech šest hráčů vzlétlo, a když letěli nad jezerem -
„A zamáváme kachnám,” zvolal Oliver, když míjeli houf kachen. Ale pak křáp!
„Angelino!”
„To mávání byl hloupej nápad,” povzdechla si Katie, když viděla padající Angelinu.