Moje články

Maso naklepat, mřížku narýhovat, nakrájet drobně cibuli, naložit hovězí.
Řádně uložit.
Obojí orestovat, poté omáčka. Pracoval automaticky, podvědomě tušil míry; čas a sůl a víno a... Nůž mu obratně tančil v prstech, pánev v ruce – představení úžasného, sebejistého mága. Vůně se mísily ve vzduchu, prskaly, vybuchovaly. Diváci napětím nedýchali.
Nevnímal je. Ani si nevybavoval množství soubojů s tatíkem, když spolu vařili před zraky ostatních a snažili se vyšperkovat svůj pokrm nad dílo druhého. 488? 499? Víc?
Stejný počet proher.
Teď však jizvy z dětských tréninků mizely. Rány se zacelovaly.
Tohle Shokugeki je brnkačka. Jistá výhra.
Jen jednou porazit i tátu.

Přijela. Lačná po placení dávných účtů, odporná svojí dokonalou maskou. Viděl výsměšný škleb jejích rudých úst, lascivní pohupování boků, slyšel spokojené vrnění nažrané kočky. Jenže tahle kočka ke žrádlu teprve přišla. A žrádlo, tak to je on.
Pojď, zlato, projedem se spolu pod noční oblohou, se stáhnutou střechou a leskem na rtech vypadá svět oukej...
Otevřela dveře a on těžce nastoupil, ani zamlada by do ní nenaskočil, natož dneska, osmdesátiletý stařec, kam všechny ty dny – George, jeho sestra, Leigha, pryč, všechno pryč, jen on – čas vypršel, tentokrát není kam zdrhat jako minule.
Zbyl poslední.
A Christina konečně dojela na východ.

„nelze ukazovat,“ věřila - „hele,“ křičel nadšeně, „vůbec se nepotřebuju nadechnout“ - ona potřebovala - „nejsou naše pravidla pitomý, ségra?“ - „musíme chránit,“ slyšela se - „pořád jenom zákazy!“ - „jsi tvrdá,“ přidala Vera - „ty lehkomyslná“ - „zapšklá“ - „nehádejte! a půjdeme zase plavat spolu,“ žadonil - „nesmíš předvádět" - „proč, proč?!“ - „kolikrát jsem říkala,“ nepamatovala - Vero - „pusť“ - „nemůžu,“ chrčela - „dospěl“ - a nebyl dospělý - Benny, Benny... - studilo - „Benny! Proboha, Benny!“
„Dýchej!“ Viděla nad sebou Veřiny neúprosné oči a cítila pot vlastního těla.
Dýchej! zaznělo v hlavě. Cosi drtila v pravačce na prach -
„Promiň,“ šeptala sestra a svět se náhle vyjasnil. Ten den ji poprvé zhypnotizovala.
Spolu porušily své druhé pravidlo.

Hřejivé oči, hrající ledově modrou.
Růžový kabátec. Ani stopa po zženštilosti.
Horkem sálající ruka, propalující látku jejích neforemných šatů.
Nespatřila dosud hezčího muže.
...krade dívkám srdce, hleslo v ní.
Vystoupali společně nad střechy domů a ona kráčela, omámená melodickým hlasem i slunečními vlasy, uvězněná mezi hradbami teplého ledu. Jednotvárnost cest z jejího obchůdku do sestřina, ať už s mírem nad hlavou či válkou, se porušila.
Proč hleděl na ni? Proč ji chytil?
Neočekávala, co nebylo pro ni; dobrodružství a srdce oživující schůzky ve stínu uliček, neočekávala -
Kouzelný úsměv, silná ramena. Proč..
Nemohla jinak. Náhle se necítila jako šedá (hnědá) myška.

Chtěla Nedobyla nenávidět kvůli Pecoldům, tedy ho nenáviděla. K čertu s jeho jiskrnýma očima a hrubými způsoby, ona si může vybírat! Docent Schönfeld byl veskrze nepraktický člověk, ovšem jeho sliby platily a dcery nepochybovaly. Laura obdržela tisíce pro svého Helebranta. Marie věřila v totéž. Pád banky ji netrápil; měli pozemky, peníze – a ona především měla slovo (nepraktického) otce.
Postupně nezbylo nic.
„Mrzí mě to, Marie,“ naříkal Schönfeld.
Už nemohla vybírat a Nedobyl natahoval své silné ruce. Nepožadoval věno, naopak nabízel docentovi apanáž. Ač nerada, souhlasila.
Z rodného domu si nakonec místo peněz odnesla otcovu knihu Základ filosofie individuality a strach.

56 kg, 34 cigaret, alkohol - hrozně moc, kalorie... ještě víc
16:05 Daniel stále zírá do výstřihu naší nové zrzavé sekretářky. Tomem doporučená hradba ledové královny nezabírá. A já si dneska vzala tu koženou sukni od Verpaseho*!
22:14 „Hajzlové!“ Sharon je v ráži. „Ženský kouzlo vyzařuje zevnitř, ne z jejích koz!“
„Hajzl,“ fňuká Jude objímajíc flašku. Bídák Richard dneska zapomněl na skupinovou terapii.
„Totedajó.“ Uf, ňák moc pijem.
„Poslat je do háje! Bridg, došly chlebíčky.“
Vubec netušim, kam du, ale nachazim. „Šak čučte, holky, co sem oulovila ve zlevach!“ hrdě tasim dvojte maxi baleni vánočnich čoko figurek.
„Bezva. Hajzlové!“

Tamější oblast městečka postupně vymírá. Čím to?
Řekněte, pane K., kdy se neblahá událost stala?
V pondělí. To je vždycky blbej den. (povzdech)
Jak jste se tam ocitl?
Přišel jsem s ostatníma.
A vrah?
Ten taky.
Začal vraždit okamžitě?
Nejdřív jsme všichni poseděli, poklábosili... Jenže po jednom kolečku náhle mrtvola!
Co se dělo dál?
Dál, no panika! Po šesti kolech šest tuhejch! Pak už rundu nikdo nechtěl. Kdo by se divil v Palermu (pozn. red.: Nebezpečné, radíme nenavštěvovat.), tam se pořád střílí, voddělává, ale já měl sakra toho všivýho gangstera odhalit!
Budiž vám útěchou, pane Katány, že hra už skončila.

Zlatavá tekutina prolétla... čímsi, tělem, nebo jak tomu měl říkat, a rozlila se po podlaze.
„Dobrý, co?“ vykřikl kostlivec.
„Teď ty,“ přisunul Viktorovi mrtvý Bonaparte rundu, zatímco si šavlí rovnal nakřivo posazený klobouk.
„Nezapomeňte něco přikousnout, už se to nese!" zvolal hostinský.
„Já myslel," šeptal mladík, přičemž si bedlivě prohlížel nahnilou švestku, „že mrtví jsou... no, že mrtví nejedí. A neslaví,“ dodal zmateně.
„Proč by nemohli? Člověk jí, aby se udržel naživu, ale především mu chutná a smrt neznamená, že ho ta chuť opouští,“ odvětila Emily.
Její nechápavý úsměv ho odzbrojil.
„A do druhý nožky!“ ozvalo se burácivě za nimi.

Cítíš Mě. Topíš se? Cítím Tě.
Je nemyslitelné vidět Tě prohrávat. Stačí natáhnout ruku.
První... chceme být prv...
Ne!
Vidím Tě. Chvěješ se. Vidíš Mě?
Budeme první. Díky Mně budeme vždycky první.
Ano!
Bolesti hlavy a kradmé pohledy druhých. Otcova povýšenost a nejlepší ohodnocení ve škole, v turnaji, všude. Košile bez záhybu a koupele v lhostejnosti. Malý absurdně velkým.
Už není, kým býval. Lidé se bojí.
Už není, kým býval? Proč se ho bojí?
Znám se, šeptal. - Neznáš.
Cítím se. - První nebo druhý?
Neexistuje Druhý! - Neexistuji druhý.
Jsme první...
Rudé oči, co už nejsou rudé. To žluté se křivě usmívá.

Zvykl si, že s ním přichází světlo. Spravedlnost. Odvaha a šťastné zítřky!
Zvykl si, že při jeho vstupu do místnosti lidé září, smějí se.
Ona se smála i zářila. Jenže s ním světlo dávno nekráčelo stejnou cestou.
Zmučenější výraz než obvykle a šmouha na nose. Její zářící tvář nahradila zářící žárovka.
„...zdivo,“ sykla, když přes pokoj natáhla ruku a uchopila malý kousek na manželově rameni.
Teď ho doprovázel konec.
„Jen takový... meloušek... barák by spadl...“
Svěsila ramena. „Za -“
„Tři dny,“ vydechl. „Stěhujeme se za tři dny.“
Zoufale pohlédla na tucet nevybalených krabic v rohu.
Děvčátko v kolébce se bezútěšně rozeřvalo.

Svítila, výskala, hrála si... svítila - s tisícem sester na noční obloze tmavé jako smola, v objetí nadýchaných mraků. Svítila a zpívala shlížejíc dolů na pošetilce lidi, kterak spí v nejkrásnější čas dne, zachumlaní v hrubých přikrývkách.
Nebála se; jen tančit na nebeských klenbách, krášlit černé nebe. Dokud nezahlédly žlutavý kámen, co ji bolestně udeřil do boku.
Svítila i tehdy, když padala a natahovala v úleku ruku po sestrách.
Mizely.
Ona padala.
Zmizely.
Při dopadu se pod ní podlomily nohy.
Zabolelo to. (Ne však víc než přesvědčení, že se nevrátí domů.)
*
Za Zdí ukazovali na nebe. „Přej si něco, padá hvězda!“

Vlak přijíždí, těžký a nablýskaný, zatímco hustá pára stoupá k večerní obloze a schovává do svého náručí hvězdy. Janě se klepou ruce, dlaně pevně sevřené okolo madla příručního kufříku.
Je sama, ale za chvíli -
Jsou tu dvě teplé ruce beroucí ji lehce zavazadlo, ruce chápající se po jejích, zastavující třas a černé oči plné porozumění.
Je tu klobouk (nemožný, ale to Jana ještě nerozezná) a vzrušený hlas statné ženy. Směle ji objímá kolem ramen, přičemž nezastavitelně hartusí.
„Jste u nás, v novém domově, a budeme se mít všichni dobře!“
'Mitni, mitni!' a 'Její růžové nehty vypadají tak sprostě' jsou daleko.

svět dýchal - cítil se skrze zelenou trávu vlnící se pod dotekem větru - divoce, prudce a nadšeně bující květiny - ryby ochutnávající hladiny rybníků - mohutné vzrostlé stromy - a zvířata běhající ve stádech, smečkách, tlupách
(skrze zvířata)
bála se, ale sebe navzájem - lovila se, ale aby měla co jíst
sytý pak chvíli pouze pozoroval - to - co dýchalo - svěží, živý, čistý (zhluboka nádech, výdech)
- jednoho dne přicupital člověk -
drzý, majetnický
- vtěsnal věci do hranatých krabicí - zemi uzamkl pod šedý asfalt - zvířatům ukradl přirozené nepřátele - a začal lovit pro pouhé potěšení -
Jsme stvořiteli skla, zbraní, betonu a plotů.
A svět se dusí.
(spolu s námi)

„Chcete říct, že jsem našla štrúdl na fíkusu, protože je středa?!" prohlásila přísně.
Raubíři se ošili.
„Dneska totiž chodí pan Vomáčka s poštou,“ začal Pavel.
„A ve středu má vždycky nově přeleštěné boty,“ doplnil Petr.
„V úterý nestíhá.“
„Tak se zdržuje u paní Součkové...“
„...a my mu necháváme otevřené dveře.“
„Jenže Poldinka utekla!“
„Andula pro ni letěla, ale my ji dávno hodili oknem na gauč.“
„Taky jsme si předtím hráli s knoflíkama u skříně.“
„Andula to pak vzala zkratkou.“
„A v obýváku je ta ozdobná židlička po pradědečkovi...“
Pavla zavřela oči a zhluboka se nadechla. „No, tak si pěkně hrajte.“

Z Jimovy návštěvy si sestra Angela neodnesla jen příjemné vzpomínky a haldu veselých historek, nýbrž i několik pytlů nevyklepaných makovic, které její obětavý bratr přivezl ve své mohutné oprýskané dodávce s pragmatickým výrokem: „však ono se to bude hodit“.
Hodilo.
Po rozmluvě se sestrou Ednou a domluvě s kuchařkou se ženy rozhodly sirotkům zpestřit jejich jídelníček.
Když Wilbur Larch zasedal po náročné operaci k pozdní večeři a padl mu zrak na zákusek, pomyslel si, že žádné jiné jídlo se nikdy tolik nehodilo mezi šedé zdi St. Cloud's.
Matkám pomohlo morfium ztišit bolest.
Teď pomohou makové koláčky utišit duše jejich dětí.

Túút.
Chtěla způsob rozhřešení zvolit sama.
Túút.
Pistolí vládne on.
Túút.
Ona má jen telefon.
Túút.
Chtěla –
„Haló? Užiteční.“
Jeho hlas ji roztřásl.
„Haló?“
„Ano!“ vyhrkla. „Totiž...“
„Niino-chan...“
Zamrkala. Dokázal do jindy krásného oslovení přidat povzdech.
Teď už si byla jistá.
„Řekli jsme čtvrtek...“
„Já vím,“ šeptla.
„Žádné... náhražky,“ pokračoval, „osobně si – “
„Já vím!“ vykřikla. „Doktor vzkazuje, že jsou další léky k dodání...“
Lhala jen napůl.
„Ah. Jasně.“
Ztichli oba.
Vím, vím.
„Hezký den, Woricku,“ odhodlala se.
„Niin– “
Nezaslechla, zda přidal i obvyklé zdrobnění.
Túút.
Studené sluchátko mělo být naopak její milosrdnou zbraní.
Jenže –
Ví! A stejně se nemůže vzdát.

Vytáhli ji ze špíny. Proto byla vděčná. Paměť se spravila, vyčistila jako zašlé hodiny a opět rozeběhla; škrt zkratům, vidinám zkrvaveného Barryho, strachu pohlédnout... za sebe, do zrcadla, kamkoliv.
Život v ní se nadechl a zaplul do podivně krásných kolejí. Alex kráčela cestou (ne)nudné každodennosti a toužebných pohledů. Jenže nesměl vědět.
Nevěděl tedy.
A kruh se točil dál.
Nicolasova záda ji při pochůzkách naplňovala klidem; znala všechny jeho košile, jeho gesta, znala a to stačilo, protože on ji nechtěl a ona nechtěla ztrácet.
A přece ztratila. Proč jen Worick neodolal...?! Kruh se narušil.
Nick proti němu nikdy nevystoupí.
Ach, bože...

Předem zařizovala potřebné. Když se jí poprvé ptal na její jasnozřivost, přiznala dobrý sluch. Slyšela ho zdaleka, rozeznávala hlas. Jen jeho...
Její rozpaky raději blahosklonně přehlédl. Víckrát se nezeptal.
Nedovedl by spočítat, kolikrát k ní zbitého Nicolase přitáhl. Všední rutina. Vždycky si věděla rady. Nemohl si pomoci tu malou, drobnou osůbku neobdivovat. Jenže -
Drobná čistá osůbka, co už vůbec není malá, dnes přiznala víc než dobrý sluch. Odmítajíc věkový rozdíl přiznala cit ke zkaženému ovoci, o kterém tušil a modlil se, aby za léta vyprchal.
Nevyprchal.
Zesílil.
Niina dnes definitivně vystoupila z nepsaného kruhu. Co má on teď sakra udělat?!

Měl ji. (Neměl.)
Chtěl ji. (Co chtěl?)
Byla. (Žila.)
Bude!
Skočil.
Vydechli naráz. Dostal ji.
Což ona chápala. (Posté ji poprvé chytil.)
Jenže to najednou nebylo dobře. (Proč se dala?)
A oči jako kuličky plné strachu – proboha, všiml si jich kdy vůbec? Měla se bát, byl přece strašlivý, ale ne takhle; měla jinak, úplně jinak –
Věděla, že ji zabije.
On věděl, že má. (Musí!)
(Nemůže.) Pustil ji a zavrčel. Černé kuličky se zachvěly, pak roztančily v porozumění. Než odešla, krátce se ho dotkla. Raději hanbou odvrátil hlavu.
Příště ji lovil znovu.
Oba si však uvědomovali, že ji už nikdy nechytí.

„Co myslíš, smrduté vojenské khaki nebo zaprášené vojenské khaki?“
„Nechceme, aby nám padly hned na startu.“
„Cítí vůbec kachna něco? Fuj,“ rozkašlal se při vyklepávání kalhot.
„Přidej ještě trochu prachu a můžeme vynechat konfety.“
„Úžasné! Jestli je něco hlídanější než Národní banka, pak Igorova rýže.“
„Možná bychom si na stužky mohli vypůjčit krajku z Klingerových šatů,“ navrhl BJ.
„Ohó, jako na Pařížské přehlídce.“
„Semeniště hříchu.“
„Klingere!“ nadchnul se Hawkey.
„Ah, už jste to slyšeli? Plukovník k večeři sehnal kachny.“
BJ a Hawkey se na sebe zoufale podívali. „COŽE?“
„Pánové,“ přiřítil se Radar, „tady je ten toaletní papír na cílovou pásku!“