Moje články

„nelze ukazovat,“ věřila - „hele,“ křičel nadšeně, „vůbec se nepotřebuju nadechnout“ - ona potřebovala - „nejsou naše pravidla pitomý, ségra?“ - „musíme chránit,“ slyšela se - „pořád jenom zákazy!“ - „jsi tvrdá,“ přidala Vera - „ty lehkomyslná“ - „zapšklá“ - „nehádejte! a půjdeme zase plavat spolu,“ žadonil - „nesmíš předvádět" - „proč, proč?!“ - „kolikrát jsem říkala,“ nepamatovala - Vero - „pusť“ - „nemůžu,“ chrčela - „dospěl“ - a nebyl dospělý - Benny, Benny... - studilo - „Benny! Proboha, Benny!“

„Dýchej!“ Viděla nad sebou Veřiny neúprosné oči a cítila pot vlastního těla.
Dýchej! zaznělo v hlavě. Cosi drtila v pravačce na prach -
„Promiň,“ šeptala sestra a svět se náhle vyjasnil. Ten den ji poprvé zhypnotizovala.
Spolu porušily své druhé pravidlo.

Chtěla Nedobyla nenávidět kvůli Pecoldům, tedy ho nenáviděla. K čertu s jeho jiskrnýma očima a hrubými způsoby, ona si může vybírat! Docent Schönfeld byl veskrze nepraktický člověk, ovšem jeho sliby platily a dcery nepochybovaly. Laura obdržela tisíce pro svého Helebranta. Marie věřila v totéž. Pád banky ji netrápil; měli pozemky, peníze – a ona především měla slovo (nepraktického) otce.

Postupně nezbylo nic.
„Mrzí mě to, Marie,“ naříkal Schönfeld.

Už nemohla vybírat a Nedobyl natahoval své silné ruce. Nepožadoval věno, naopak nabízel docentovi apanáž. Ač nerada, souhlasila.
Z rodného domu si nakonec místo peněz odnesla otcovu knihu Základ filosofie individuality a strach.

Tamější oblast městečka postupně vymírá. Čím to?
Řekněte, pane K., kdy se neblahá událost stala?

V pondělí. To je vždycky blbej den. (povzdech)

Jak jste se tam ocitl?

Přišel jsem s ostatníma.

A vrah?

Ten taky.

Začal vraždit okamžitě?

Nejdřív jsme všichni poseděli, poklábosili... Jenže po jednom kolečku náhle mrtvola!

Co se dělo dál?

Dál, no panika! Po šesti kolech šest tuhejch! Pak už rundu nikdo nechtěl. Kdo by se divil v Palermu (pozn. red.: Nebezpečné, radíme nenavštěvovat.), tam se pořád střílí, voddělává, ale já měl sakra toho všivýho gangstera odhalit!

Budiž vám útěchou, pane Katány, že hra už skončila.

Cítíš Mě. Topíš se? Cítím Tě.
Je nemyslitelné vidět Tě prohrávat. Stačí natáhnout ruku.
První... chceme být prv...

Ne!

Vidím Tě. Chvěješ se. Vidíš Mě?
Budeme první. Díky Mně budeme vždycky první.

Ano!

Bolesti hlavy a kradmé pohledy druhých. Otcova povýšenost a nejlepší ohodnocení ve škole, v turnaji, všude. Košile bez záhybu a koupele v lhostejnosti. Malý absurdně velkým.
Už není, kým býval. Lidé se bojí.
Už není, kým býval? Proč se ho bojí?

Znám se, šeptal. - Neznáš.
Cítím se. - První nebo druhý?
Neexistuje Druhý! - Neexistuji druhý.
Jsme první...

Rudé oči, co už nejsou rudé. To žluté se křivě usmívá.

Svítila, výskala, hrála si... svítila - s tisícem sester na noční obloze tmavé jako smola, v objetí nadýchaných mraků. Svítila a zpívala shlížejíc dolů na pošetilce lidi, kterak spí v nejkrásnější čas dne, zachumlaní v hrubých přikrývkách.
Nebála se; jen tančit na nebeských klenbách, krášlit černé nebe. Dokud nezahlédly žlutavý kámen, co ji bolestně udeřil do boku.
Svítila i tehdy, když padala a natahovala v úleku ruku po sestrách.
Mizely.
Ona padala.
Zmizely.

Při dopadu se pod ní podlomily nohy.
Zabolelo to. (Ne však víc než přesvědčení, že se nevrátí domů.)

*

Za Zdí ukazovali na nebe. „Přej si něco, padá hvězda!“

svět dýchal - cítil se skrze zelenou trávu vlnící se pod dotekem větru - divoce, prudce a nadšeně bující květiny - ryby ochutnávající hladiny rybníků - mohutné vzrostlé stromy - a zvířata běhající ve stádech, smečkách, tlupách

(skrze zvířata)

bála se, ale sebe navzájem - lovila se, ale aby měla co jíst

sytý pak chvíli pouze pozoroval - to - co dýchalo - svěží, živý, čistý (zhluboka nádech, výdech)

- jednoho dne přicupital člověk -
drzý, majetnický
- vtěsnal věci do hranatých krabicí - zemi uzamkl pod šedý asfalt - zvířatům ukradl přirozené nepřátele - a začal lovit pro pouhé potěšení -

Jsme stvořiteli skla, zbraní, betonu a plotů.
A svět se dusí.

(spolu s námi)

Z Jimovy návštěvy si sestra Angela neodnesla jen příjemné vzpomínky a haldu veselých historek, nýbrž i několik pytlů nevyklepaných makovic, které její obětavý bratr přivezl ve své mohutné oprýskané dodávce s pragmatickým výrokem: „však ono se to bude hodit“.
Hodilo.
Po rozmluvě se sestrou Ednou a domluvě s kuchařkou se ženy rozhodly sirotkům zpestřit jejich jídelníček.

Když Wilbur Larch zasedal po náročné operaci k pozdní večeři a padl mu zrak na zákusek, pomyslel si, že žádné jiné jídlo se nikdy tolik nehodilo mezi šedé zdi St. Cloud's.
Matkám pomohlo morfium ztišit bolest.
Teď pomohou makové koláčky utišit duše jejich dětí.

Vytáhli ji ze špíny. Proto byla vděčná. Paměť se spravila, vyčistila jako zašlé hodiny a opět rozeběhla; škrt zkratům, vidinám zkrvaveného Barryho, strachu pohlédnout... za sebe, do zrcadla, kamkoliv.
Život v ní se nadechl a zaplul do podivně krásných kolejí. Alex kráčela cestou (ne)nudné každodennosti a toužebných pohledů. Jenže nesměl vědět.
Nevěděl tedy.
A kruh se točil dál.
Nicolasova záda ji při pochůzkách naplňovala klidem; znala všechny jeho košile, jeho gesta, znala a to stačilo, protože on ji nechtěl a ona nechtěla ztrácet.
A přece ztratila. Proč jen Worick neodolal...?! Kruh se narušil.
Nick proti němu nikdy nevystoupí.
Ach, bože...

Měl ji. (Neměl.)
Chtěl ji. (Co chtěl?)
Byla. (Žila.)
Bude!
Skočil.

Vydechli naráz. Dostal ji.
Což ona chápala. (Posté ji poprvé chytil.)
Jenže to najednou nebylo dobře. (Proč se dala?)
A oči jako kuličky plné strachu – proboha, všiml si jich kdy vůbec? Měla se bát, byl přece strašlivý, ale ne takhle; měla jinak, úplně jinak –
Věděla, že ji zabije.
On věděl, že má. (Musí!)
(Nemůže.) Pustil ji a zavrčel. Černé kuličky se zachvěly, pak roztančily v porozumění. Než odešla, krátce se ho dotkla. Raději hanbou odvrátil hlavu.

Příště ji lovil znovu.
Oba si však uvědomovali, že ji už nikdy nechytí.