Moje články

S podivem zjistila, že se jí vůbec neklepou ruce.
Při prvním napití skoro nedýchala, jen napjatě pozorovala otcova ústa a tělem se jí rozlévala hrůza i teplo zároveň. Vraždí svého otce. A líbí se ti to.
Vraždí tyrana přímo před jeho ostřížíma očima a nikdo nic neví.
Hlas v její hlavě se kdákavě rozchechtal. Donáška přímo pod hubu, koukej, už supí do cíle!

Byla na odchodu, když ještě promluvil.
„Vlastně je to škoda, že tě nemám blíž,“ zachraptěl a trochu si promnul oči. „Ze všech těch mých hus jsi nejlepší.“
Otočila se a kouzelně se na něho usmála.
To jsem.

Vzduch tady se liší. Zhluboka dýchá a zkoumá, převaluje na jazyku, chutná jemnou vůni místnosti se světlými čistými okny v patře a zase ji pozvolna vypouští, aby hladově vdechla. Skoro zapomněla, jak šťastně rozechvívá nosy svoboda.
Vzduch Barryho doupěte čpěl chlastem, cigáry a živočišným potem.
Vzduch venku pod studenými schody štípal.
I tady cítí štiplavý kouř, nejlevnější cigarety s modrým pruhem, jenže muž, co je kouří, se laskavě usmívá a prášky rve z rukou, ne do nich. Alex stále sem tam nevěří, ale je tu, sedí na jejich gauči a může i zítra, pozítří, je tu, je tu. Je tu.

Adeline cípem kapesníčku nervózně setřela neviditelnou skvrnku na svém podšálku a... A...
A co? Edmur mrštil perem do trávy.
„Ne!“ S Jayou se přihnal vítr. „Zase očesali jabka!“ prskala. Draci za stodolou spokojeně vrněli.
„Maj je rádi.“
Zaťala pěst. „Já ve štrúdlu taky.“
Edmur raději sklonil hlavu a pohladil králíšočka, který pero ochotně přinesl zpátky.
„Žádná inspirace?“ zmírnila.
„Je to příšerná blbost,“ rozhodil rukama. „Proč nemůžu psát o skutečných věcech, o dracích, vodnících, mluvících králících? Vždyť o tom píšou všichni a navíc blbě, draci nežerou princezny, ale ovoce!“
„Znáš zákon...“
„A co když to stejně napíšu?“
Jaya se smutně usmála.

Erwinova řeč se táhla jak med. Jenom nebyla tak sladká. Levi prohlédl nedlouhou řadu rekrutů, až zastavil u kostnatého čahouna. Zelenáč hozený do armády, protože se jinam nehodil, kluk, kterýho časem nadchla vznešený slova o svobodě, aniž by kdy viděl titána. Brzo je má kosit ve velkým. Jak dlouho se budou potkávat? Má vůbec cenu si pamatovat jméno?

Nakonec si ho zapamatoval.

Netušil, že se na první výpravě hrdinsky pokusí skolit titána sám.
Netušil, že vystřelené lano nenajde cíl.
Netušil, že s vytřeštěnýma očima spadne – přímo do titánovy huby a ta se za ním s cvaknutím zavře.

Jmenoval se Sebi.

„Jsem doma,“ řekl, čímž začal i skončil, „zhubl jsi,“ poznamenal vychrtlý strýc, matce zazářily oči, než se znovu propadly do zsinalé tváře a zbyly mu jeho vlastní, snad pro pláč, kdyby ještě věděl. Poslali ho zpátky a bylo to fajn a zároveň nebylo, zároveň to bylo pěkně na pytel, protože tam v tom krásným zpátky už všechno vypadalo jinak než předtím, vypadalo to úplně jinak.
Ztratili jsme hlavu.
Ty jsi naše hlava! Vůbec nás nezajímá, cos viděl. Je nám to jedno.
Musíš se teď postarat. A nám je jedno jak.
„Je pryč,“ zašeptal a bylo to pryč, byl to konec.

„Co Péťa?“
„Péťa je tady,“ hukl, zatímco sundával boty.
„Sláva-“
„Mami,“ zarazila ji Pavla s hlavou v dlaních.
„Co,“ polkl, „něco s malým?“
„Představ si, že Raubíři vedle Mařánkům vysklili v obýváku okna.“
„My za to nemohli,“ ozvalo se sborově, „my spletli barák!“
Mami chytal fantaz. „Jak můžete splíst dům, když ho mají béžovej?!“
„Jak vypadá běžová?“ drkl Pavel do bratra. Ten pokrčil rameny. „Ale mají kostičkovaný závěsy!“
„Ty kostky ze slev, mami,“ vzdychla Káča.
„No...“ Petra polévalo horko. Zase nic. Krucifix! „Nevadí, já dneska vyhrál, víš, jak občas vsadím a-“
Raubíři se vymrštili ze židlí. „Teď pořídíme opravdickýho grizzlyho!“

Tančí, tančí! Nad hlavou zadul vítr, stromy znovu mohutně zasténaly. Tančí, žení se, řádně žení i za něho, za něho hlavně! A o svatební noci do toho praští, hej hola, nevěsta volá! Škytl, dalším posunutím zabodl do loktu klacík. Třeba je ještě macatější než jeho Štěpka, všem rohatcům se dobře daří, všem, jenom jemu rohy upilovali, a vůbec, celýho ho vykleštili, potupným chtíčem posedli jen nohy, nikdy neutichající nohy!
Dodrápal se k okraji srázu. Stačí odraz rukama, pak se nebudou smát, Štěpka nebude –

Přišla za dvě hodiny. Nemohl.
Snad ona...? Její oči a...
prosím
nikdy

Chcípne na slamníku, poslintaný. Haha.

„Vám se včerejší představení nějak líbilo,“ poznamenala slečna Lemonová po Hastingsově čtvrtém uchichtnutí.
„Co? Ne,“ vzpamatoval se, „totiž... Jen jsem si tak vzpomněl...“
„Měla to být tragédie,“ svraštila zmateně čelo.
„Ano, syn zavraždil matku, strašné... Tohle se však událo během přestávky, když jsem šel pro občerstvení.“ Hastings se nervózně ohlédl, pak ztišil hlas. „Slyšel jsem jednoho muže o někom říkat, že vypadá jako vykrmený tučňák.“
„Taková hrubost!“
„Jistě,“ přitakal. „Dokud jsem se neotočil a nezjistil, že mluví o Poirotovi ve smokingu.“
V tu chvíli se otevřely dveře a Poirot se spokojeným úsměvem poklepal na hodinky. „Slečno Lemonová, mé bylinné thé.“

Born se nově orientuje i na hračky, zkusmo jednou prohodí u večeře. Jenže Nedobyla Bornovy hračky nezajímají a Marie si o sobě přeje říci totéž, když ji Metoděj tahá v krámě za sukni a široce rozevřená, dětská očka prosí o mašinku, panáčka, bubínek. Cokoliv. Nakonec s těžkým srdcem koupí alespoň malý černý vláček za pár krejcarů. Na opravdový bubínek tenhle měsíc nezbývá.

Jakmile Nedobyl odejde do svého podniku, dětský pokoj se mění na koncertní sál. Naběračka zvoní o plecháček, sem tam zazní i sólo na hrnec.
Kdyby dítě uvnitř sebe tolik nemilovala, nejraději by Metoděje nechala zahrát na ten svůj.

Dneska vybrala růžovou nabíranou sukni s černým lemem a lila paraplíčko.
Začalo TO hned u sousedů.
„Oj, Megumi, zbytečnost, vždyť šátek máš lepší, dívej, ruce volný a na vlasy se nepráší.“
Babky se na lavičce před sámoškou tiše hihňaly.
Znechuceně pokračovala až na konec vesnice, kde široká asfaltka utíkala mezi poli a ztrácela se v lesích. Jako každý den toužebně vzdychla. Daleko, daleko vede, do velkých měst s večerními kluby, módními domy, kavárnami a-
„Ta kráva nějak dává míň mlíka.“
„Co jinou trávu?“

2. srpna, Sotoba.
Bylo vedro k zalknutí.
Megumi si tak přála vypadnout z tohodle ubohýho, příšernýho místa!

Kdysi ho to bavilo. Vlastně se bavili všichni. Věřte nevěřte.
Teď ztěžka oddechuje a dýchá se hůř a hůř.
„Říkali dneska ve škole, že si máme dát pozor, představ si...“
Jenže otec si už nepředstavuje.
S námi ušetříte. Víte?
„Hrozný, co?“ hryže syn do rtu. Televize zpívá vysoké ááÁ a splývá s ležící matkou, „záda, můj ty bože, celý den hlava, nakonec ještě tohle!“
Jenže nikdo se neotáčí, protože včera kotník a zítra koleno. Zelená vašim-
Nakonec prokousne, to když vidí rudě.
.
.
.
Marně.
Zůstává šerý pokoj.
Obrazovka.
A dvě tři horké mrtvoly.

Během večerních hodin očekáváme ze severu přibývání oblačnosti.

Dopisy chodí s železnou pravidelností. Každý týden hustě popsaná strana plná stále stejných věcí. Janě se při předčítání drolí mezi zuby pravda; nic se nemění, Kláro, nic a všechno.
Teta však nevidí. Správně, Bobeček píše, Bobeček ji miluje.
Na konci unavené dotazy. Ani doma neprobíhají změny, ale povinnosti musí být učiněno za dost. Jana je rozbolavělá z čtení i psaní, v srdci žal, v prstech touha sevřít tužku pevněji, svěřit, na čem doopravdy záleží.
Jenže teta nechce vědět a otčím nechce sdělovat.

Poslední tři dopisy jsou strohé, každý po třech krátkých odstavcích.
Teta už je nevnímá a Jana vnímat nechce.

Ten škrábající zvuk drásal nervy. Neklidně poposedla a přesunula pozornost z prázdného stropu na otázku života a smrti před sebou.
Vyberte správnou odpověď: x = 8, x = 11.
Zamyšleně otočila tužkou v prstech, přičemž se z její rotace (super oblouček!) snažila vyvěštit výsledek. Bez šance. Proboha, úplně stejně se mohli ptát, v kolik hodin australského času se Hanibal rozhodl přejít přes Alpy.
Omrkla učitelku, poté nenápadně stočila tělo na bok. „Psst. Frankline.“
„Patnáctku nikdy nevyřeším,“ povzdechl.
Patty rozčileně nafoukla tváře. „Tak dej osm, já jedenáct.“
„Ale to pak jeden z nás bude mít špatně,“ namítl.
„Učení je nekonečné dobrodružství!“