Moje články

Medově kaštanová se v sluneční záři třpytí. Drsné sukovité prsty plné mozolů přejíždí po krátké srsti, něžně hýčkají každý chlup, každý záhyb a sval statných koní. Valaši netuší, čím se dnešní den liší, ale cítí pánův nezvyklý smutek, proto neklidně dupou a frkají.
Zato starý Nedobyl dobře ví, co je dnes jinak, jenže kdyby to svým koním řekl, stejně by nerozuměli. Dnes slavnostně otevírají tu zpropadenou dráhu a jásot cizích řeže uši, potáhne se do Prahy, ale kam potáhne on, to už neví.
Což vlak dokáže mluvit s lidma? Ať mu říkaj, co říkaj, jedním si je jistý. Dobře nebude.

S podivem zjistila, že se jí vůbec neklepou ruce.
Při prvním napití skoro nedýchala, jen napjatě pozorovala otcova ústa a tělem se jí rozlévala hrůza i teplo zároveň. Vraždí svého otce. A líbí se ti to.
Vraždí tyrana přímo před jeho ostřížíma očima a nikdo nic neví.
Hlas v její hlavě se kdákavě rozchechtal. Donáška přímo pod hubu, koukej, už supí do cíle!
Byla na odchodu, když ještě promluvil.
„Vlastně je to škoda, že tě nemám blíž,“ zachraptěl a trochu si promnul oči. „Ze všech těch mých hus jsi nejlepší.“
Otočila se a kouzelně se na něho usmála.
To jsem.

„S kým ses tak hloupě vsadila, co?“ zašklebí se. „S Morrisonem? Dědek si pořád nedá pokoj?“
„S nikým,“ oponuje Patty tiše a on cítí, že říká pravdu, ačkoliv přiznat to svírá hrdlo. Dívčino vyznání prosáklo do místnosti. V rohu výsměšně poletuje poslední balónek narozenin. Osmnáct.
„Ti tvoji pobláznění cápci...“
Zavrtí hlavou. Nedodává víc, jenže mluví její oči a tichý křik bodá, proto raději uhne. Ale pak tu jsou její dlouhé vlasy a najednou mluví i ty, husté plavé prameny, které teskně volají domovem z dávno zapomenutých vzpomínek.
„Už mi není třináct,“ zašeptá Patty a Danteho popadne šílená touha něco rozbít.

Vzduch tady se liší. Zhluboka dýchá a zkoumá, převaluje na jazyku, chutná jemnou vůni místnosti se světlými čistými okny v patře a zase ji pozvolna vypouští, aby hladově vdechla. Skoro zapomněla, jak šťastně rozechvívá nosy svoboda.
Vzduch Barryho doupěte čpěl chlastem, cigáry a živočišným potem.
Vzduch venku pod studenými schody štípal.
I tady cítí štiplavý kouř, nejlevnější cigarety s modrým pruhem, jenže muž, co je kouří, se laskavě usmívá a prášky rve z rukou, ne do nich. Alex stále sem tam nevěří, ale je tu, sedí na jejich gauči a může i zítra, pozítří, je tu, je tu. Je tu.

Vítr něžně hladí po tváři a zlaté nebe pod nohama voní. Jana ho nabírá plné hrsti, dlaně celé žluté a hnědé. Teta rukavice zavrhla, ruce stvořil pánbůh k práci, ať slouží svému účelu.
Sem tam se tmavá šmouha objeví i na loktech, dnes ji dlouhé rukávy nehalí až k zápěstím, dnes je má krátké a kůže zvyklá šerých pokojů lačně pije sluneční žár. Pod vidinou sladkého medu pookřál i dozorce a vypustil pilnou včelku ven. Ta zvesela poskakuje, bílé zuby probleskují v úsměvu.
Květen v Janě zpívá a poprvé po mnoha dlouhých, chmurných letech má i ona pocit, že rozkvétá.

Adeline cípem kapesníčku nervózně setřela neviditelnou skvrnku na svém podšálku a... A...
A co? Edmur mrštil perem do trávy.
„Ne!“ S Jayou se přihnal vítr. „Zase očesali jabka!“ prskala. Draci za stodolou spokojeně vrněli.
„Maj je rádi.“
Zaťala pěst. „Já ve štrúdlu taky.“
Edmur raději sklonil hlavu a pohladil králíšočka, který pero ochotně přinesl zpátky.
„Žádná inspirace?“ zmírnila.
„Je to příšerná blbost,“ rozhodil rukama. „Proč nemůžu psát o skutečných věcech, o dracích, vodnících, mluvících králících? Vždyť o tom píšou všichni a navíc blbě, draci nežerou princezny, ale ovoce!“
„Znáš zákon...“
„A co když to stejně napíšu?“
Jaya se smutně usmála.

„Už bude začínat.“
„Káčo, kde je ta mami?“
„Šla ještě zalít rajčata, se jí nějak nelíbí.“
„Teď šla zalívat rajčata?“
„Ale znáš ji.“
„Máte tady želvu!“
„Holky moje, kde jste se zas toulaly. Díky, Petře. A Lucinka-“
„Fuj, dej pokoj s těma myšma!“
„Ještěže dal aspoň toho hada pryč, co...“
„Mami, bábí tady není a chtěla se dívat.“
„Už jdu, jdu, jsem si jenom zapomněla cyankáli.“
„Arsén!“
„Auu, Zdeňku, dávej pozor, máš nohu jak slon!“
„Hele, ona nejde zapnout.“
„Cože?“
„Jak nejde?! V osm mi začíná Poirot!“
Pavel nenápadně strčí do dvojčete. „Neměli bysme jim říct, že Poldinka překousala šňůru?“

Erwinova řeč se táhla jak med. Jenom nebyla tak sladká. Levi prohlédl nedlouhou řadu rekrutů, až zastavil u kostnatého čahouna. Zelenáč hozený do armády, protože se jinam nehodil, kluk, kterýho časem nadchla vznešený slova o svobodě, aniž by kdy viděl titána. Brzo je má kosit ve velkým. Jak dlouho se budou potkávat? Má vůbec cenu si pamatovat jméno?
Nakonec si ho zapamatoval.
Netušil, že se na první výpravě hrdinsky pokusí skolit titána sám.
Netušil, že vystřelené lano nenajde cíl.
Netušil, že s vytřeštěnýma očima spadne – přímo do titánovy huby a ta se za ním s cvaknutím zavře.
Jmenoval se Sebi.

Únava klepe na dveře a zoufání je každodenním krajícem chleba; z počátku pěkně tenkým, co postupně přibírá na váze. Cinkot zvonku sice trhá chmury, jenže i ten pomalu utichá. Až jednou cinkne jinak, přísahala by, jinak, zvesela, a do krámu ostýchavě vkročí muž v plandavém saku. Jarmila zdraví všechny bez rozdílu, nebo si to alespoň myslí, dokud ji cizinec, zkoumající víc její osobu než vystavená fotoalba, nevyvede z omylu. A než se stihne vzpamatovat, učí se, jak zdravit správně.
„Zapomínáte někdy poděkovat na pozdrav, to děti těžce nesou.“
Nezapomene už nikdy. S nejširším úsměvem pak začne každé ráno zdravit jeho.

„Jsem doma,“ řekl, čímž začal i skončil, „zhubl jsi,“ poznamenal vychrtlý strýc, matce zazářily oči, než se znovu propadly do zsinalé tváře a zbyly mu jeho vlastní, snad pro pláč, kdyby ještě věděl. Poslali ho zpátky a bylo to fajn a zároveň nebylo, zároveň to bylo pěkně na pytel, protože tam v tom krásným zpátky už všechno vypadalo jinak než předtím, vypadalo to úplně jinak.
Ztratili jsme hlavu.
Ty jsi naše hlava! Vůbec nás nezajímá, cos viděl. Je nám to jedno.
Musíš se teď postarat. A nám je jedno jak.
„Je pryč,“ zašeptal a bylo to pryč, byl to konec.

„Děkuji,“ hlesne, když při výstupu z kočáru zavrávorá a okamžitě pocítí sevření jeho železných rukou. Rozpálený Nedobyl z ní nespouští zrak. Slunce líně odpočívá v bujných trávách a těžký vzduch dusí. Marie tiše trpí demonstrativní přehlídku nemovitostí, dokonce se sama vydá kupředu, dál, pryč, přestože je tak nesnesitelné vedro, po pár neopatrných krocích však uvízne v bodláčí. A znovu on, zhmotněn z ničeho, a silné prsty, které s překvapivou něžností vysvobozují jemnou látku jejích šatů. Sledujíc jeho sluncem prozářené vlasy, v Marii se cosi ozve. Jakmile se však vrátí k rukám, vrátí se i strach se vzpomínkou na uzvednutý kočár.

„Co Péťa?“
„Péťa je tady,“ hukl, zatímco sundával boty.
„Sláva-“
„Mami,“ zarazila ji Pavla s hlavou v dlaních.
„Co,“ polkl, „něco s malým?“
„Představ si, že Raubíři vedle Mařánkům vysklili v obýváku okna.“
„My za to nemohli,“ ozvalo se sborově, „my spletli barák!“
Mami chytal fantaz. „Jak můžete splíst dům, když ho mají béžovej?!“
„Jak vypadá běžová?“ drkl Pavel do bratra. Ten pokrčil rameny. „Ale mají kostičkovaný závěsy!“
„Ty kostky ze slev, mami,“ vzdychla Káča.
„No...“ Petra polévalo horko. Zase nic. Krucifix! „Nevadí, já dneska vyhrál, víš, jak občas vsadím a-“
Raubíři se vymrštili ze židlí. „Teď pořídíme opravdickýho grizzlyho!“

Že výhra nikdy neodchází a prohra nikdy nepřichází.
Že není silnějšího pohledu a rychlejšího úsudku než jeho.
Jsi tu? ptal se. Jsem tu, slyšel.
Jsem tu? váhal. Jsi tu.
Kdyby se otočil, neviděl by ho. Neviděl, ani kdyby pohlédl do zrcadla.
Žluté už se křivě nešklebí a je to lepší?, horší... prázdné. Je to prázdné.
Dva a stále, stále špatně, chvíle, kdy Druhý není, aniž by odešel, a První marně přemítá, kdo z nich. Všude, jen mezi nimi není vítězů. (Až lepivé pokoření slepí prasklinu.)
Jak se rozloučit se sebou a sebe přivítat?
Červený se tiše usmívá. Má. Za oba.

Tančí, tančí! Nad hlavou zadul vítr, stromy znovu mohutně zasténaly. Tančí, žení se, řádně žení i za něho, za něho hlavně! A o svatební noci do toho praští, hej hola, nevěsta volá! Škytl, dalším posunutím zabodl do loktu klacík. Třeba je ještě macatější než jeho Štěpka, všem rohatcům se dobře daří, všem, jenom jemu rohy upilovali, a vůbec, celýho ho vykleštili, potupným chtíčem posedli jen nohy, nikdy neutichající nohy!
Dodrápal se k okraji srázu. Stačí odraz rukama, pak se nebudou smát, Štěpka nebude –
Přišla za dvě hodiny. Nemohl.
Snad ona...? Její oči a...
prosím
nikdy
Chcípne na slamníku, poslintaný. Haha.

Krev jí tekla po rukou až k loktům. Jak se vůbec jmenuje? Nikdy ho neviděla, po tomhle ani nikdy neuvidí, a stejně tu jsou, kluk s mlíkem na bradě a malá bloncka, najednou tu jsou oba a ona nedokáže víc, než prázdně zírat na vojenské khaki, co už vůbec není khaki.
Proboha, je tak strašně červená!
„Zranění hrudníku, tlakový obvaz a hned na sál,“ křikl Hawkeye.
Jeho hlas ji donutil vzhlédnout. Snad způsob, jakým netrpělivě pohodil rameny, snad jen ten nesmlouvavý tón Margaret náhle připomněl otce.
Jednou to v armádě dotáhneš daleko, holčičko.
A ona se mohla nadechnout.
„Nosítka!“ zařvala.

„Vám se včerejší představení nějak líbilo,“ poznamenala slečna Lemonová po Hastingsově čtvrtém uchichtnutí.
„Co? Ne,“ vzpamatoval se, „totiž... Jen jsem si tak vzpomněl...“
„Měla to být tragédie,“ svraštila zmateně čelo.
„Ano, syn zavraždil matku, strašné... Tohle se však událo během přestávky, když jsem šel pro občerstvení.“ Hastings se nervózně ohlédl, pak ztišil hlas. „Slyšel jsem jednoho muže o někom říkat, že vypadá jako vykrmený tučňák.“
„Taková hrubost!“
„Jistě,“ přitakal. „Dokud jsem se neotočil a nezjistil, že mluví o Poirotovi ve smokingu.“
V tu chvíli se otevřely dveře a Poirot se spokojeným úsměvem poklepal na hodinky. „Slečno Lemonová, mé bylinné thé.“

Věděla, po čem Armin odmala toužil. V jeho snech šuměla slaná voda, vyrůstaly ledové hory, nohy se bořily do písku. Svět bez hradeb a titánů.
Historia nesnila. Její hradby byly menší, dřevěné a chatrné, mohla je přeskočit, kdykoliv chtěla, ale svět za nimi křičel dětskými posměvačnými hlásky a bouřil deštěm kamení. Snad si jednoduše přála zůstat. Postrádala netečnost jako Armin postrádal fyzickou zdatnost.
Co postrádají titáni, to pochopila rychle.
Nejvíc však pálilo pochopení, co postrádá otec.
Když se vytáhl nad hradbu a tváří v tvář samotného ďábla si její! lid zoufal, nemohla jinak. Patřil jí.
Ten den začala vyrovnávat účty.

Born se nově orientuje i na hračky, zkusmo jednou prohodí u večeře. Jenže Nedobyla Bornovy hračky nezajímají a Marie si o sobě přeje říci totéž, když ji Metoděj tahá v krámě za sukni a široce rozevřená, dětská očka prosí o mašinku, panáčka, bubínek. Cokoliv. Nakonec s těžkým srdcem koupí alespoň malý černý vláček za pár krejcarů. Na opravdový bubínek tenhle měsíc nezbývá.
Jakmile Nedobyl odejde do svého podniku, dětský pokoj se mění na koncertní sál. Naběračka zvoní o plecháček, sem tam zazní i sólo na hrnec.
Kdyby dítě uvnitř sebe tolik nemilovala, nejraději by Metoděje nechala zahrát na ten svůj.

Jsi... (Malý, strašně malý.) Hlasy za ním se smějí. (Nemůže být malý.)
Vidíš. Odolat? Nesmíš.
Nesmím. První, třetí. Pátá.
Chceš? Tak vezmi.
Chci.
Chci...
Ber.
(Kdo by... Odolat? Nelze.)
Jenže šestá se brání. Pak lupne krk i jí.
Chci! Tak hrozně chci.
Máš a Nikdo ti nevezme. (Skoro.)
Rudá se vpije do spár a nepustí.
(Červenou má nejradši.)
V šílenosti následují další. Rozerve sedmou, osmou. Devátá křičí.
Neslyší a trhá, trhá.
Víc.
Jen On Sám.
Máš...
Až zbyde jediná, co se leskne v cárech ostatních.
(Vyrostou spolu.) Už není směšně malým.
Už-
!!!KROKY!!!
„Garfielde, ty jsi sežral všechny krabice lasagní!“

Dneska vybrala růžovou nabíranou sukni s černým lemem a lila paraplíčko.
Začalo TO hned u sousedů.
„Oj, Megumi, zbytečnost, vždyť šátek máš lepší, dívej, ruce volný a na vlasy se nepráší.“
Babky se na lavičce před sámoškou tiše hihňaly.
Znechuceně pokračovala až na konec vesnice, kde široká asfaltka utíkala mezi poli a ztrácela se v lesích. Jako každý den toužebně vzdychla. Daleko, daleko vede, do velkých měst s večerními kluby, módními domy, kavárnami a-
„Ta kráva nějak dává míň mlíka.“
„Co jinou trávu?“
2. srpna, Sotoba.
Bylo vedro k zalknutí.
Megumi si tak přála vypadnout z tohodle ubohýho, příšernýho místa!

Poslední přičísnutí tuhých vlasů a bezděčné uhlazení ubrusu. Sváteční bábovka dráždí nos. Popravdě ani neví, co ji rozechvívá, Jan se včera tvářil roztrpčeně jako vždy; snad nervózní přešlápnutí, snad nevědomé posunutí čepice, když se vyhýbavě ptal, zda k ní může přijít, je prý cosi důležitého...
A náhle ví, čepice je dnes žmoulána v ruce, zarudlou tvář opustila běžná hořkost i neochota prohodit slovíčko, dvě. Bývalý švagr koktá svou otázku zdi za ní.
„Víš, kdybychom se vzali, Vejrychovsko-“
Štěpka však dál neposlouchá. Hlavu jí plní vidina manželství, šťastnějšího než první. Vidina děťátka, dosud postrádaného. Nelze se nechytit.
O mamonářském Janovi nepřemýšlí.

Kdysi ho to bavilo. Vlastně se bavili všichni. Věřte nevěřte.
Teď ztěžka oddechuje a dýchá se hůř a hůř.
„Říkali dneska ve škole, že si máme dát pozor, představ si...“
Jenže otec si už nepředstavuje.
S námi ušetříte. Víte?
„Hrozný, co?“ hryže syn do rtu. Televize zpívá vysoké ááÁ a splývá s ležící matkou, „záda, můj ty bože, celý den hlava, nakonec ještě tohle!“
Jenže nikdo se neotáčí, protože včera kotník a zítra koleno. Zelená vašim-
Nakonec prokousne, to když vidí rudě.
.
.
.
Marně.
Zůstává šerý pokoj.
Obrazovka.
A dvě tři horké mrtvoly.
Během večerních hodin očekáváme ze severu přibývání oblačnosti.

Jedna, dva, tři, my jsme bratři, jedna, dva...
Stažené hrdlo a vyprahlá ústa - dva je tým, MY jsme Keane, chceš, aby visely v komoře, nebo u někoho v obýváku? Terpentýnem načichlý kumbál, ve kterém se nedá dýchat, a tak je maluje čím dál větší a usouženější, oči jsou do duše okna, opakuje si, ale nikdo nevidí, proč její děti doopravdy pláčou? a nikdo nevidí, že pláče i ona.
Křičí.
Kdo je autor?
Já, sténá.
Já, třese zákazníkovou pravicí usměvavý Walter.
Papírové děti pláčou. Když však začne plakat dcera, srdce bolí víc.
A najednou nemůže.
Konečně jsou i její oči velké.

Dopisy chodí s železnou pravidelností. Každý týden hustě popsaná strana plná stále stejných věcí. Janě se při předčítání drolí mezi zuby pravda; nic se nemění, Kláro, nic a všechno.
Teta však nevidí. Správně, Bobeček píše, Bobeček ji miluje.
Na konci unavené dotazy. Ani doma neprobíhají změny, ale povinnosti musí být učiněno za dost. Jana je rozbolavělá z čtení i psaní, v srdci žal, v prstech touha sevřít tužku pevněji, svěřit, na čem doopravdy záleží.
Jenže teta nechce vědět a otčím nechce sdělovat.
Poslední tři dopisy jsou strohé, každý po třech krátkých odstavcích.
Teta už je nevnímá a Jana vnímat nechce.

Doma unavená.
Příchozí manžel vařil, ona spala. Kutil v dílně, spala.
Desátou oči otevřít, provětrat klávesy.
(Syn v posteli, manžel na půdě.)
Farářovy návštěvy a pravidelné nadšení v kostele.
Tři týdny a dva listy žákovské, pak teprve chlapec ve třídě vytáhl křídovou tabulku.
Stály.
Stály. Dospělý chlapec, opovrženíhodná budoucí snacha. Rozvedená, nevěřící!
Narozenou vnučku měla ráda. (Co, že pro ni odmítla dát rohlík.)
Farář chodil na čaj dál, manželé s dcerou se před deštěm schovali do garáže.
A dítě pamatovalo.
Desítky Jeho figurek přihlížely vykoupení, jenže děvčeti na střepech zaprášeného křišťálu nezáleželo. Když Jim znechuceně hleděla do očí, věděly; nevěří.

Ten škrábající zvuk drásal nervy. Neklidně poposedla a přesunula pozornost z prázdného stropu na otázku života a smrti před sebou.
Vyberte správnou odpověď: x = 8, x = 11.
Zamyšleně otočila tužkou v prstech, přičemž se z její rotace (super oblouček!) snažila vyvěštit výsledek. Bez šance. Proboha, úplně stejně se mohli ptát, v kolik hodin australského času se Hanibal rozhodl přejít přes Alpy.
Omrkla učitelku, poté nenápadně stočila tělo na bok. „Psst. Frankline.“
„Patnáctku nikdy nevyřeším,“ povzdechl.
Patty rozčileně nafoukla tváře. „Tak dej osm, já jedenáct.“
„Ale to pak jeden z nás bude mít špatně,“ namítl.
„Učení je nekonečné dobrodružství!“