Moje články

Takže jsem zase dala dohromady souborné vydání letošních povídek, tentokrát pod názvem Omyly, naděje a nové začátky.
Je to hezky rozdělené do tří tématických částí, každá je potom řazena chronologicky. S vysvětlivkami na konci.
Tady je verze v pdf.
A tady si můžete i listovat.

Rudé vyšívané boty byly jediný zásnubní dar. I prstýnek byl půjčený.
Byly tak okázale nádherné, že jí pastorva žena nazvala nevěstkou babylónskou.
Znovu je neobula.
Jejího manžela stály tři měsíční výplaty, týdny odříkání, poslední kus pole a nádeničení po nocích.
Našel je na stránce katalogu, kterou zbožný prodavač vytrhl. Ševci tak amorální nepřišly, ne za správnou cenu. I tak musel při práci zúročit každou svou zkušenost.
Za pět let je zabalila do kufru a odešla. V Saint Louis nikoho pohoršovat nebudou.
Pokaždé, když si je obouvala, uvědomila si, že i když její manžel za moc nestál, musel ji mít rád.

Před ním na pracovním stole přistála se zašustěním hromada modrého taftu.
"Je mi čtyřicet! Nemůžu si dovolit takový výstřih."
"Můžeš. Nemůžeš chodit na večírky v šedé vlně jako myška."
"Večírky?"
"Mí přátelé tě chtějí poznat."
"Já myslím," opřela se mezi záhyby látky, "že to teď na žádné velké cestování nebude."
"Děje se něco?"
Zčervenala a on ji vděčně přivinul k sobě.
"Kdyby to byla holčička..." začala.
"Určitě bude."
"Mohla by to být Polly?"
"Víš přece, že není způsob, jak ten dluh splatit."
"Pár zázraků už se nám přihodilo," namítla a vtiskla mu polibek do vlasů. Hned vedle jizvy po výstřelu.

Jeho minulá láska seděla naproti, po levici kamarád. Oba ho povzbuzovali.
"Já nevím, je to nejhezčí holka tady..."
"O důvod víc, ne?"
Podstrčili mu dalšího panáka.
"Heleď, já ti odpustila, že je Cole ve vězení a Bob mrtvej. Ale pořád je to tvoje vina."
"Jsem zástupce šerifa. Je to moje práce."
"No jo. Ale teď je tvoje povinnost nenechat chudinku holku sedět v koutě."
Hluboce se nadechl. Přešel sál. Nervózně smekl a zbytečně nahlas řekl: "Chico, teda Concepción... Vezmeš si mě?"
Šokovaně si ho prohlížela. Odhodlané NE! se jí dralo na rty, ale odpověděla jenom: "On stejně nikdo jinej nepřijde."

Proč tu visí ten závoj? To je divnej příběh, ale rád vám ho povím.
Jednou o půlnoci se otevřely dveře mýho baru a v nich stála ona. Celá ve smutku. Nalil jsem jí svůj nejlepší bourbon. Vypila ho. Závoj odložila tady. Vedle svý sklenky. Musela bejt moc hezká, když byla živá. Nikdo nic neřek. Báli jsme se. Báli jsme se, že kdo promluví, bude muset za ní. Na hřbitov. Pověsil jsem ten závoj tady a myslím, že mi nosí štěstí.
Co to říkáte? Že ta ženská je skutečná? Pane, smiluj se. Děsíte mě ještě víc. Víte, ona je tak… Prázdná.

Kdyby existoval rozvod pro nepřekonatelné rozdíly, bylo by jejich manželství kratší a život šťastnější.
U něj z protestantských kořenů vyrostlo odevzdané trpitelství. V ní katolictví zapustilo spoléháním na Boží milosrdenství a makabrální zvědavostí.
Byla mladá a krásná, takže si na manželovi snadno vyprosila návštěvu panoptika. Prohlížela si anatomické preparáty a jemu se dělalo zle.
"Víš," zhodnotila svoje dojmy. "Přijde mi to užitečnější, než aby hnili v zemi. Myslím, že kdybych měla další potrat..."
"Neopovažuj se!"
Uraženě zvedla bradu a ukázala na plakát s vyobrazením nedonošených siamských dvojčat: "Uklidni se, Bůh by do tohohle duši nedal."
Musel potlačit nutkání ji uhodit.

Smáli se jeho buřince, jeho třem kufrům, hedvábný kravatě, přízvuku i vznešenejm cizím slovíčkám. Smáli se, že nemá u boku šestiranný železo, ale Bowieho zabiják. Smáli se, jak se pořád ošívá.
Jenomže mně tím neklidem připomínal Billa Hickoka.
Už se nesmáli, když mu zkřížili cestu.
Nepotřeboval kvér. Když přišlo na věc, nikdo nesebral odvahu zmáčknout spoušť. Když on vytáhl nůž, trápilo ho jenom, aby si neumazal tu fajnovou kravatu.
Všichni se přestali smát, když ve starejch novinách objevili jeho nekrolog.
Nebyl to žádnej zelenáč. Prostě se rozhod, že si život střihne znovu, a ani Satanáš neměl koule říct mu ne.

Trhla sukní. Pořád se někde zachytávala. On znovu klekl k jejím nohám a vytahoval trn za trnem.
Potom vstal, vzal ji za ramena a zadíval se jí do očí.
"Tak to řekni."
"Je to tvoje vina!"
"Pořádně."
"Jak jsi mohl? Taková nezodpovědnost! Vylákáš mě do pouště... Do bouřky... Ani nemáš zbraň... Celou noc... Asi jsi mi úplně zničil život."
Pořád se usmíval: "Lepší?"
"Můžu tě praštit?"
Ochotně nastavil tvář.
Sklopila hlavu a dlouho si mlčky prohlížela suché trnité větve mezi kamením.
"Můj manžel pěstuje růže..." řekla nakonec.
"A já tě vláčím křovím. Já vím. Jenomže..."
"Jenomže co?"
"Já tě miluju."

Obzor rychle černal. Na prérii přicházely bouře nečekaně.
"Musíme..."
Zastavil ji. Schovávat se ve skalách by byla sebevražda.
"Támhle!"
Našel alespoň nějakou prohlubeň. S první hromovou ranou ji strhl na zem. Přes ně přehodil kabát. Voněl lněným olejem, ale úplně nepromokavý nebyl.
"Cítila bych se líp, mít něco nad sebou!"
Opatrně ji přikryl vlastním tělem.
"Nic jiného nemám."
Opravdu to pomohlo, ale pořád se třásla. Do země okolo bušil déšt, kroupy i blesky. Nebezpečně blízko.
"Umřeme tady?"
"Ne," ujišťoval ji. "Neboj. Zkus něčím zaměstnat hlavu."
"Potřebovala bych spíš zaměstnat ruce," navrhla.
"Fajn. Čím?"
"Mám nápad," zašeptala, když mu rozepínala kalhoty.

Teď to byl její malý chlapeček. Hladila mu vlasy zatímco nezadržitelně vzlykal a v zaťatých pěstech mačkal hedvábí sukně.
"No tak! No tak!"
Neměla chlapce. Jenom holčičku, kterou nechala... Opustila ji. Taky takhle plakala?
"Bude to v pořádku."
Některé děti takhle nepříčetně pláčou, ale její holčička ne. Rozhodně neměla sílu, aby jí trhala šaty. Bylo to mizerné, laciné a křehké hedvábí. Ale pořád to bylo hedvábí.
"Zatraceně," uklouzlo jí.
Zvedl k ní vlhké hnědé oči. Skoro jako štěně.
"Budeš už zticha? Nebo tě zavřu do komory, než přijdeš k rozumu!"
Ten pohled se změnil...
"Chtěl bys?" ověřila si neblahé tušení.

"Bolelo to?"
Odpovědí bylo jen ticho a temnota.
"Bolelo to, když jsi ji zabíjel?"
"Ji ne... Ne dlouho... Ne moc."
"To je dobře, bála jsem se, že to bude bolet."
"Prosím tě, mlč. Neuděláš stejnou chybu."
"Nemůžu mlčet!"
Ticho a temnota.
"Chtěla za mlčení peníze. Co chceš ty? Život za život? Milosrdnou lež, že moje krev není nenapravitelně zkažená?"
Ze způsobu, jakým to řekl, vytušila, že se tu zkaženost pokoušeli kdysi napravit pohrabáčem. Nebyla to vlna lítosti, co jí zaplavilo, to hrůza a pochopení omylu ubohé Polly.
Dělal by i horší věci, aby se už nikdy necítil zranitelný a bezmocný.

Vyškrábal se z postele před svítáním. S prvními paprsky slunce už se škrábal po svazích, kopal a drtil kámen pro soustavu rýžovacích splavů. K poledni rozdělal oheň, oškrábal pár brambor, trochu zeleniny a přidal půlku staženého králíka. Část dušeniny spořádal hned. Zbytek z kotlíku vyškrábal k večeři. Se západem slunce přemáchl v potoce zpocenou košili a seškrábal ze sebe prach a špínu. Poškrábal komáří kousance a vrátil se k vlastnoručně postavenému srubu z oškrábaných klád.
Co chvíli se poškrábal na bradě. Nějakou dobu to bude svědit, než mu narostou vousy a jeho obličej se přestane podobat té tváři ze zatykačů.

Každé ráno hledala vajíčka. Šanghajské slépky snášely obvykle pod verandu. Leghornky v záhonech pod růžovými keři. Kropenatá plymutka zanášela k sousedům. Mohla manželovi dávno říct, ať ohradí kurník, ale tahle hra dokázala zaměstnat její myšlenky. Nedokázala myslet na dcerku, která zemřela na tyfus. Nechtěla myslet na černookého cizince, který už nedokázal skrývat, co k ní cítí.

Kdyby přijel do města loni, byla by šťastnou manželkou a matkou. Za rok by našel smířenou stárnoucí ženu pečující o děti své sestry. Ale byl tady teď, když si připadala zbytečná. Poznal ji zranitelnou, plnou prázdnoty a tiché něhy podzimu, kterou neměla komu dát.

Ocelový had vytvořený tisícovkami rukou rozeklaným jazykem pečlivě zkoumal místa, kam člověk dosud nevstoupil. Vše, co objevil, bylo zmapováno, zakresleno, nafoceno, zabaleno a odesláno na Východ největším vědeckým kapacitám.

Nalezl i pozůstatky obrovského plaza, plesiosaura rodu Elasmosaurus, který rozpoutal válku o kosti... Velkou dinosauří horečku... Válku vedenou napříč pláněmi, roky a popsanými stránkami. Válku, kdo dřív objeví a prozkoumá nové nálezy. Nevyhrál ji Othniel Marsh. Nevyhrál ani Edward Cope.

Vyhrál Charles Robert Knight, který jejím mrtvým vrátil život.
Elasmosaurovi, triceratopsovi, allosaurovi, stegosaurovi a stovce dalších. Vdechl jim život takovým způsobem, že z velké dinosauří horečky se stala běžná dětská nemoc.

Její manžel nebyl terno. V osadě, kde má každý ilegální vedlejšák, nebyl jako zástupce zákona moc oblíbený. Její horkou krev ale víc bouřila odevzdanost, s jakou nepřízeň místních přijímal, a tvrdohlavost, s jakou se odmítal zaprodat pro hmotný prospěch rodiny.
Škubala potáplíka ze svatebního šatu a připadala si stejně tesklivá jako jeho noční volání.
Manžel by té metafoře nerozuměl.
"Kde jsi ho koupila?"
"U Dillarda."
"Byl jsem tam v poledne. Říkal, že nic neulovil."
"Říkal tobě... Šerife."
Kývl. Metaforám nerozuměl, ale hloupý nebyl. Zlomyslný osten v jejích slovech v něm vzbudil ještě další podezření.
"Zaplatit nechce?"
"Od tebe ne, šerife..."

Mezi nekonečnými obzory se do nekonečna táhlo nekonečně modré nebe. Nebylo divu, že indiáni o tuhle zemi tolik bojují.
"Nechápu, co to v Laramie zpískali," přerušil idylu známý hlas, "vědí, že indiány čáry na mapě nezajímají a běloši přemístí hory a údolí, když jenom tuší zlato."
"Dokud tu budou bizoni..."
"Slyšel jsem. Sheridan na tom už dlouho vytrvale pracuje. Pozval i Angličany. Pravý americký zážitek - zastřel si svého bizona... Je to odporný."
"Ale není to kopec na kterým chceš umřít..."
Odpověděl odzbrojujícím úsměvem. Ve třiceti se i život zdá nekonečný. Nenapadlo nás, že kopec na kterém umřeme není tak daleko.

James Strobridge nešel pro ostré slovo daleko. Dokonce se říkalo, že motivuje zaměstnance k práci násadou od krumpáče. Grenville Dodge byl obvykle chladnokrevně klidný. Teď by ale silný klacek v ruce uvítal. Pravděpodobně by ho přerazil o mašinfíru, který si postavil hlavu, že Devil's Gate Bridge neunese jeho vymazlenou lokomotivku. Nebo předtím o nezaplacené dělníky, co zablokovali trať.
Naštěstí i Central Pacific měli na slavnostní ceremonii v Promontory zpoždění. Jupiter potřeboval opravit a vypulírovat, aby na fotografii vypadal skvěle.
Dodgeovi bylo úplně jedno, jak vypadá. Toužil být kdekoliv jinde. Klidně by v Garment District vybíral s manželkou potahy na křesla.

Matka pro ni chtěla to nejlepší. Samozřejmě. Nepředstavovala si za zeťe spekulanta, co zkouší zbohatnout všemi možnými způsoby. Aktuálním způsobem bylo naložit krytý vůz a vyrazit na Západ.
Povoz zapadl do bahna Missouri už mezi Council Bluffs a Omahou. Samozřejmě.
Smíchy skoro nemohli popadnout dech, když třídili nábytek na nepostradatelný a vhodný ke zpevnění cesty.
"Co je proboha tohle?" okomentoval květináč plný tlustých žíhaných listů.
"Dárek od mámy. Nezdolný šmejd jako ty, říkala. Taky má chránit před zlem, nebo co..."
"Miláčku," přerušil ji a vytáhl sharpsku schovanou pod kozlíkem, "uznej, že moje matka má o ochraně před nebezpečím realističtější představu."

Jejich námluvy byly zcela nevhodné.
Společnost není nakloněna tomu, když je dobývaná dáma již vdaná. Taky za romantická místa pro dostaveníčka nepokládá strmé kaňony, vyprahlou poušť, nebo železniční tunely. A už vůbec netoleruje, když nápadník hází po své vyvolené kameny.

"Vidíš," upozornil ji, jakmile valoun chytila, "původně tekla řeka tudy."
"Tohle byla říční terasa," líčil dál, "tady voda podemlela skálu, která zasypala koryto. Támhle se rozlévala po jarním tání. A tady..."
Přenesl ji v náručí, jako kdyby jí dávno zmizelý proud mohl zmáčet sukně.
"Tady bys ji přemostil?" zeptala se.
Zavrtěl hlavou a políbil ji.
"Tady by určitě brali pstruzi."

"Huso pitomá!"
Mexická služebná se zvedla od sbírání střepů tak rázně, že její sukně zašustily jako vyplašené pračí hejno. Bylo jí jedno, že si Madame myslí, že na její provinční bordel není dost šik. Nevadilo jí vařit, uklízet, ani vynášet nočníky. Ale tu nadávku si nezasloužila.
"Ten hijo de puta se tu nemá co motat."
Madame napřáhla ruku, ale zmíněný zkurvysyn ji zadržel.
"Jewel, je to jen talíř."
"Je to pravá Míšeň, pane Eduardo."
Pod černým knírem se zaleskla sada vlčích zubů.
"Koupím ti celou sadu, když mi ta holka přinese večeři a nechá si stáhnout všech šest škrobených spodniček."

Přecházel po pokoji a opakoval si, že Bůh ví, co dělá. Ale nesouhlasil s ním. Přál si, aby ta studená, zakrvácená věc v jeho náručí žila aspoň... Vůbec někdy žila. Aby ji mohl pokřtít a pohřbít. Ne zahanbeně zahrabat pod okapem.
Aby...
Nechtěl na to myslet. Na nádhernou bytost oddechující ze spaní, co si ho vzala jen proto, že jí někdo udělal dítě.
Kdyby bylo aspoň jeho. Nevadilo by mu to. Nevadilo mu, že je deformované a neživotaschopné jako jejich manželství.
Bude ho muset pohřbít dřív, než se jeho žena vzbudí.
Zlomilo by jí srdce, kdyby věděla, že porodila zrůdu.

Alfred Jeffries, první toho jména, byl přísný a zásadový muž. Nikdy by neopustil svou ženu a její peníze pro holku, co mohl mít, kdy chtěl.

Freddy byl divoký a stejně tvrdohlavý. Potřeboval něhu a pochopení, aby si omluvil každou porážku, kterou mu jeho otec uštědřil. Vybral mu dům, práci i manželku.

Alfred Jeffries III byl z kamene. Studený a drsný. Ale ani vášnivý hněv otce ani krutost děda nezlomili jeho odhodlání, když jsem zmateně přiznala, že, navzdory vší pravděpodobnosti, nosím jeho dítě.

Milovala jsem každého z nich. Svým způsobem. Ale ten nejmladší miloval mě. Vší láskou, které byl vůbec schopen.

Jeho děda dřel celý život, aby z kousku země v Severozápadních teritoriích vytřískal obživu. Jeho táta se stejnou tvrdošíjností dělal v ocelárně. On chtěl víc. Naučil se písmena i počty, sbalil tašku z kobercoviny a odjel na Jih.

Válka každého vykořenila. Plantážníci chudli a bezpáteřní oportunisti jako on na tom udělali kariéru. Z dozorce na plantáži do Úřadu pro osvobozené otroky. To mu jeho staří zaměstnavatelé nemohli odpustit.

Jeho vraha jsem nechytil. Ale zjistil jsem, že i v Texasu se dá žít. Jenom s krávama mi dejte pokoj. Radši budu střílet Rebely, co nepochopili, že jejich svět je nadobro ztracený.

Paprsky nízkého slunce se prodíraly oblaky. Nebe natahovalo prsty k vlhké zemi v příslibu míru.
Příslibu, který může být znenadání zmarněn aprílovou přeháňkou jako spousta jiných, kterým měl odvahu uvěřit.
Pohledem klouzal z šedých mraků na modrou oblohu.
Čekal, která strana vyhraje nebeskou bitvu.
Která strana vyhraje odvěkou bitvu o jeho duši?
Čekal nevyhnutelnost okamžiku, kdy slunce opustí tuto zemi a den se skončí.
Zítra.
Zítra půjde a bude bojovat o svoje místo na slunci se vší odvahou, odhodláním a sebejistotou.
Ale teď ještě ne. Teď chce zůstat ve stínu a truchlit nad cenou, kterou za to bude muset zaplatit.

Můj obchodní společník toho moc nenamluvil. Jasně řekl, co požaduje a kam je ochoten zajít s kompromisem. Každý další argument zvyšoval pravděpodobnost, že do dohody zapojí pěsti. Nebyl vznětlivý. Neměl trpělivost se opakovat.
Jeho manželka pro něj byla jako stvořená. Přečetla vás jediným pohledem a slova vážila tak precizně, že každá věta mohla zastoupit ostrý nástroj v rukou chirurga.
Trvalo mu jen asi dvanáct hodin rozhodnout se, že nepodlehne momentálnímu pobláznění.
Možná mu pomohlo vysvětlení, že podle smluvních podmínek nemůže zmizet s hezkou vdovičkou, když je spolumajitel firmy a ne tichej společník.
Možná zabralo, když jsem řekl, ať není čůrák.

Podle mě byla Polly kráva.
Libovala si, že její novej zákazník královsky platí a ani ji neojede. Prej jenom vykládá něco o horních frakturách, křehké tektonice, supergenních zónách a fluidech.
Kdyby nebyla tak pitomá, došlo by jí, že navzdory učenejm řečičkám, mele jen o tom, jak je nadrženej na její kundu a naleziště zlata v horách. A nešuká ji proto, že mu potlačování pudu pohlavního leze na mozek, že mu ta hračka mezi nohama nefunguje normálně.
Čekala jsem, kdy přiběhne s brekem, že ji ztřískal.
Nepřišla.
Když ji našli rozlámanou v průzkumný šachtě, ten její šamstr byl dávno v trapu.

Když jí ho přinesli, proklela je. Nepochybovala, že ho postřelili ti stejní přátelští sousedé.
Neměla ho vlastně nikdy ráda, ale přesto strávila hodiny tím, že vytahovala z jeho zad úlomky olova a kostí.
Z doktora vymámila lahvičku laudana s doporučením, aby ji pacient vypil celou, jestli dostane horečku.
Sama neměla odpověď, proč ho místo milosrdné vraždy nechala trpět.
Nasadila mokrá prostěradla, chinin, vrbu, šalvěj, modlitby a všechno ostatní, co by mohlo zabírat.
Byla snad i vděčná, když konečně dokázal vstát z postele. Hubený. S kruhy pod očima.
Zvláštní bylo, že už si nepotřeboval dát whiskey, aby se mu netřásly ruce.

Na prahu noci ležel mrtvý pták. Na svatebním šatu pár rudých skvrnek. Lem umazaný bahnem, ve kterém seděl s nedbale elegantně nataženým krkem. Nepatřičně, když dal ptáku jméno krk elegantně zahnutý.
Uprostřed zamlženého močálu vyhasl život, zatímco pár mil na jih se zakouřené ulice rozsvěceli plynovými lampami a elektrickými výbojkami.
Pokrok nezastavíš.
V tom bílém peří potřísněném bahnem a krví se bude vdávat někdo úplně jiný.
Každé sebrané pírko bylo těžší, každý květ orchideje voněl méně a každý nádech byl bolestivější.
Pokud šlo o něj, vycpat by se měl dát pokrok.
Na mrtvém ptákovi na klobouku není vůbec nic pěkného.

Voněla skořicí a mlékem a jemu se vždycky zatočila hlava.
Teď vůně útulného domova přebyl smrad prasat a hlava se mu motala jen z kořalky.
I opuncie pod okny se utrápily do našedlé hniloby.
Jeho žena měla pořád nejkrásnější nohy... Jenom je slastně ovíjela kolem beder kohokoliv jiného.
Sny o okrsku bez palíren a pašeráků se rozostřovaly v milosrdné mlze.
Potlačoval je.
Pravidelně.
Už si je sotva pamatoval.
Nepamatoval si ani, jestli za modřiny své ženy může on.
Pořád si ale pamatoval, že všechny peníze mu poctivě platí vláda.
Většinu utratil za whiskey.
Neptal se, proč je tak podezřele levná.

Padla na postel a špína z bot na peřinách jí byla úplně ukradená. Jemu taky. On prát nebude. Položil si její nohy do klína a dal se do šněrování. Prsty poněkud nesměle uvolňoval tkaničky, hedvábné punčochy a nakonec i chodidla rozbolavělá od tance.
Když jí políbil nárt, ucukla. Napětí se vrátilo.
"Vyděsila tě poučení o svatební noci?"
Probodla ho očima černějšíma než noc.
"I kdyby," pokračoval tiše, "víra tyhle věci neschvaluje, když neplánuješ početí. A to v našem případě nepřichází v úvahu... Kolik? Sedm měsíců? Nebo máš jiný důvod, proč sis mě vzala?"
Skoro by se zastyděla, kdyby věděla jak.

Seděl na baru a okázale přehlížel nalitou whiskey, rytmus hudby i společnost, která vydávala opilecké motání za tanec.
Má, co chtěl. Potřeboval vidět peklo na vlastní oči, než se proti němu postaví se vší obvyklou rozhodností. Pohled příčící se poctivé křesťanské duši.
Na kraji parketu se někdo tulil, jako by bral příliš vážně roli tanečního páru… Nebo příliš vlažně roli svého genderu.
Pobaveně si odfrkl. Říkalo se o něm, že takové střílí, ale nenosil pistoli a měl na to lidi.
Nestřílel, nepil, ani netančil. Měl své zásady. Válka ho naučila, že nejhorší bitvy vyhraje nejčastěji ten, kdo se jich neúčastní.

"Nikdo nechtěl odejít tolik jako já."
Nikdy to neřekl.
Umírání ho připravilo o hlas už před několika měsíci, a tak jeho poslední slova byla napsána na zažloutlém papíře.
Skutečně poslední věc, která opustila jeho rty, bylo sotva slyšitelné, syrově skřípající zašeptání.
"Vodu..."
Ale něco tak dojemně lidského se málokdy dostane do učebnic. Co by si pomyslela historie?
"Ta si nebude myslet vůbec nic," řekl jsem Philovi a Cumpovi, když jsme se po letech znovu potkali na jeho pohřbu. Nám bylo úplně jedno, jak si ho bude pamatovat historie. My si ho stejně budeme pamatovat jako přepracovaného modrokabátníka pod vlivem whiskey.

Krvácel na podlahu výčepu dost dlouho. Měl čas říct třeba: "Jsou zásady, za které stojí zemřít."
Ale řekl jen: "Vzkažte mojí ženě..."
Ne to, že ji miluje.
Řekl: "Vzkažte mojí ženě, ať vezme děcka a odjede do Ohia."
Jeho smrt nebyla zajímavá nebo důležitá. Nikdo z chlapů nepřiznal, kdo do něj ten nůž vrazil. Nikdo ho nelitoval.
Ani jeho žena netruchlila dlouho. Jako manžel za moc nestál a ta druhá možnost by byla horší. Že ho místní sousedské pořádkumilovné uskupení v noci v tichosti navštíví doma.
Rozkřiklo se, že to trošku přeháněl se svýma představama o rovnosti černochů s bílýma.

Pravda je, že píšu sérii jen proto, abych ji mohla vydat souborně - druhá kniha Westernových dubnových balad nese název Stezky, pustina a železnice a právě vychází v plné parádě.