Moje články

"Jestli řekneš, že se to pro dámu nehodí," začala podrážděně, "típnu ji o tebe."
"Já vám nemám co říkat, slečno."
"Já... Promiň, že jsem taková."
Nebylo co odpouštět. Bývala rozmrzelá z malichernějších důvodů, než je svatba jejího snoubence a nejlepší kamarádky.
"Jen nechtěl hloupě dokazovat, že je chlap."
"Ale kdyby věděl, že jsem Vám vnutil ten polibek, pral by se."
Pálil ho prokousnutý ret a ji ponížení. Co si k ní dovolil. Že ji nikdo nebránil. Že dostala košem.
"Stalo se... Teď nás čeká jiná práce."
Práce s tím, aby si udržela ranč, a aby si udržela tvář přejícné družičky.

Někdy, když mateřídouška provoněla večer k nesnesení, řekl ženě rovnou, že nepřijde domů. Stejně by se dopotácel až k ránu a beznadějně opilý.
Ležel ve vyhřáté trávě a pozoroval hvězdy, které mu připomínaly, že život je pomíjivý a nebe věčné.
Poslouchal přešlapování koně, kojoty a zvuk, který mohl být neslyšný soví let. Věřil, že to jsou andělé létající pro svůj podíl do palírny v horách.
Myslel na to, které z nich zná jménem, a doufal, že jim chutná tolik jako jemu, když připíjel znovu a znovu na jejich památku.
Škoda, že ani ta nejlepší whiskey je nedokázala udržet na zemi.

Ve vzduchu se rozplýval namodralý kouř vonící střelným prachem. Kroutil se a trhal v horkém vzduchu nesnesitelně pomalu ve srovnání s výstřely, které předcházely. Rány vystřídalo ticho. Hudba přestala hrát, ostruha sotva slyšitelně cinkla a zanechala rýhu v parketách, když cuknul nohou v předsmrtné křeči. Potom už se nepohnul.
Látka nové košile nasakovala krví na mnoha místech. Na místech, kde látku protrhly kulky. Jedna z temných, vlhkých skvrn se hladově rozpínala tam, kde dřív byly slyšet ozvěny úderů srdce.
"Uvidíme se na hřbitově, nádivo!"
Horác Badman se triumfálně rozesmál. Jejich příští setkání si v té chvíli zcela jistě představoval jinak.

"Myslel jsem, že ty jsi ten příčetný."
I z cely se ozval smích. Jenomže šerif nerozuměl žertům a tak to od jeho jediného kamaráda nemohl být vtip.
"Přestěhovat se na indiánské teritorium?"
V tom se běloši s Rudým oblakem shodli. Čáry na mapě neznačí, že něco končí. Lidský duch nelze omezit hranicemi, zejména tehdy, když je za nimi zlato.
"Neplatí tam zákony..."
Vězeň se přestal smát. Šerif taky.
"Nenávidíš tuhle práci."
"Ne dost na to, abych se stal zlatokopem."
"Nestaneš se zlatokopem. Jsem příčetný, vzpomínáš? Mám v plánu zbohatnout."
"Jak?"
Sol Star se usmál: "Budeme prodávat rýžovací pánve a krumpáče."

Jedinej způsob, jak ho umlčet, byl rána do hlavy. Kulka neodmlouvá a nečeká na poslední slova.
Stejně by neřek' nic chytrýho, co by šlo tesat na náhrobek.
Ležel v červeným prachu nepřirozeně klidně.
Kdyby k tomu moh' něco říct, asi by si nestěžoval. Je lepší umřít obklopenej kamarádama, který tvou smrt bleskurychle krvavě pomstí. Lepší než být sprostě zamordovanej ve spánku bez možnosti se bránit.
Bude mi zatraceně chybět.
Svět bude zase o kus horší místo bez toho dareby. Bez upřímnýho smíchu, zlatýho srdce a hlasu anděla, co si rád přihne žitný.

With a Sprig of Shillelagh and shamrock so green

Neuměl lhát. Takže, když řekl, že jí psal, vysloužila si několik soucitných pohledů.
Tváře znejistěly, když odpověděla: "Samozřejmě. Dopisy mám v kufru."
I on znejistěl.
"Půjdeme?" vypravil ze sebe.
Podala mu zmíněný kufr. Tvářila se vážně, ale očima se pořád usmívala a vlasy se jí nezbedně kudrnatily kolem šíje. Měl pocit, jako kdyby ji viděl poprvé. Šla po jeho boku a zaujatě si prohlížela domy stále vonící čerstvým borovým dřevem.
"Ty dopisy," řekla po chvíli, "nemusí je nikdo vidět?"
Zavrtěl hlavou.
Neuměl lhát, ale nějak ho zahřálo u srdce, když poznal, že po jejím boku se to nebude muset učit.

Chtěla naivní šťastný konec, ale papír, který snese všechno, se vzpíral a inkoust nechával roztřepené skvrny jako rány po noži.

Vrátil se k ní. Ležel s hlavou na jejím klíně a upíral na ni něžné šedivé oči.

Vrátil se k ní. Držela jeho hlavu na klíně, ale ty něžné oči z ní někdo vyrval. Doufala, že až potom. Věděla, že ne.

Vrátil se k ní. Nesl svou uťatou hlavu všechny ty míle, až k poslednímu místu, které si vybral pro hrob.

Nebyl to zázrak.

Nikdo nad jeho hrobem nepostaví katedrálu. Ale nebe tam je plné hvězd a nocí voní máta.

"Mohl by mít deset otců, kdyby..."
"Ten kluk má deset otců," odsekl drsně a rychle uhnul, protože jeho bratr to uměl pěstmi lépe než slovy.
A protože věděl, že by zasloužil.
Za každý den, kdy tu nebyl a zbaběle si odmítal přiznat, kdo je. Věrný manžel, zatracený mizera, milující otec a nejšťastnější bastard. Všichni ji milovali. Všichni ji měli. Ale ona milovala jen jeho.
A jejich syna. Samozřejmě. I když jemu to ještě chvíli samozřejmé nebude.
"Teď jsem tady. A zůstanu tady."
Dal by duši, aby to bylo dost. Jenomže tu dávno svíral ve spárech ďábel a nemínil se vzdát.

Zakašlal. Místnost byla plná kouře. Místo komínu zela díra ve stropě.
"Musíme my. Oni se nevzdají."
"Jsi unavený, zítra..."
"Ne, synku."
Skousl troubel dýmky.
Byl to pořád jeho milovaný syn. Vyhublý, uštvaný, jednooký... Ale nebyl to ten správný. Ten druhý odešel tam, kde se pastviny koupou ve sluneční záři. Ten by řekl, ať to šílenství zastaví.
"Udělal jsi dost," řekl tenhle, "teď je řada na mně."
Zůstala mu prázdná láhev a zbraň. Jenomže, Bůh s námi, tomuhle to stačilo. Prožíval peklo a jeho démoni tančili kolem. Přežíval v pekle tak dlouho, až se stal dalším z ďáblů.
Jako jeho otec.

Zvedl jsem klobouk z trávy, protože ten, komu slétl z hlavy, už ho nebude potřebovat.
Za jak dlouho vykrvácí takový chlap? Vlastně měl být už mrtvý... Překročil Jordán... Poslouchá andělské trouby...
Na prostříleném břiše cáry sváteční košile, protože to měl být hezký den s rodinou, ne krvavá vražda.
Nepohřbívejte mě na pusté prérii...
Ale my nedali na jeho přání a pohřbili ho v úzkém hrobě. Na pusté prérii, kde kvetou divoké růže a vítr je svobodný...
Chtěl jsem ten klobouk položit na jeho hrob, ale nechal jsem si ho.
Jeho duch tak kráčí dál... Na hraně mezi nebem a peklem.

Pevně zašněrované botky s jistotou našlapovaly mezi pokroucenými kusy oceli, ohořelým dřevem a střepy. Pohyby boků rozhoupaly sukni, aby si ji nemusela přidržovat. Pružným krokem tygřice, která přelstila lovce, došla až k němu.
"Děkuji," řekla.
Než ho potkala, myslela, že už na ni nic nečeká. Všechno, na čem záleželo, pohřbila.
"Bylo mi potěšením, madame."
Měl zločinecké obočí, ale oči měl tmavé a vlídné. Přijala nabízenou ruku a vyhoupla se k němu na bílého hřebce.
Před nimi se rozprostírá zdánlivě nekonečná země.
Za nimi zůstaly spálené mosty, pokroucená trať, mrtvý vlak ležící na boku. Překážka na cestě pokroku, který je pronásledoval.

Dívky tančily kolem beltainských ohňů a nejkrásnější byla orknejská královna. Poslala Kaiovi vábivý úsměv, i když věděla o jeho zchromlé noze. Lehce zvedl koutky v odpovědi.
"Má matka tě svádí jen proto, že tvoje zrada by Artuše obzvlášť bolela."
Gawain byl na jednu stranu hrdý, ale taky mu vřela krev, že si Morgawsa bezostyšně užívá magickou noc. Proboha! Vždyť i Kai se svými šedinami byl mladší než ona.
"To nebyl flirt, Gawaine, jen vzpomínka na naše první setkání."
Upomínka na první rytířský slib, který dal.
Přísahám, má paní, nikdo se nedozví, že jste podvedla manžela...
S mým bratrem...
Naším bratrem...

“Fin. Dernier. Poslední kurrže padlo za vlast.”
Popravdě, posledního opeřence spořádali týden zpátky, proto se raději nikdo neptal, čemu Lafayette říká kurrže.
“Myslel jsem, že znám peklo...”
“Protože jste nikdo...”
“Jestli začneš o Quebecku, seš první na příštím jídelníčku, Burre!”
“Ne, vážně. Co teď?”
Odpověď přinesl Hercules v podobě vzkazu vonícího kosatcovým pudrem a vanilkou.
“Ubytování pro vybrané gentlemany," četl Hamilton. "Chci postel. Roky jsem neviděl peřinu.”
Lístek šel z ruky do ruky.
“Mám první koupel.”
“Bůh ví, že nesním o ničem jiném, než strávit odpoledne v županu.”
“Burre?”
Oslovený znovu přivoněl k lístku.
“Aarrone?!”
“Já... Já si zamlouvám hostitelku.”

Minul schody, které vedly nahoru... Ne do horních pater. Prostě neustále stoupaly, dokud je nezastavil strop. Dveře, které se otevíraly do zdi. Prosklené okno uprostřed podlahy ohrazené zábradlím. Varhany, které bezpochyby hrály samy od sebe. Dům měl sedm pater a jedinou koupelnu.
Byl přece postaven pro jednu postarší dámu... A všechny její mrtvé.
Dřevěné stěny pod výmalbou sténaly jako zatracení v pekle.
"Tady už jsem byl!"
Zastavil se. Před ním se šklebily dveře vedoucí do prázdna. Otevřel je a s úlevou vdechoval čerstvý vzduch.
V tom domě nestraší nepokojné duše zastřelených mužů a žen, ale něco horšího. Duch amerického kapitalismu...

"Neopeřené ptáče, sotva z venkova přilétlé, potřebovalo by vychování."
"Vy snad mě chcete vychovávat, pane?"
"Kdy si smluvíme lekci? V poledne?"
D'Artagnan pohlédl na soka zpříma, aby dal znát, že nehledá výmluv: "Bohužel, tou dobou nemohu vám posloužit."
"Ve dvě?"
"Pro jistou nepříjemnost budu též zaneprázdněn."
"O čtvrté?"
"Čtvrtou beru," zvolal D'Artagnan. "Nedostavím-li se, vězte, že jsem mrtev."
Cizinec se podivil, ale záhy vyslechl celou historii, jak se našemu hrdinovi přihodilo mít čtvrtý souboj v jednom dni.
"Nebudeme se bít, mladíku. Pokud přežijete odpoledne, dáme si souboj v popíjení portského. Musím slyšet, jak se vám z té šlamastiky podaří dostat."

Vítr trhal z oblaků dlouhé bílé pásy, jako když se trhá plátno na obvazy. Příboj dělil chuchvalce řas na dlouhé rudé pruhy, jako když se obvazy sundávají z ran.
Vodní tříšť mu lepila oči slanou krustou.
Nejraději by shodil šaty a vběhl do vln jako malý kluk. Nechat za sebou strasti cesty, kterou překonal, a cesty, kterou se vydá. Křivdy, které budou učiněny jemu, i ty, kterých se dopustí.
Smysl pro okázalost ale zvítězil.
Tvář Panny Marie se zamračila, když se mu mokrá látka praporu shrnula pod prsty.
Dramaticky tasil meč.
"Zabírám toto moře a okolní zemi jménem Království Španělského!"

Naposledy se ohlédl za obrazem štěstí, který tvořili doktor Wangel a jeho žena. Prostá všech závazků, náhle zkrásněla.
Nebohá víla osvobozená z pout mořského čaroděje...
Zlý čaroděj byl ale pouhý muž. Hloupý, jak se ukázalo. Ztratil všechno, protože neměl odvahu vzdát se své svobody. Wangel tu odvahu měl. Jak by si Elida mohla zvolit jiného, než toho, kdo jí místo neporušitelných slibů nabídl možnost volby?
Věnoval jim smutný úsměv. Odešel s větrem, Nespoutaný jako on. Tajemný jako moře.
Opouštěl příběh tak, jak do něj vstoupil. Beze jména, bez domova, bez lásky. Jen s nekonečnou volností, která ho poutala a tížila.

Jakub Schwarz si přiznal, že nevyhnutelnému se nevyhne. Přestože Krasomila Labuťová nebyla, navzdory svému jménu, právě krásná, například nedokázala dovřít pusu, bylo příjemné se na ni dívat. Jakub si uvědomoval, že to druhé je mnohem důležitější.
Odkašlal si.
"Milo, myslím, že bys měla vědět..."
"Já o Edvardovi vím všechno.".
"Samozřejmě, tady v Uberwaldu jsou Čactí stará, vážená rodina, zakládající členové Ligy střídmosti, černá stuha, kakao a tak... Dokonce starší naší smečky... Ehm, totiž, našeho kmene..."
"Já vím, co jste zač," řekla slečna Labuťová.
"Zkrátka, přes to všechno, jsou pořád..."
"Krvelační zabijáci? Víš, Jakube, že mi Edvard říkal totéž o vlkodlacích?"

"Uzavřete ulici!"
"Pohyb!"
"Co se to děje?"
"Nesmí uniknout!"
Navzdory očekávání občan Chauvelin z Výboru pro veřejné blaho dohlížel na pátrání naprosto klidný. Předpokládal, že jako obvykle hledají marně. Jediné, co naleznou bude prázdná skrýš a lístek se známým posměvačným veršem.
Sir Percy Blakeney samozřejmě dávno unikl přestrojen za žebračku, podomního obchodníka nebo dokonce tajného policistu.
Jak rád by si to s ním někdy vyměnil. Užívat si souboj důvtipu jako dobrodružství a nemuset se zodpovídat nadřízeným. Ovšem pak si sám sebe představil v leopardím saku, růžových spodkách, pruhovaných punčochách a střevících na podpatku... Raději pokorně uzná, že byl opět poražen.

"Koho to sem... Ah, lord a lady Bílá zmije, co vás přivádí do mého skromného příbyku?"
"Postní období, synovče."
"Rozumím, vzhledem k tomu, že máte dům bez nábytku a prázdnou kuchyni... Vítejte a odříkejte si, co je vám libo."
"Co to vidím, zlobivý chlapče! Není to nadívaný losos? Já a Nathaniel ani nevíme, jak nadívaný losos vypadá. Nadívání vymyslel ďábel, aby naplnil boží stvoření, které nemůže naplnit hříchem!"
"A-ano, tetičko, a to je právě důvod, proč je na mé postní tabuli. Na prohloubení, ehm, zbožnosti, zostřuji svůj půst pohledem na toto bezbožné dílo... Baldricku!"
"Ano, pane?"
"Přines kachnu na víně."

Prázdná kancelář. Vlevo stůl osvětlený zelenou lampou. U stolu sedí postava a píše.
"Budoucnost, kterou jsme... (škrtá v textu) Ne, pořád je to hrozně plytké."
Otevřou se dveře.
"Co pořád smolíš?"
"Provolání. Musíme jim říct... Všechno."
"Jsi blázen. Od té chvíle, co..." (mávne rukou)
"Naučili jsme je nenávidět. Tolik nenávidět. Ale z nenávisti nelze žít. Jsme povinni, rozumíš, povinni naučit je i milovat. Nechápeš? Já... (položí si ruku na srdce) My všichni potřebujeme naději."
"Chceš nás taky vylepšit o patentovanou duši? Jako doktor Gall?"
"Nemluv o nich!"
"Zase to svědomí, Damone? Nech už to být, bratře, život si najde cestu."

Na pozadí temné oblohy se tyčily majestátní vrcholky hor ozářené měsíčním svitem. Nebylo zatěžko uvěřit zkazkám o tajuplných tvorech, rozmarech počasí a dalších strázních stezky, která skrze ně vede.
Nebyla ale jiná cesta
Poutník, který po ní kráčel, byl neméně majestátního vzezření, i když svou mohutnou postavu skrýval vlněným pláštěm a tvář širokým kloboukem. V této době a na takovém místě nebylo radno dávat se všanc silám, které člověka obklopovaly.
"Inu," pomyslel si. "Takové místo a taková doba není nikdy a nikde."
Kráčel podivuhodně tiše. Za sebou nechával spletené intriky příběhu, který navždy opouštěl, a před ním čekal průsmyk Elskardeg...

Měl jsem bojovat, když už jsem tasil meč. Byl by to směšný boj mezi kulhavcem a jednorukým.
"Slíbil jsem, že ji odvedu k její matce," řekl Králokat.
"Její matka je mrtvá."
"Byl to rytířský slib."
Ohař si odplivl.
Ale Sansa je zastavila.
"Nech ho být," řekla a položila mu ruku na předloktí. "Musím se přihlásit o své dědictví."
Ten večer seděl s panem z Lannisterů u jednoho ohně a měřili se pohledem. Sansa spala v dosahu hřejících plamenů, ale předtím to byla jeho náruč, co jí v noci hřálo. Věděl, že ji neochrání navždy, ale rozhodně neplánoval předhodit ji lvům.

Odraz plamene svíčky si pohrával se stíny na její soustředěné tváři.
Kostel byl prázdný. Tak prázdný, že i šepot burácel jako ozvěna vzdálené Sommy. Další z hrůz, které prý Bůh nedopustí.
Dům byl příliš tichý bez jejich synovců. Z ulic mizely známé tváře. Jen seznamy padlých se plnily.
Pokřižovala se.
Nemodlila se za své chlapce. Život jí vzal tolik, že si byla jistá, že se vrátí. Zpustlejší, tvrdší, zaslepenější krví... Živí.
S Bohem se nesmlouvá. To před lidskými supy musí udržet jejich království silné a prosperující.
Sáhla pod klekátko a náhmátla lístek s jediným slovem: "Dojednáno."
Kostel opouštěla s úsměvem.

Byla jedna díra a ta díra byla Birmingham.
Byl jeden pouliční gang. Ten pouliční gang válčil v ulicích té díry a ta díra byla Birmingham.
Byla jedna sličná dívka. Její bratři vedli pouliční gang, který válčil v ulicích té díry a ta díra byla Birmingham.
Byl jeden komunista. Komunista byl milencem dívky, jejíž bratři vedli pouliční gang, který válčil v ulicích té díry a ta díra byla Birmingham.
Byla jedna svatba. Svatba komunisty s dívkou, jejíž bratři vedli pouliční gang, který válčil v ulicích té díry a ta díra byla Birmingham.

Protože jinak by v té díře byl mrtvej komunista.

Ležela v trávě a pozorovala motýla sedícího na květu bodláku. Napřáhla k němu ruku, ale zase ji nesměle stáhla.
Ull si gesta všiml. Obratně zachytil vyplašeného motýla v letu a položil ho do její dlaně.
"Vidíš, pořád žije..."
Na prstech ji šimralo křehké stvoření a u srdce pohled šedivých očí.
"Zkoušel jsi někdy neulovit všechno, co vidíš?" pronesla ledově. Ne, aby ho ranila, nemohla mluvit jinak.
Chtěl říct, že ona pro něj žádná kořist není a nikdy nebyla. Ale nevěděl jak, aby to znělo uvěřitelně.
"Ne."
Lehounce zvedla koutky.
Naděje mezi nimi se třepotavě zachvěla. Ani jeden nedoufali ve víc.

Utrpení se na něm zapsalo prázdnýma očima, nepřirozeně vysedlými kostmi a nakřáplým hlasem.
"Jsem doma, miláčku."
"Co tady děláš?"
Neviděla ho pět let. Věřila, že už ho neuvidí. Řekli jí, že padl. Znovu se vdala.
"Myslela sis, že se mě zbavíš tak snadno, ty... Kurvo!"
Oba věděli, že na něj nikdy nečekala. Pohrdala jím.
"Vypadni! Mám snad právo zapomenout a být šťastná!"
"Právo?" zavrčel Grey. "Počkáme si na verdikt soudu..."
Viděl hrůzu v jejich očích. Líbila se mu. Kdysi doufal, že spolu budou šťastní.
Teď už ne.
Nebyla to láska, co ho udrželo naživu. To čirá, hrubá a nesmlouvavá nenávist.

"Stáří asi čtyřicet let. Vysoký, už z dálky budí respekt. Silný, nebojí se žádné tvrdé práce. Rychlý. To podtrhněte, to je důležité! Obratný, dokáže se dostat na nečekaná místa nebo rychle zmizet. Nerozpakuje se sahat do cizích kapes a umí to s paklíčem."
"Trestaný?"
"Tři měsíce vězení pro začátek a pár bonusů za pokus o útěk."
"Samozřejmě..."
"Zítra to chci ve všech novinách."
"Ano, jen..."
Policejní velitel si všiml zarputilého výrazu svého podřízeného.
"Něco se vám nelíbí, pane Javerte?"
"Ne pane. Jen si nejsem jistý, do které to chcete rubriky. Je to popis hledaného zločince, nebo požadavky na nového zaměstnance?"

Stephen Black si svlékl vestu.
"Král by neměl..."
"A manželka ministerského předsedy by měla?" přerušil lady Poleovou a vzal jí kladivo z ruky.
Magie je mocná a fascinující, ale ne tak uspokojující jako dobrá truhlařina. Bude to největší magická knihovna...
Musí být, uvědomovala si Arabela Strangeová, když ukládala na své místo další klec.
"To je Belasiasova nauka, Bello?" ptala se lady Poleová, když do klece sypala zrní.
"Watershippe."
Usychání krásného lesa souhlasně zakrákalo.
"Budeš zase malá kniha," ujistil vránu Stephen.
Teprve potom přijde na řadu věčná temnota. Copak by mohli vysvobodit z kletby oba mágy dříve, než zachrání Norrellovy knihy?

Plamen lampy se komíhal a ztácel jako vzpomínka na zemřelé. Světlo bylo jasné a teplé, ale olej už docházel a on nedokázal najít sílu ho doplnit.
Říkají tomu století páry... Století zápachu, špíny a smrti. Stroje potřebují promazávat. Doly, tovární haly i ulice potřebují světlo. Pokrok hltavě požírá svět - stromy, uhlí, život...
Všichni chodí v černé, aby tu špínu neviděli. Netušíce proč, drží smutek. Smutek za mrtvé, kteří leží ušlapáni ve stopách pokroku. Za mrtvé, kteří se snášejí na zem v podobě mastných sazí.
On se ale díval do očí umírajícího leviathana.
Nepřestane s experimenty, dokud neukončí století zabitých velryb.

"Co to máte, pane?"
"Toto, Baldricku, jsou dnešní noviny, v tvých kruzích známější jako podrážky do bot."
"To ne, pane, u nás jsme z nich dělali báječný salát, jen se musí dobře očistit ta tmavá místa."
"To je přesně ta část, kvůli které si lidé noviny obvykle kupují... Píše se tam, že se Jeho Veličenstvu znovu přitížilo."
"Právě jsem vám to chtěl říct, pane, princ George poskakuje radostně po pokoji a hledá levou nohavici..."
"Já bych optimismus prince regenta nesdílel, Baldricku. Dokonce jsem si už objednal oblek na oslavu králova uzdravení. Nemůžu se tam přece ukázat v tom, co posledně."

"Nehýbej se..." poodhrnul brokát na jejím lýtku. "Takhle si tě nechám vyportrétovat. Od Angeliky Kauffman. Jako bohyni Juno s pávem."
"Ale já nemám ráda Joshuu Reynoldse."
"No a?"
"Oni prý spolu..."
"...dělají to, co my?"
"My? Můžu mít milence, o kterém se bude vykládat, že je nekulturní a neinformovaný?"
"Víš dobře, má bohyně, že můžu být soudce, válečný hrdina, královský muzikus nebo negramotný lokaj a stejně jediné klevety půjdou o tom, že jsem barevný..."
"Maria Cosway?" odvedla řeč jinam.
"Nedělá portréty. Mary Moser?"
"Taky ne."
"V tom případě zbývá madame Le Brun."
Rozzářily se jí oči: "Vezmeš mě do Paříže?"

"Musím vám položit jednu... diskrétnější otázku."
Theodosia si právníka změřila nevraživým pohledem. Samozřejmě, že musí. Každý si našel nějaký důvod, aby se zeptal. Tak která z těch dvou otázek to bude? Na manžela, nebo na milence?
"Deset let bezdětného manželství..." začal opatrně.
Ta první. Oddechla si.
"To je snadné, dělali jsme to jako veverky..."
"Veverky?" Alexander Hamilton se už dávno zapomněl červenat, přesto nedokázal zakrýt rozpaky.
"Vy toho o veverkách moc nevíte, že?" vyvedla ho z omylu dáma. "Veverky jsou velmi teritoriální, žíjí téměř samotářsky. Já a můj milovaný... Řekněme to takhle: Moje teritorium byl Londýn a jeho Závětrné ostrovy."

Jednou mu postaví pomník.
Za to, že byl tvrdý a krutý. Proto bojoval na místech, kde se ostatní báli nepřiměřených ztrát, a místo k ústupu velel útok...
Červenokabátník, který zemřel v modrém kabátě. Kufr s uniformou se mu zatoulal na prašných belgických cestách.

Jednou mu postaví pomník.
Protože přišla nová doba. Špinavé uličky plné starých křivých domků nahradí moderní široké bulváry, náměstí, parky... A všechny potřebují nová jména nových hrdinů. A nové pomníky.

Jednou ten pomník strhnou...
Za to, že byl tvrdý a krutý. Byl voják. Nechápal, že v míru se válečné právo praktikovat nesmí. Ani na konci světa ne.

Prstem projížděla po drobounké jizvě, která dělila zlatého ptáčka někde pod křídlem. Nevěděla, co říct. Netušila, že opatrně sebral střepy. Neřekl jí, že je pomalu a pečlivě skládal k sobě.
"Já..." položila hrneček na stůl. "Koupila jsem si nový. Úplně stejný."
Podíval se jí do očí.
"Byl to jen hrneček," hledala výmluvu. "Chyběl mi do sady..."
"Kdybych..."
Nedořekl. Nechtěl slyšet, že za něj by si pořídila náhradu stejně snadno.
"Odpusťe..."
Usmál se.
Znovu se omluvil.
Odešel.
Teprve potom, červená ve tvářích, přivinula slepený hrneček k srdci jako nejcenější poklad.
Vůbec nebyl stejný. Ten hrneček rozbila, když ho hodila po něm...

Ostří motyky se zabodlo do hroudy a rozbilo ji na prsť. Další krok.
Motyka se znovu zaryla do hlíny. Další monotónní refrén.
Půda byla narudlá. Od krvavého potu, který jí, stejně jako její dávno mrtvé matce, stékal po zádech.
Další krok, další verš. Od úsvitu do soumraku.
Půda byla narudlá. Od umírajícího slunce.
Narovnala záda. Chtěla vidět nebe. Jednou za den pohlédnout Bohu do očí.
Nebe zářilo jako plátky růží v ranní rose. Boží milostí. Nadějí.
S údivem se rozhlédla. Zpěv utichl. Neviděla červánky, jen odraz plamenů.
Muž na konci řady zvedl naposledy motyku. A zarazil ji do hlavy dozorčího.

"Nemyslím, že tam stojí: Nakonec spalte," poznamenal Alexander Hamilton a listoval předmětem doličným. Vypadal jako neškodná kniha návodů na účesy. Věnování bylo vepsané povědomým písmem, přesto nepoznal, kdo tak záludně zaútočil na jeho klientku.
Theodosia se nuceně usmála, ale nejraději by ho praštila kulmovacími kleštěmi, kdyby jedno obvinění z vraždy nebylo dost zlé.
"Stejně vypadáte skvěle," pokusil se napravit svou reputaci komplimentem, zatímco Theodosia maskovala spálené vlasy umělými květy.
"Všechno bylo tak jednoduché a jasné," povzdechla si Theodosia. "Až k bodu šest..."
Hamilton rychle nalistoval inkriminovanou pasáž: Nakadeřte přední část vlasů obvyklým způsobem.
Theodosiin "obvyklý způsob" byl, zdá se, improvizovat...