Moje články

Vrátil se z pohřbu. Černá mu neslušela. Byl rád, že může obléct uniformu.
"Myslím, že napíšu paměti," svěřil se ženě.
"Čekáte, že budete další, drahý?"
Poslední dobou pohřbů přibývalo. Málokdo ještě pamatoval divočinu, pár špatně sroubených domků a stanové město.
"Sepíšu paměti a potom rozděláme oheň v krbu a spálíme naše dopisy a deníky."
"Ale..."
"Já vím, že byste spálila jen svoje, a moje by skončily v nějakém památníku. Musím se o to postarat sám."
"A nemyslíte, že těm budoucím dlužíme pravdu?"
Usmál se, objal svou ženu a políbil ji.
"Já pravdu neznám, miláčku, a oni taky budou mít fantazii."

Mám ho rád. I když nechce vyprávět o tom, jak bojoval s Rebely. Učí mě chytat ryby a když nechtějí brát, kreslí mi do písku matematické úlohy. Je taky hodný na mámu. Chová ji na klíně, když pláče. Máma stejně utěšuje mě, když mě něco bolí, ale myslím, že otci bych to říkat neměl.
Otce mám taky rád. Na mámu není zlý, ale když pláče, nedělá nikdy nic. Naučil mě jezdit na koni a podestýlat kravám. Vypráví mi o zemi, ptácích a zvířatech. S radosí a pýchou se spolu staráme o růže.
Ty nejkrásnější nosím s mámou na tátův hrob.

Nikdy neochutnal alkohol ani ženu. Obával se, že jestli začne, své sklony znovu nezkrotí.
Ty obavy teď marně bušily na jeho vědomí, když hladově slíbával chuť grogu ze rtů cizí manželky.
Následky počkají...
Všechno počká na tichounké "Ne...".
Kdyby to "ne" ovšem hodlala zašeptat. Nebude přikládat do ohně viny, který ho začne pálit hned potom, co plameny vášně dohoří.
"Omlouvám se," byla jeho první slova. "Ne za ty polibky. Že už nedokážu předstírat, že moje city k vám jsou, aspoň slušné, když nic víc."
Neodpověděla. Nechtěla lhát. Žíznila po jeho lásce, ale pokud šlo o její city, neměla co nabídnout.

Cesta se před měsíčními paprsky halila do mlhy jako do pokrývky. Hrála si se stíny stromů a představivostí.
Když kůň nechtěl dál, došlo mi, že pohupující se oběšenec není klam.
S rukou na pistoli jsem se zaposlouchal do tmy. Místní mají svérázný smysl pro humor a mohla to být past. Slyšel jsem jen šumění vody, vánek v listoví a tichounké vrrrrz, vrrrrz...
Vykopal jsem mělký hrob, tam, kde se bystřina vlévá do hlavního proudu.
V lístku na rozloučenou naškrábal, že se brzy dozví, jestli je peklo, co čeká sebevrahy, horší než utrpení, ve kterém žije.
Nebyl jsem zvědavý na odpověď.

Odcházel jsem opatrně, abych nesetřel rosu, ani ty druhé, rudé krůpěje.
Země si pamatuje.
Kdysi ta temná skvrna nebyla víc než rozbitá marmeláda. Sladká. Výjimečná. Z toho nejzralejšího rybízu... Pomáhal jsi ho sbírat, protože pro tebe nebyla žádná práce bezvýznamná. Nikdy jsi neměl ruce v klíně.
Jenom marmeláda...
Rozbitá jen proto, že byla naše.
Tebe taky zabili jen proto, že jsi náš.
Dnes je ta temná skvrna památka, že jsi byl.
Že bez tebe není nikdo, kdo by zadržel mou ruku, až sáhne po zbrani.

Nastává jedno prolévání krve za druhým. Truchlí země a chřadnou všichni, kdo v ní bydlí.

"Proč jste tam chodil?"
"Nebojím se jich. Jako vy se nebojíte mě..."
"Mlčte! Až se mi vyznáte z hříchů, budete mě muset zabít."
Zavrtěl hlavou: "Vás nikdy."
"Nepleťte si milosrdenství se soucitem. To, že neschvaluji, že vám zlámali žebra, neznamená, že mě nepotěší, až vás budou věšet."
"Mě nepověsí. Mám vlivné přátele..."
"Nemáte. Popřou, že vás kdy znali, až se dozví o vašich činech. Zůstanou ti, co vás nenávidí a zatím si netroufali. Nakonec si tu oprátku uvážete sám."
"A vy?"
"Ďábel má vaši duši, pane. Ale říká se, že pokud jste mu ji neprodal, můžete ji ještě získat zpátky."

Bílá labuť přisedl k Půl žluté tváři a podal mu kávu. Byla to dobrá káva.
Divili se, proč trávím večer u ohně zvědů.
"Protože nemůžu vystát to chvástání," vysvětlil jsem a ukázal k hloučku důstojníků.
Zvědové se smáli, když jim to Mitch Boyer přeložil, protože chvástání je i oblíbená indiánská kratochvíle. Jenomže oni se ješitně nevychloubají jako my. Vypráví fantastické historky.
Nevím, kdo přišel s tím, že nenávidíme rudochy. Já si pohrdání nechávám pro ty zatracené Iry a Němce. Póníové jsou mí přátelé. A tyhle Vrány... To oni pořád mluví o tom, jak porazíme jejich odvěké nepřátele Siouxe a Šejeny.

Přemýšlel, jestli by si boty otřel do koberce, kdyby tu koberec byl. Jediné, co zbylo z uniformy, byla blůza. Pracovní kalhoty měl zastrčené v zaprášených šněrovacích botách. Prý ať si nedělá starosti, protože pokud se může přezout, je jediný v Tennessee. Uklidnilo ho, až když uviděl ústrojovou nekázeň velitele.
"Mám pro vás úkol," začal Grant bez vytáček. "Dáte dohromady výzvědnou službu."
"Zaplatí tentokrát Unie?"
"Dodgi, vážně, řekni mi, proč tak dobrý voják myslí hlavně na peníze."
"Nejsem voják, pane, jsem inženýr. Válka je jen nová technická výzva. A aspoň nemám kdy myslet na to, že po mě zase požadujete nemožné."

"Málem ti to vyšlo, kdyby ten poslední pár nebyl srdcovej!"
Zatraceně! Možná bych si byl všiml, kdyby na každým esu nebyla ta stejná polonahá lady.
Možná by mi to prošlo, kdybych měl tvídovej oblek, cylindr z bobra a nóbl přízvuk namísto ksichtu, co je lidem povědomej z plakátů s nápisem "WANTED".
Pak by si možná všimli, že ten fešák, co v posledním kole rozdával, si nechal vyplatit všechny výhry a zmizel, zatímco já dostával vyplaceno v kopancích a ranách pěstí.
Samozřejmě, že mi to druhý srdcový eso podstrčil.
Samozřejmě, ža na mě za městem počkal a zaplatil mi můj podíl.

27. července
Fort Bridger. Posledení osídlení. Doplnění zásob. Když Bůh dá, Vánoce oslavíme v Kalifornii.

6. srpna
Lístek na stromě - nejezděte Ďáblovou branou. Cesta neprůchodná.
I cesta na jih je neprůchodná... Pan D. přišel o vůz.

25. srpna
Poušť. Pošli nám tři voli. Koně. A malý P.. Ale ten měl souchotě.

3. září
Poušť. Utekl dobytek. Taťka zastřelil pana S. Zakázali mu jít dál.

11. října
Řeka! Konečně voda! Paní E. zemřela na horečku. Dítě taky.

2. listopadu
První sníh.

12. listopadu
Sněží.

25. prosince
Pořád sněží. Pan L. umrzl. D. umřel hlady. Bůh nedal. Do Kalifornie se nikdy nedostaneme.

Zraněná šelma. Tak jí připadal, když přerývavě oddechoval a svíral ji tak pevně, že to bolelo. Chtěla se vyvléknout, ale stisk ještě zesílil a jeho "Ne..." znělo jen zpola lidsky.
Pohladila ho po nahém rameni. Pochopil, že ho neodežene, a uvolnil se.
"Tys vážně ještě nikdy..."
Nechápala to. Byl starší než ona, která se sama sobě zdála stará a odkvétlající. Proto mu nakonec podlehla.
"Já... Věděl jsem, že jsem... takový..."
Jí vůbec nevadilo, že je "takový"... Modřiny, škrábance, veškerá hladová dravost, pro kterou si ve vlastních očích nezasluhoval vykoupení.
"Já tě neodsuzuji," řekla měkce. "A Bůh je milosrdnější, než myslíš."

"Protože chci, protože musím, protože teď a navždy je tu moje místo," řekla.
El Cazador se usmál, vzal ji za ruku a předal jí opratě; už se neohlédla přes rameno zpět, nýbrž upřela zrak vpřed, k Mexiku.

"Škoda, že je rangeři chytili ještě před hranicí," povzdechla si čtenářka, když zavřela šestákový román.
"Houby! Zachránili se. Zastřelil tři Pinkertony!"
"Báchorky. Doopravdy..."
Nakonec se ozval sám Sergio Ramiréz, dříve postrach mexického pohraničí, dnes majitel saloonu: "Takhle to zní líp, hezky to ta maličká napsala."
"Cože? Vy znáte Leslie DuPont?"
"Kdysi jsme se potkali. Patřila ke gangu... Ale to je na delší příběh."

Lidé říkají, že údolí je strašidelné místo. V lesích prý žijí kanibalové a divocí vlci. Z korun stromů se ozývá podivný šepot. Ztrácejí se tu lidé... Koně se plaší bez příčiny a v mlze se pohybují přízraky.
Skály sahají až k vodě, která je divoká nebo tichá - podle místa a roční doby. V měděném listí na stráni se skrývá jednoduchý kříž. Nejsou tu žádné mosty.
Kůň se na písčině brodu roztančí, když zaslechne vytí.
Žijí tu vlci.
Kanibalové taky.
Ale stromy si nešeptají. To duše mrtvých si zpívají, naříkají, a ptají se, jak se mi daří...
Není se čeho bát.

Micah Bell, ďábel nedej pokoj jeho duši, byl zlej jak sedm čertů, ale odvahu jsi mu upřít nemoh'.
Jako v tý hře, kdy držíš ruku nad plamenem.
Hrát si s ohněm, co plál v duši naší Susan, pro něj bylo prostě neodolatelný.
Špitat jí do ouška, ať mu vypráví, co se naučila v dobách, kdy byla mladá a divoká.
Jenže z lvice se s křížkama navíc nestane micka.
Pochopil to, když ho chytila za ucho a pořádně zakroutila.
"Tohle, pane Belle, mě naučil Wyatt Earp" zašeptala sladce.
Klesl jí k nohám,což bylo přesně to místo, kam takovéj mizera patří.

Každý chlap by na jeho místě zaklel, ale tenhle nevzal jméno Boží nadarmo. Vybavoval si tříštění skla. Potom už nic.
Cítil jodovou desinfekci. Ale taky to mohl být bourbon.
Spánek pulzoval bolestí a z rozbité hlavy mu stékala krev. Zvedl ruku, aby ohmatal ránu. Dotkl se vlhkého šátku a štíhlých prstů.
Otevřel oči a pokusil se zaostřit.
Bolelo to. Bolelo ho všechno. Levé rameno, žebra, kotník. Na kabátu zasychaly šedé a narudlé skvrny.
"Co se..." zamrkal. "A vy jste kdo? Anděl?"
Na lichotku to znělo docela hrubě.
"Já?" odpověděla ošetřovatelka. "Nebyla jsem to já, kdo sem spadl z nebe, pane."

Večer jsem viděl vojáka narovnat jeho osobní vlajku strženou větrem.
Libbie mu říkala, že měla strašlivý sen.
Zvědové mu ukazovali pasoucí se poníky, ale on je neviděl.
Řekli mu: "Máte-li odvahu, generále, sestupte do údolí."
A když jsme do toho údolí sestoupili, řekli: "Dnes se domů vrátíme cestou, kterou ještě neznáme."

Charley, který stejně jako on nepil, požádal o hlt whiskey.

A já, v té poslední, z posledních chvil, kdy Will Cooke škrábal na cár papíru vzkaz, který bude znovu a znovu tištěn do knih a učebnic...

Řekl jsem: "Nemusíš na ně jít sám."

A on se usmál.

"Možná musím."

Vyprávěl jí o Adamovi a Evě. O slovech, co říkal had. O tom, že neexistuje žádný hřích.
Vyprávěl jí o Persefoné. O sladké, horké šťávě, kterou okusila. O chuti, která ji donutila žít v pekle.
Vyprávěl jí o Trójské válce. O tom, k čemu vedla vášeň. O moci, krvi a zabíjení.
Vyprávěl o krásné Atalantě. O urážce bohů. O tom, jak se páří divoká zvěř.
Možná začne i tu o Sněhurce, napadlo ji zděšeně. O líbání mrtvé...
"Nenudím vás?"
Svůdně se usmála, ale dotknout se ho neodvážila. Pamatovala si, co si špitají ostatní děvčata.
"Ne..."
Samozřejmě. Platící zákazník nemůže nudit.

Znovu se ošila a zastavila. I on zastavil, teď už poněkud nervózní.
"Děje se něco?"
Vyhrnula si sukni a on odvrátil zrak. Zbytečně cudné gesto od někoho, kdo si hodinu zpátky užíval veškerého pohodlí mezi jejími stehny.
"Ztratila jsem podvazek."
Stál pořád zády k ní. Soustředěný na kamenitou pláň s pelyňkovými keři, zakrslými duby a kameny ohlazenými větrem a pískem.
"Nechte ho kojotům. Tady jsou bezpečně ukryty horší věci než důkazy vašeho mimomanželského poměru."
Navzdory úmornému vedru se zachvěla.
Proč si za milence vybrala zrovna chlapa, co má v očích napsáno, že se mu vůbec, ani v nejmenším, nepříčí zabíjet?

Zahoukal vlak. Nemohl jsem se dočkat. Konečně se vyhrabu z týhle díry, ze který mám jen mrazení v zádech. V zádech ohnutých jako záda všech zatracenejch Irů, co pracují na trati.
Všichni myslíme jen na to, až položíme poslední úsek a vrátíme se.
A až se máma zeptá: "Kdes nechal bratříčky?"
Řeknu: "Nehoda."
Možná seberu odvahu a odpovím: "Cholera..."
Nemusí vědět, že to byla kulka do hlavy.
Ani slovo o hrobě nahoře za zatáčkou.
Vlak znovu zahoukal. Pochopil jsem, že do něj nenastoupím.
Derry už není doma. Doma je tady, kde stromy zapouštějí kořeny mezi popel a prach mých mrtvých.

Uvědomila si, že ten šálek umývá už počtvté, když konečně vrzly dveře.
Stál v předsíni, v očích výraz opozdilého školáka. Zaprášené boty, bláto na rameni, odřené klouby na ruce, skvrnka na manžetě.
"Omlouvám se. Jdu pozdě a..."
"Víte přece, že vám nikdy nebudu vyčítat, že děláte, co je potřeba. A pokud jde o tohle..." řekla klidně, když mu ovazovala ránu. "Nepochybuji ani na okamžik, že ten, kdo se ocitl na konci vaší pěsti, si to plně zasloužil."
Vzal ji za zápěstí.
"Kolik večerů už jsem vám slíbil vynahradit?"
"Stodevatenáct, pane."
"Aha... V tom případě, doufám, že dnes ještě nejste unavená."

Přijel z hor. Se sebejistým výrazem na tváři, která aspoň měsíc nepoznala břitvu.
Říkali, že ho přilákalo zlato. Jenže jediný zlato, co ho zaujalo, se vlnilo kolem spánků a šíje jistý dámy. Oprvdový dámy, která se ho ujala, což znamenalo, že musela zadržet manžela, kterého svrběly pěsti, aby cizinci vysvětlil, co si myslí o jeho zásilce.
Stačila chvilka než dorazila madame a začala si náklad nadšeně přebírat a distribuovat mezi svoje děvčata. Poslední miniaturu kuguára si nechala, přehlžejíc, že jí cupuje závoj.
Když odjížděl s napěchovanejma kapsama, zasalutoval generálu Pricemu. Kdo ví, kterej ďábel mu prozradil, komu tu všechno patří.

"Ručičky nahoru! Sesedej! Pomalu."
Úsečnost rozkazů nezamaskovala patinu cigaret v hlase. Nevyděsil se. Věděl, že stihne tasit.
Nestihl. Na zádech mu přistálo 170 liber živé váhy.
Nečekal přechod do pěstního souboje ani přidušený smích. Pochopil, když protivníka konečně zaklekl.
"Podívejme se, kdo našel odvahu se vrátit..."
John se vysmekl z ne příliš přátelského objetí.
"Taky jsi mi chyběl."
"Až na to, že tady jsi nikomu nechyběl, Marstone. Mně určitě ne. Ani Abigail. Ani synovi."
"Není můj," odsekl John, ale koukal do země.
Arthur další námitky umlčel.
"Co s tebou? Dobře, vezmu tě domů. Ale nejdřív koupel. Jinak nás Susan zabije."

Smála se. Smála se jako děvčátko a znovu a znovu si nad otevřenou rakví připíjela s každým, kdo se přišel přesvědčit, že je opravdu mrtvý.
Smála se a pila, aby zapomněla, co z ní udělala bolest a zloba.
Nemůžu jí nic vyčítat, beze mě by tu neležel.
Už nevím, koho jí zabil.
Ale já taky zabíjel. Taky mám na rukou nevinnou krev. Znám pálení oprátky kolem krku. Kulky zaryté do masa.
Jednou za všechno zaplatím.
Ale Bože dej, ať z mé smrti neudělají spektákl.
Naposled jsem se tam podíval.
Na strnulé tváři mrtvého zůstával úsměšek toho, kdo stejně dosáhl svého.

Země se zachvěla. Setřásla ze zad každého, kdo prohluboval rány a otevíral jizvy. Zasypala je sprškou kamenů. Zasypala je hluboko.
Vrchní inženýr vzal jméno boží nadarmo.
Hned potom vydal rozkaz zachránit koho jen půjde. Živé i mrtvé, protože jeho čínští dělníci nestáli o to ležet v americké zemi.
Sedl si na okraj laviny a z bedýnky napěchované slámou vytáhl malou opletenou lahvičku. Prohlížel si nažloutlou olejovitou látku. Přemýšlel. A počítal.
Pomalu ji uložil zpět. Velice pomalu.
"Vrátíme se k černému prachu, zpátky k ledku, uhlí, síře a třiceti centimetrům denně. Možná jsem šílený, ale nejsem Grenville Dodge. Mám nějaké meze."

Své dívčí sny pohřbila dávno a daleko. Nečekala zázraky. Musela se postarat o sebe, o všechno.
Byla laskavá k těm, co jí křivdili.
Vyrovnaná, když jí pukalo srdce.
Její vlídnost zahanbovala.
Dávala nezištně. Nikdy nic nežádala.
Nežádala?
Odmítala ohleduplnost. Děsil ji soucit. Byla silná. Silná...
Obracela se zády, aby skryla slzy.
A on nebyl ten pravý. Nevěděl, jak říct...
Nedokázal říct vůbec nic.
Dotkl se jí. Zlehounka položil ruku na místo, kde končila záda a začínal módní diktát*.
Nebyl to zázrak. Jen malý krůček kupředu.
Byl tam. Vedle ní. Připravený být součástí jejího světa, až ho v něm bude chtít.

Navršil jsem mu úhledný rov. Jsem si jistý, že by to sarkasticky okomentoval. Pohladil jsem kříž. Chlapec si naposled utřel oči. U vrat pořád hlídali muži zákona. Krkavci zatracení. Ani v hrobě mu nedají pokoj.

Vyskočil jsem na kozlík a pohladil kocoura.

Chlapec mi zamával. Nelíbil se mi jeho pohled. Byl bych raději, kdyby se vydal tou druhou cestou. Tou, co nevede na šibenici.

Urovnal jsem rakve na korbě a mlaskl na koně.

"Až se budou ptát, kde je táta, řekni, že čeká až Pán zavolá a mrtví vstanou ze svých hrobů."

Ale nemusíš jim říkat, že to bude pozítří.

Probral ji pocit tepla a dotek na stehně.
"Nechte mě!"
Chtěla ho odstrčit, ale zamotala se jí hlava. Opřela se o jeho ramena.
"Šerife?"
Nedělal nic horšího, než že jí stahoval promočené punčochy.
"Co se stalo?"
Nadechl se. Několikrát.
"Myslím, že jste se procházela v blizzardu."
Vzpomněla si. Vánoce. Manžel v posteli s jinou. Sebelítost. Samota.
Uvědomila si, že má vykasanou sukni a kolena aspoň patnáct centimetrů od sebe. Vždyť on... Oh, můj Bože!
"Nechci vás pokoušet" vyhrkla a pokusila se sednout si slušně.
"Klidně pokoušejte..."
Zněl tak nějak...
Začervenala se, ale nechala nohy od sebe.
"Pokušení ještě není hřích."

Sedl si. Sklonil hlavu mezi kolena.

Vždyť to bylo jen pár dní.
Vždycky to bylo jen pár dní.
Jenomže tvrdil, že to bude pár hodin, uvědomil si.

Nevybavoval si, jak dloho to bylo. Netušil který je den. Tušil, že hrál karty. Předpokládal, že co vyhrál, propil. Podle modřiny pod okem soudil, že se popral (nebo spadl na obrubník).

Stávalo se mu to.

Opakovaně.

Nikdo se nedivil, že ho opustila. Sám by se opustil...

Jak ale žít bez ženy a bez syna?

Prázdný dům. Prázdná stáj. Život najednou taky.

Kdyby aspoň ta zatracená láhev nebyla plná. No co... Však dlouho nebude...

Jediná jistota je neustálá změna.

V jeho případě šlo obvykle o změnu jména, změnu místa a změnu šatů, které, jak je známo, dělají člověka.

Mrzelo ho, když se musel vzdát pěstěného plnovousu, ale vzdát se hlavy na krku by ho mrzelo víc.

"Dobré ráno."

Požehnal jim jednoduchým gestem. S jiným jménem, jinde a v jiných šatech by na ně mrkl, ale i tak se zahihňali.

Vážným krokem došel až před banku. Před ní stála skupina mužů s brokovnicemi a mezi nimi...

"Svatá panno!" zaklel a téměř tím prozradil své přestrojení.

Co čekal? Už když byli kluci ho bratříček vždycky práskl.

Poprvé se setkali v bouři. Neúprosně rozmívala všechno. Hranici mezi dobrem a zlem. Půdu pod nohama.

Podruhé se setkali v poušti.

"Tohle všechno bude tvoje..." obsáhl neznámý v jediném gestu nekonečnost obzoru.
Věděl, co tím míní. Bude to tvoje, až se zbavíš těch, kterým země patří teď.

"Jakou cenu jsi připraven zaplatit?"

Není to tak těžká otázka. V hlavě měl dva sloupce. Černou a rudou, kde jiní měli černou a bílou.

"Už sis to jistě spočítal," odpověděl beze známky pokory. "Ale mně je zatraceně jedno, co ti vyšlo. Já se budu zodpovídat jinému účetnímu."

Ďábel se rozesmál.

"Tak jest," pravil.

Je to tady!
Výbor westernových povídek Lady Peahen Láska, smrt a vykoupení právě vychází v souborném vydání jako PDF. Za doprovodu dlouho hrajícího alba Western April Ballads.

Chtěla naivní šťastný konec, ale papír, který snese všechno, se vzpíral a inkoust nechával roztřepené skvrny jako rány po noži.

Vrátil se k ní. Ležel s hlavou na jejím klíně a upíral na ni něžné šedivé oči.

Vrátil se k ní. Držela jeho hlavu na klíně, ale ty něžné oči z ní někdo vyrval. Doufala, že až potom. Věděla, že ne.

Vrátil se k ní. Nesl svou uťatou hlavu všechny ty míle, až k poslednímu místu, které si vybral pro hrob.

Nebyl to zázrak.

Nikdo nad jeho hrobem nepostaví katedrálu. Ale nebe tam je plné hvězd a nocí voní máta.

Nemělo smysl zapírat. Ne, pokud nechtěl být zbit a okraden.
"Víc nemám."
Se sípavým smíchem mu vzal cigaretu a labužnicky si zapálil.
"Možná tě začnu mít rád, O´Driscolle."
"Už není O´Driscoll," byl napomenut a záhy připraven o svou kořist, "a ty moc kouříš, Marstone."
"Nevychovávej mě!"
"Čemu se divíš? Angláni kážou, všechno si přivlastňují a nedělí se," podotkl Sean s pohledem upřeným na předmět sporu. Arthur na oplátku utkvěl očima na láhvi v jeho ruce.
"Fér obchod!"
Whiskey a cigareta změnili majitele. Sean potáhl a poslal ji dál.
"Stejně byla tvoje, co?"
Kieran nesměle kývl, než zamáčkl nedopalek do hlíny.

Přemýšlela nad svými vlasy. Aby působila dost svůdně i zranitelně. Ale nechtěla nic předstírat. Nechtěla?
"Ahoj."
Zvedl hlavu od štípání dříví.
"Slečno?"
"Neříkali jsme si jmény?"
Intuice jí napovídala, že vstupuje do nebezpečných vod. Co tušíš, příteli?
"Nepřišla jste si popovídat o starých časech."
Zavrtěla hlavou: "Přišla jsem požádat o pomoc."
Teď opatrně, aby si nemyslel, že ho jenom využívá. Klopýtla. Zachytil ji.
Ó ano, teď mě drž.
Dlaň mu položila na hruď.
Jen se opřu. Nesvádím tě... Nesvádím?
"Pamatuješ, říkal jsi, že pro mě uděláš cokoliv?"
Kývnutí.
Díváš se mi do očí? Dobře.
"Co kdyby to cokoliv byla vražda?"

Dokázala by stát sama. Klidná a vzpřímená. Přesto byla vděčná za jeho pevnou ruku pod loktem. Tak vděčná, když se mohla přitisknout blíž s každým tupým zaduněním hlíny dopadající na rakev.
Zůstali tam, potichu a spolu, když poslední smuteční hosté odešli. Pastor se rozloučil. Hrobníci dokončili práci.
Zůstali tam, potichu a spolu, když červenky začaly zpívat svou konejšivou ukolébavku.
Protože, co není vysloveno, lze přehlížet. Prázdný dům, klouby na rukou odřené do krve, sbalené kufry...
"Odvezete mě na nádraží?"
Obrátil se k ní tváří v tvář. Nepouštěl její dlaň.
"Pokud si to přejete... Ale já věřím, že se nechcete vzdát."

Nespokojeně nakrčil obočí a vrátil svícen na oltář.
"Lidé ztrácejí víru, viďte, padre? Pokladničku s milodary máte?"
Vyděšená ruka ukázala na krabičku u dveří.
"Malá. A prázdná."
Změřil si třesoucího se duchovního pohledem. Pokrčil rameny. Nakonec mu k nohám hodil brašnu s penězi.
"Na vaše chudé, padre."
Před vraty kostela čekali jeho muži.
"Přijedeme sem na zimu," vysvětlil jim, "budou nás milovat jako vlastní děti. Nebo budou mít zlaté svícny, které ukradneme, kostel podpálíme a frátera pověsíme na zvonu."
Ale počítal i s třetí možností.
Kněz byl nemile překvapen, když ho pistolník, kterého si najal na ochranu, střelil mezi oči.

"Skvělá volba, pane. Nová várka, přímo z tiskárny."
Úslužný prodavač před něj vyskládal archy vonící tiskařskou barvou a čerstvým papírem. Zbytek pultu zabíral zrzavý kocour s natrženým uchem.
"Dejte mi tenhle, tenhle..." několikrát obrátil kartičku, "tuhle taky. Dvě krabičky nábojů do šestatřicítky a jednu do čtyřiačtyřicítky."
Zaváhal.
"A mohl byste mi půjčit pero?"
"Nemám, pane."
Pokrčil rameny a zaplatil svůj nákup. Sedl si hned u vchodu. Zapálil si doutník, vylovil tužku a začal psát.
Telegramy už dávno kontrolovali, listovní tajemství jim nic neříkalo. Mohl jen doufat, že oko, které nikdy nespí, nebude věnovat pozornost pohlednicím s koťaty popsaným dětským písmem.

Ve tmě svítily liščí oči a bělostné peří slepice, kterou držela v tlamě. Měsíční paprsek se odrazil na hlavni winchestrovky. Cvakl závěr. Ale výstřel nezaštěkal. Něčí ruka stáhla hlaveň k zemi.
"Nech ji běžet."
"Aby dál řádila v kurníku?"
Zrzavá lupička se ztratila mezi stromy.
"Vždycky ji můžeš střelit později, kdyby se vrátila."
"Jsi nenapravitelný, bratříčku. Znovu bys mi zadržel ruku."
Zrzavý muž se pousmál. Byla to pravda. I když dokázal zvednout děvče nad hlavu a přeprat tři chlapy, aniž se u toho zapotil, ovládal ještě větší sílu. Jeho rozhodnost a vlídný pohled dokázali přimět změnit názor i samotného Ďábla.

Po každé ráně vstal. Často si vyslechl, že je to pro jeho dobro. Nehádal se. To by akorát dostal další.
"A budeš za to vděčnej!"
Ale vděk se nedostavil. Ani zatvrzelost. Ani otupělost. Ani síla k odporu. Jen zvyk.
Vytrénovali ho, který pohled znamená stůj a který zmiz. Kdy stát rovně a kdy se ohnout.
Jako když trénovali koně. Kdy přidat, kdy zpomalit a jak se držet v linii.
Akorát na koně nikdy nebrali bič.
Jeden to zkusil.
Zapomněl, že i ten poslední, potlučený, vyklepaný kavalerista má u boku remington.
Tu kobylku ani toho vojáčka už u jednotky nikdy neviděli.

Zbavoval prut každé šmouhy a nečistoty. Zvlášť kontroloval každé očko, aby se vlasec nezadrhával.

Vyčistil každou komoru bubínku, než začal revolver znovu skládat.

Trpělivě čekal. Ryba nemohla vědět, že v lákavém soustu čeká ostrý háček. Přitáhl. Opatrně, aby nepřetrhl vlasec. I tuhle bitvu chtěl vyhrát.

Pomalu a tiše tasil zbraň. Natažení kohoutku doprovodilo sotva slyšitelné cvaknutí. Soustředěný rybář nic netušil. Lidé nezapomínají. Nic se nepromíjí.

Vytáhl opatrně háček z rybí tlamy a pustil štiku zpátky do proudu.

Povolil kohoutek a vrátil zbraň do holsteru. Jedna věc je zabíjet. Druhá zabíjet jménem toho, kdo se vraždění snažil zastavit.

"Dneska berou, že?"