Moje články

Plamen lampy se komíhal a ztácel jako vzpomínka na zemřelé. Světlo bylo jasné a teplé, ale olej už docházel a on nedokázal najít sílu ho doplnit.
Říkají tomu století páry... Století zápachu, špíny a smrti. Stroje potřebují promazávat. Doly, tovární haly i ulice potřebují světlo. Pokrok hltavě požírá svět - stromy, uhlí, život...
Všichni chodí v černé, aby tu špínu neviděli. Netušíce proč, drží smutek. Smutek za mrtvé, kteří leží ušlapáni ve stopách pokroku. Za mrtvé, kteří se snášejí na zem v podobě mastných sazí.
On se ale díval do očí umírajícího leviathana.
Nepřestane s experimenty, dokud neukončí století zabitých velryb.

"Co to máte, pane?"
"Toto, Baldricku, jsou dnešní noviny, v tvých kruzích známější jako podrážky do bot."
"To ne, pane, u nás jsme z nich dělali báječný salát, jen se musí dobře očistit ta tmavá místa."
"To je přesně ta část, kvůli které si lidé noviny obvykle kupují... Píše se tam, že se Jeho Veličenstvu znovu přitížilo."
"Právě jsem vám to chtěl říct, pane, princ George poskakuje radostně po pokoji a hledá levou nohavici..."
"Já bych optimismus prince regenta nesdílel, Baldricku. Dokonce jsem si už objednal oblek na oslavu králova uzdravení. Nemůžu se tam přece ukázat v tom, co posledně."

"Nehýbej se..." poodhrnul brokát na jejím lýtku. "Takhle si tě nechám vyportrétovat. Od Angeliky Kauffman. Jako bohyni Juno s pávem."
"Ale já nemám ráda Joshuu Reynoldse."
"No a?"
"Oni prý spolu..."
"...dělají to, co my?"
"My? Můžu mít milence, o kterém se bude vykládat, že je nekulturní a neinformovaný?"
"Víš dobře, má bohyně, že můžu být soudce, válečný hrdina, královský muzikus nebo negramotný lokaj a stejně jediné klevety půjdou o tom, že jsem barevný..."
"Maria Cosway?" odvedla řeč jinam.
"Nedělá portréty. Mary Moser?"
"Taky ne."
"V tom případě zbývá madame Le Brun."
Rozzářily se jí oči: "Vezmeš mě do Paříže?"

"Musím vám položit jednu... diskrétnější otázku."
Theodosia si právníka změřila nevraživým pohledem. Samozřejmě, že musí. Každý si našel nějaký důvod, aby se zeptal. Tak která z těch dvou otázek to bude? Na manžela, nebo na milence?
"Deset let bezdětného manželství..." začal opatrně.
Ta první. Oddechla si.
"To je snadné, dělali jsme to jako veverky..."
"Veverky?" Alexander Hamilton se už dávno zapomněl červenat, přesto nedokázal zakrýt rozpaky.
"Vy toho o veverkách moc nevíte, že?" vyvedla ho z omylu dáma. "Veverky jsou velmi teritoriální, žíjí téměř samotářsky. Já a můj milovaný... Řekněme to takhle: Moje teritorium byl Londýn a jeho Závětrné ostrovy."

Jednou mu postaví pomník.
Za to, že byl tvrdý a krutý. Proto bojoval na místech, kde se ostatní báli nepřiměřených ztrát, a místo k ústupu velel útok...
Červenokabátník, který zemřel v modrém kabátě. Kufr s uniformou se mu zatoulal na prašných belgických cestách.

Jednou mu postaví pomník.
Protože přišla nová doba. Špinavé uličky plné starých křivých domků nahradí moderní široké bulváry, náměstí, parky... A všechny potřebují nová jména nových hrdinů. A nové pomníky.

Jednou ten pomník strhnou...
Za to, že byl tvrdý a krutý. Byl voják. Nechápal, že v míru se válečné právo praktikovat nesmí. Ani na konci světa ne.

Prstem projížděla po drobounké jizvě, která dělila zlatého ptáčka někde pod křídlem. Nevěděla, co říct. Netušila, že opatrně sebral střepy. Neřekl jí, že je pomalu a pečlivě skládal k sobě.
"Já..." položila hrneček na stůl. "Koupila jsem si nový. Úplně stejný."
Podíval se jí do očí.
"Byl to jen hrneček," hledala výmluvu. "Chyběl mi do sady..."
"Kdybych..."
Nedořekl. Nechtěl slyšet, že za něj by si pořídila náhradu stejně snadno.
"Odpusťe..."
Usmál se.
Znovu se omluvil.
Odešel.
Teprve potom, červená ve tvářích, přivinula slepený hrneček k srdci jako nejcenější poklad.
Vůbec nebyl stejný. Ten hrneček rozbila, když ho hodila po něm...

Ostří motyky se zabodlo do hroudy a rozbilo ji na prsť. Další krok.
Motyka se znovu zaryla do hlíny. Další monotónní refrén.
Půda byla narudlá. Od krvavého potu, který jí, stejně jako její dávno mrtvé matce, stékal po zádech.
Další krok, další verš. Od úsvitu do soumraku.
Půda byla narudlá. Od umírajícího slunce.
Narovnala záda. Chtěla vidět nebe. Jednou za den pohlédnout Bohu do očí.
Nebe zářilo jako plátky růží v ranní rose. Boží milostí. Nadějí.
S údivem se rozhlédla. Zpěv utichl. Neviděla červánky, jen odraz plamenů.
Muž na konci řady zvedl naposledy motyku. A zarazil ji do hlavy dozorčího.

"Nemyslím, že tam stojí: Nakonec spalte," poznamenal Alexander Hamilton a listoval předmětem doličným. Vypadal jako neškodná kniha návodů na účesy. Věnování bylo vepsané povědomým písmem, přesto nepoznal, kdo tak záludně zaútočil na jeho klientku.
Theodosia se nuceně usmála, ale nejraději by ho praštila kulmovacími kleštěmi, kdyby jedno obvinění z vraždy nebylo dost zlé.
"Stejně vypadáte skvěle," pokusil se napravit svou reputaci komplimentem, zatímco Theodosia maskovala spálené vlasy umělými květy.
"Všechno bylo tak jednoduché a jasné," povzdechla si Theodosia. "Až k bodu šest..."
Hamilton rychle nalistoval inkriminovanou pasáž: Nakadeřte přední část vlasů obvyklým způsobem.
Theodosiin "obvyklý způsob" byl, zdá se, improvizovat...

Soustředila se, aby u soudu dobře zapůsobila. Elegantně, klidně, přiměřeně nešťastně. Z úvah ji vytrhl zápach připálené slaniny. V panice se snažila vymotat kulmovací kleště z účesu, ale pramen k nim už byl přiškvařen. Její zaklení zaniklo v zaskřípání dveří.
“Už jste hot... Bože můj!” zhodnotil účes její právní zástupce.
V podstatě byl její pokus přesně podle nejnovějšího oficiálního portrétu francouzské královny. Vzadu dlouhé lokny do pasu, krátké vlasy vpředu nakadeřené do drobounkých kudrdlinek připomínajících ovčí rouno.
Bohužel, v Theodosině případě šlo o rouno ovce, která zázrakem přežila požár salaše.
"Nějaké námitky, pane Hamiltone? Je snad poslední móda trestný čin?"

Letošní předsevzetí napsat sérii sice skončilo spíše jako několik volně provázaných epizod než jako seriál, ale o to více odpovídá vybranému titulu.
Souhrnné vydání v PDF můžete stáhnout zde:

DEKAMERON 1776

Za ilustrace opět děkuji @john_in_london.

Vzhledem k obsahu lehkého erotického dusna doporučuji přístupnost 15+

Seděl pod jabloní a skládal k sobě kousky papíru, jako kdyby se pokoušel složit zpátky opadaný květ. Symbol křehké pomíjivosti. Symbol nového začátku.
"Řeknu ti ho slovo od slova," navrhla. Jinou omluvu neměla.
"Přišla ses rozloučit?"
"Přišla jsem se pomilovat pod kvetoucími stromy," vysvětlila. "Akorát jsem přišla o dva měsíce pozdě."
"Tak dlouho bych nečekal," zalhal.
Klekla si k němu a zpod prstů mu brala dílek roztrhaného dopisu za dílkem. Mačkala je do kuličky, která se jarnímu květu podobala mnohem víc.
"Budu ti psát každý den," řekla pohnutě, jako by říkala tu druhou očividnou věc. "Jemu už nenapíšu ani řádku."

Každý tu hru hrával. Chodili na tržišti od stánku ke stánku a z každého pultu si vybrali jednu věc, kterou by si byli bývali koupili, kdyby měli za co.
Parta otrhaných bosých kluků, věčně hladových a s kruhy pod očima. Karibské slunce je opálilo do odstínů od nazlátlého cukru po nejčernější melasu. Byli ještě příliš malí a neviděli, že to nejsou odstíny jednoho spektra, ale přísně vymezené kategorie.
Každý tu hru hrával. Pokaždé končili u přístavu, na trhu, pro který měli jiná pravidla. Prohlíželi si korzující kupce, námořníky a dámy a vybírali si každý jednoho, který by mohl koupit je.

"Byla jste odhalena," zašeptal jí francouzsky a do klína jí položil dopis.
Na Theodosiině tváři se vystřídal úžas, vztek a nejistota.
Lafayette se posadil do protější lenošky a pomalu vysvětloval: "Aaron má ve zvyku, zakládat si korespondenci do knih, Washington na ni má brašnu, vy, ma chérie, nosíte dopisy u sebe, dokud je nedáte přímo kurýrovi. Říkal jsem si, pročpak? Povězte..."
"Čekáte doznání?"
"Non, čekal bych lítost."
Převrátila list v ruce: "Pořád je to můj manžel a pořád ještě tu válku nemusíte vyhrát."
"Aarronovi to zlomí srdce," varoval ji.
Přetrhla dopis a zahodila ho: "Ne, pokud mu o tom neřeknete."

Laurens nechápal, co dělá paní domu v jeho pokoji. Neupravená, s horečnatě planoucíma očima.
"Jestli jste přišla hřešit, jste na špatné adrese."
"Naopak, přišla jsem vás spasit," pronesla tajemně.
Ukázala mu dlaň, na které ležel paprsek světla. Ne, musel to být odraz měsíce na skle. Nebo?
"To je moje!"
Zachytil jen vzduch. Tajuplný předmět se roztříštil o zeď krbu a stříbřití hadi zmizeli ve škvírách mezi planoucími poleny.
"Manžel sloužil v Západní Indii, znám jejich magii a bezmoc znám taky," vysvětlila Theodosia a štíhlými prsty si zakryla jizvu na čele. "Ale nikdo nestojí za to, abyste kvůli němu prodal duši."

"Můžete mi říct, mladej pane, co přivedlo slušnýho jižanskýho gentlemana až sem?"
Mlčel a nevěděl, kam s očima. Cítil kadidlo, lekníny a něco nepostřehnutelného za tím.
"Chápu, kdo se moc ptá, moc se dozví."
Mohutná černoška přešla místnost několika kroky a přiložila do kamínek.
"Zlomený srdce? Nebo pán ještě věří na zázraky?"
"On mě miluje. Vím to."
Kývla hlavou a dál míchala lektvarem.
"Bude stačit jedna noc?"
Zavrtění hlavou.
"Jak dojemný, pravá láska na celý život," pokrčila rameny. "A cenu znáš?"
"Když políbí jinou, zemřu."
Zahleděla se do jeho něžných tmavých očí: "Bejt Váma, mladej pane, beru to zlomený srdce."

Předrahá přítelkyně,
obavy, že bych Ti cokoliv tajila, nejsou zcela na místě. Ačoliv nemohu konkurovat tvým magickým májovým požitkům s začerněno, věř, že ani mí hosté věru nejsou neužiteční.
Předně, podplukovník Burr. Nedostatek zkušeností vyvažuje trpělivostí k učení. Přesto od něj upřednostňuji to, co předchází a co následuje.
Plukovník Hamilton je přirozený talent, ale rád na to hřeší. Je nedůsledný a ukvapený.
Generálmajor Lafayette představuje zklamání. Nikoliv, má milá, nešlo o přehnaná očekávání, ale ještě teď mě všechno bolí pro jeho nemotornost.
Překvapivým vítězem je tak generál Washington, zkušený, trénovaný, zralý muž s pohlcujícím smyslem pro rytmus.
Vždy tvá
T.

"Byla to Severní Karolína, kdo vyškrtl abolici otroctví z Deklarace!" připomněl Burr.
"Říká chlápek z Jersey, líhně bezzásadových pokrytců," vrátil mu urážku Laurens.
"New York se zdržuje, zdvořile," vyhnul se Hamilton zavlečení do sporu.
"Pokrytec? Není tvůj táta největší exportér v Americe? Ženy, muži a děti. Na plantáž, do dílny nebo do domu. Slibní a zdraví. Přímo ze Západního pobřeží?"
Lafayette skočil po Lurensovi, než stihl reagovat.
"Aarone, co je s tebou?" divil se Alexander.
Do salonu vešla zjevně podrážděná Theodosia: "Nemůžete se ztišit? Bolí mě hlava."
Nedokázali zadržet smích, přesto Burr nezrudl a opustil místnost s relativně důstojným výrazem.

"Takhle velká, hrozně přítulná," popisoval generál Lee. "Jmenuje se Juno."
"Vážně jsme ji neviděli," odpověděl mu Hamilton, zatímco Laurens se tvářil, jako by ji nedávno povečeřeli.
Když je Lee opustil se zlomeným výrazem, začali otázku řešit vážněji.
"Vsadím se, že ho zakousl Steubenův chrt."
"Nebo ta Washingtonova dalmatinka."
"Moment, ta pečínka... Burre, neříkala Theo něco o čerstvém záhonku?"
"Ne. A kdyby... Proč zakopávat něco, co se dá ještě třikrát vyvařit."
"Aarone! Quebec je zakázané téma! Jednou provždy."
Nakonec byla postrádaná pomeranianka objevena v kuchyni vedle kola a soustavy převodů. Paní domu ale odpřísáhla, že nevydala žádné příkazy k mechanizaci rožně.

"Pardon, je suis désolé," omlouval se Lafayette rozpačitě.
"Máš proč," dobíral si ho Laurens. "Jestli jsi mu nenávratně poškodil profil, Eliza už ho třeba nebude chtít."
Burr si odfrkl: "Aspoň sochaři ušetří na mramoru."
"Velký nos velkého ducha značí," oponoval Hamilton, zatímco si ze jmenovaného rysu tváře otíral krev.
A Laurens ještě přisadil: "Nedělej se, všichni víme, že ty si zase zakládáš na své bradě."
"Kterou mi ale žádný splašený Francouz neurazí dveřmi. Zatímco jistě přijdu o zbytky vlasů, mračení mi skřiví obočí a nos něčí levý hák, moje důstojně modelovaná brada se bude vyjímat ještě na mé posmrtné masce..."

Poznala ten zvuk okamžitě. Spíš jen tvar ticha, které vydává pláč bez slz dušený v polštáři. Vklouzla do ložnice nepozvána a položila mu ruku na čelo.
"Byl to jen zlý sen," konejšila ho, jakoby ta lež dokázala zmírnit znovu prožívané hrůzy.
Vzdálené hřmení mohla být děla, připomínající děsivé obrazy bitvy, přátele roztrhané na kusy a křik umírajících koní.
Mohla to být bouře, která přivolala vzpomínku na karibský hurikán, který bral domy, úrodu, životy i naději.
"Prosím," zašeptal Alex ochraptěle a stiskl její ruku.
Přemohla myšlenku, že stíny mají oči a soudí ji. Zůstala dokud neusnul a odešla až k ránu.

Aaron se pokoušel zapsat do paměti každý detail. Theodosiiny rozcuchané vlasy na polštáři. Určitě bude nadávat, že si je večer nevykartáčovala. Hru ranního slunce mezi závěsy postele a na její kůži...
"Co je tohle?" přejel palcem po dvou jizvách na jejím rameni.
Přestala předstírat spánek: "Ochranné kouzlo. Jorubové je mají na tvářích. Takhle je má britská armáda."
"Vymýšlíš si."
"Ty mi nevěříš? Nečetl jsi vyjádření pana Jeffersona k porážce v Kanadě?"
"Porážku v Kanadě jsem prožil. Proč by mě mělo zajímat, co o ní soudí nějaký farmář z Virginie."
Rozesmála se: "Ráno ti ten článek najdu. Říká se tomu inokulace."

Pánové řešili poválečné uspořádání, národní banku, parlament, volební systém... Jen Lafayette si s Theodosiou vyměňoval starostlivé pohledy. Beze slov se smlouvali na zámince ke změně tématu. Věděla, že být duchaplnou hostitelkou není jednoduché, ale některé dny zkoušely hranice její trpělivosti na dřeň. Nebránila se politickým diskusím, ale Laurens jí připadal naivně odtržený od reality, Burr posedlý nezpochybnitelnými právními definicemi a Hamilton si budoucí Ameriku představoval jako Británii, jen bez krále...
Vstala a uhladila si sukni gestem, ze kterého už dokázali poznat, že je zle.
"Nemůžeme se vrátit k předválečnému stavu," pronesla rozhodně. "Protože právě ten je příčinou našich současných potíží."

"Duely..." začal Burr. "Jsou pozérský způsob sebevraždy pro idioty."
"Obvykle v nich taky nevidím moc smyslu, ale ne každý postrádá sebeúctu jako ty," odporoval mu Hamilton. "Kdybys věděl, kvůli čemu to bylo..."
"Protože Lee řekl, že Washington je malicherný, sebestředný a agresivní velitel?" přerušil ho Burr. "Záminka. Laurens prostě spoléhá, že se nedožije konce války, a nepřítel mu s tím odmítá pomoct."
"Proč tolik sarkasmu, Aarone? Chceš se taky bít?"
"Pokud se stane, že ztratím soudnost, připoměň se, já tě vyzvu."
"Platí, na pistole, v Jersey! Doufám, že jako obvykle mineš. Prohrát s ubožákem jako ty bych totiž stejně nepřežil."

Rozechvělými prsty skládal modrozlaté kousky k sobě. Pořád na nich byly skvrny od kakaa. Vypadaly jako otisky jeho prstů. Jemně tiskl střepy dohromady, jakoby spojoval své vlastní zraněné a roztříštěné nitro.
Zlaté linie se skládaly do tvarů exotických stromů a ptáčků. Ta drobná a křehká věc měla ve světě, kde žil, větší hodnotu než lidský život. Zdála se i mnohem zranitelnější.
Ostrý střep mu rozřízl prst a bílá jizva v porcelánu se zabarvila do krvava. Přitom zbývalo tak málo. Pod tenkou vrstvou laku by spoje u oušek dokázaly splynout a zatajit lidským očím krutou pravdu.
Některé rány se nikdy nezhojí.

Situace nevypadala dobře. Štáb nad mapou bojiště probíral alternativy. Až na Israela Putnama, který opodál dokuřoval doutník. Věděl, že Washington nakonec zaútočí. Jako pokaždé. Vyrazí proti přesile Britů, Lee začne taktizovat a on to bude lepit...
"Zdá se, že jsme v nevýhodě," oslovil Washington důstojníky. "Vojsko je nedostatečně vycvičené, hladové, decimované neštovicemi, ale nikdo se nemůže duchem vyrovnat těm, kdo bojují o svou svobodu!"
Plukovník Hamilton vyzval k přípitku. Israel zahodil nedopalek a vstal.
"Odcházíte, pane? Porada ještě neskončila."
"Promiň, Georgi, že se nepřipojím k projevům vlasteneckého nadšení," vysvětlil generál Putnam. "Ale nechci k našim problémům přidat navíc nevyspalého velitele."

"Voníš vanilkou," zašeptala do horké letní noci.
"Takové věci bych měl říkat já..." upozornil ji Aaron, zatímco se zaobíral všemi vynalézavými věcmi, které drželi její živůtek.
"Au!"
"Deset špendlíků," připomněla. "Což je nic v porovnání s tvými šestnácti knoflíky."
Nikdy neměla trpělivost, zatímco u Aarona tvořila tahle vlastnost polovinu charakteru. Přesto si nějak nedokázal vybavit, proč tak dlouho otálel. Theodosia si naopak přesně vybavovala, že použila všechny způsoby, jak dát najevo, co cítí. Některé opakovaně.
Teď aspoň nemusela pochybovat, co cítí on.
Cítil touhu, vůni jejích vlasů a bolestnou nejistotu, jestli chce Theodosia jeho nebo kohokoli, kdo jí zahřeje postel...

Burr seděl v salonu a četl si básně Thomase Greye. Tedy, předstíral, že si čte. Byl to jeho způsob, jak se vyhýbat lidem.
Lafayetta to ale neoklamalo: "Všichni o tom vědí."
"Není o čem," upozornil Burr, aniž zvedl oči od knihy.
"Laurrens už si tě ani nedokáže dobírrat, Monrroe rradši uteče, než by byl s vámi ve stejné místnosti a klevetnice v okolí si na ni ukazují."
"Zatraceně! Nikdy jsem nezavdal příčinu..."
"Exactement. Možná bys měl. La guarantaine neúčinkuje. Kdybys za něco stál, jdeš za ní a uděláš z těch pomluv la réalité. Aspoň by z té ostudy něco měla."

"Hlavně nezačínej o Quebecu," varoval Hamilton, když přišla s vyprávěním řada na Burra.
Kdyby tehdy zimní tažení skončilo vítězstvím, možná by Aaron byl pořád ten nadšený mladý důstojník, co baví společnost hrdinskými historkami. Z Kanandy se ale vrátil předčasně zestárlý cynik.
"Nikdo z vás tam nebyl," začal pochmurně.
Plán výpravy počítal s cestou o více než polovinu kratší, než jakou vojsko zmrzlou divočinou přošlo.
"Dezerce, nemoci, zásoby nám došly koncem října..."
Do cíle dorazila počátkem prosince pouhá polovina mužů.
"Aarone, nebudu to opakovat, buď si nech řeči o Quebecu pro sebe," upozornil ho Laurens. "Nebo konečně prozraď, jak chutnají lidi."

Procházela celý dům, prohlížela stolky i komody, přerovnávala polštáře na sedačkách.
"Nemůžete se dočkat, až vypadneme?" zeptal se Burr, ale Theodosia zavrtěla hlavou a vyhnula se další konverzaci.
"Něco vás trrápí?" staral se Lafayette, když ji míjel na chodbě.
"Jsem ztracená," vysvětlila a rezignovaně se vydala k domku své matky na druhém konci pozemků.
Uprostřed sadu, pod třešní, potkala Alexandra Hamiltona.
"Něco hledáte," oznámil a ukázal na hromádku knih, kterou pročítal. Zhroutila se do trávy vedlě něj a úlevně kontrolovala, že žádná nechybí.
Rousseau, Diderot, Paine, Laclos...
"Skvělý nápad," ocenil. "Maskovat revoluční myšlenky jako laciné čtení pro paní a dívky."

"Na americkou nezávislost!" pozvedl Washington sklenici portugalské madeiry propašované z Francie holandskými podloudníky. Pro dobrou věc se obvykle musí spojit celý svět.
"Na Jefferrrsona!" připojil Lafayette jméno autora deklarace.
Až časem se z tichého viržinského farmáře stane kontroverzní politická postava.
"Na Franklina!" přidal Hamilton dalšího spoluautora.
Ten byl kontroverzní vždycky, dokonce si v tom liboval. A všichni ho za to obdivovali.
"Na Johna Adamse!" doplnil Burr toho posledního.
Neoblíbeného, tvrdohlavého protivu a brilantního myslitele se sklonem poučovat.
"Kušuj, Aarone, když na Adamse, tak na Sama!" přebil Laurens trumfem.
Protože pokud jde o zanechání odkazu, zakladatele státu snadno překoná zakladatel pivovaru.

Theodosia seděla na verandě a poslouchala noční ticho. Vítr v listoví. Cinkání nádobí. Tichý zpěv...
Aaron si uvědomoval, že by neměl, ale vzal ji za ruku. Podívala se na něj, jako kdyby zapomněla, že tam je.
"Válka je prý boží trest za otrokářství... Říkají to v Bostonu."
"Pro Bostoňany je všechno boží trest."
Propletl prsty s jejími v náhlé připomínce jiné noci, kdy to byl on, kdo potřeboval mluvit o věcech, které mu brání v noci spát.
"Nikdy nezpívají svoje písně."
Protože ptáček v kleci zpívá jinak.
"Forgive the wretch that for a toy
Could sell a helpless Negro boy."

Generál Washington nikdy neměl valné mínění o morálce v kontinentální armádě. Poslední dobou upadal do chmurné deprese, že horší to být nemůže.
Hamilton toleroval podřízeným porušování subordinace, Burr předstíral úžeh a nechával se opečovávat, Lafayette zjistil, že domácnost paní Prevostové je frankofonní, a přestal používat angličtinu a Laurens...
"Podplukovíku Laurensi! Očekávám vysvětlení!"
"Neopatrnost, pane. Upadl jsem na schodech."
Měl odřené klouby na obou rukou, monokl na pravém oku, rozseklé levé obočí, ret a na bradě temně fialovou skvrnu.
"V jednopatrovém domě? Na těch třech schodech z verandy?"
Laurens vzpurně zvedl hlavu: "Ale měl byste vidět, jak dopadly ty schody, pane!"

"Pusťte mě! Budu křičet!"
"Nikdo nepřijde..."
George Washington vtrhl do místnosti jako ztělesnění spravedlivého hněvu. Dramatičnost situace však kazilo, že ani to nedokázalo odradit Aarona Burra od jeho počínání. Dál tiskl Theodosii do pohovky, zatímco jí volnou rukou šmátral pod sukněmi.
Jeho velitel se nezmohl na slovo, odtrhl provinilce od dámy a pro jistotu mu ještě párkrát vrazil.
Aaron se sbíral z podlahy s výrazem uražené nevinnosti.
"Já vím, jak to vypadá, pane, ale přísahám, neprověřuji počestnost této dámy, pouze její politické přesvědčení."
V ruce držel podvazek s blankytnou stužkou a vyšitým heslem: "Life, Liberty and the pursuit of Happiness."

Není větší potěšení v horkém letním dni, než nepozorovaně vklouznout do sklepa a ve sklenici pod schody ulovit nádherně studenou nakládanou okurku. Jedinou komplikací bylo, že šlo o cizí sklep a cizí okurky.
"Neučili vás, že krást se nemá?"
Laurens vzhlédl, ale zase pohled sklopil, protože Theodosia stála na schodech nad ním, a on nepatřil k těm, kdo by tajně koukali dámám pod sukně.
"Že já to na vás povím!"
"Nepovíte," opravil ji Laurens a labužnicky se zakousl do úlovku. "A já na vás zase nepovím, že si dáváte koprová semínka, abyste neusnula, když vás naše historky nudí k smrti."

Burr si byl jistý, že tentokrát to vyjde. Zatím byl pokaždé místo něj povýšen někdo mladší nebo méně zkušený, ale tentokrát zachránil celou jednotku před zajetím. Tentokrát...
"Alexandere, jsi v pořádku?" objal generál svého pobočníka. "Hlášení počká... Burre, vy jste ještě tady?"
Neodpověděl, veškerou vůli vyčerpával na zachování klidu. Pochopil, že se nedočká ani pochvaly, natož povýšení, a pokud to hlášení bude psát Hamilton, tak ani zmínky o tom, kdo je z té šlamastiky vysekal.
Rozhodl se, že večer sepíše další rezignaci. A tentokrát už si ji nenechá rozmluvit. Benedict Arnold ho přece varoval, ať si od Washingtona nic neslibuje...

"Je to odpudivý pedant, pokrytec a jeden z největších hlupáků na kontinentu. Je ohavným, bezpohlavním stvořením, které nemá ani solidnost muže, ani citlivost ženy."

"Protikandidát váženého pana Adamse, bezbožník Thomas Jefferson, syn mulata a indiánky, zavleče naši zemi do občanské války. Je připraven nejen zrušit naši slavnou armádu, ale dokonce legalizovat mezirasové sňatky, incest a cizoložství."

"Než bude příliš pozdě, musí lidé požadovat okamžitou rezignaci starého, ufňukaného, plešatého, slepého, kulhavého, bezzubého Adamse."

"American Gazette musí dementovat podlou propagandu opozice. Prezident Adams nekulhá. Zaručujeme pravdivost této informace! Náš redaktor ho nenávidí, ale každý je lepší než republikánská politická mrtvola."

"Jefferson žije."

Válečný nedostatek přinášel Theodosii starosti a přítomnost žádoucích mužů je stupňovala. Právě pomocí starobylé krejčovské magie přeměňovala své svatební šaty na dvoje moderní.
Mohlo se to zdát přízemní, ale Burr měl své zkušenosti: "Jedna dáma z Bostonu mě vyměnila za čtyři páry punčoch, střevíce a slamák."
"Měla vkus. Ty jsi zadarmo drahý," dával Hamilton najevo zběhlost v účetnictví.
Theodosia docela nesouhlasila: "Jediné muže, co mají větší cenu než hedvábné punčochy, vozí z Afriky. A podle mě je to ohavnost!"
Její pravdivý názor však byl, že svou roli sehrálo, že Burr už ve dvaceti plešatí. Tak jízlivá ale nebyla ani ona.

Dveře kajuty zavrzaly.
"Zkus něco a uvidíš!"
"To jsem já," zašeptal ženský hlas. "Taky se těch námořníků bojím... Můžu zůstat?"
"Ehm..."
Neznělo to přesně jako ano, ale příchozí si to tak vyložila.
"Hrozná sebranka. Po našem umí jen klít a klejou hůř než pradleny..."
Na podlaze postupně skončili dvě spodničky a kabátek.
"Co zmůže samotná ženská... Manžel utekl do Ameriky bojovat za svobodu. Vzala jsem děcka a jedu ho najít... A ty?"
"Eh... pravdu díš, dobrá paní, osud žen je krutý," pronesl markýz de Lafayette a upravil výstřih svého převleku. "Proto se začnu za muže vydávat a vstoupím do armády."