Moje články

Rimmer zoufale sledoval, jak Holly mizí z obrazovky s uraženým výrazem. Zatracený Lister! Ta páchnoucí hrouda starých hadrů ho nejdřív nechala dehonestovat na černobílý roztřesený obraz bez zvuku a pak vytočila palubní počítač, tedy jedinou entitu, která je z toho mohla dostat.

Rimmerovi proběhl před očima celý jeho ubohý život – polévka gazpacho, totální fiasko v androidím bordelu na Mimasu, všechny důstojnické zkoušky, u kterých propadl, a nakonec i ona „nezapomenutelná“ noc s Yvonne McGruderovou – to jediné osamělé vrznutí v jeho jinak ještě osamělejším životě.

Byl s nervama pryč a nemohl ani ječet jako malá hysterka… Tak alespoň sám sebe litoval.

„Zbláznil ses?“ zaječel Lister. „Ledničku ne!“

„Když já podle tebe, vopičáku, můžu mít zmrzlej zadek, ty můžeš mít teplý pivo,“ vysvětloval Kocour a spokojeně se šklebil.

„Teplej ležák je zločin proti lidskosti!“ bránil Lister své základní hodnoty.

„Lednice vypnutá, vytápění staženo na nejnižší hodnotu…“ začal hlásit Holly.

„Pokračovat nemusíš, Rimmera jsme si všimli,“ přerušil ho Lister a lhostejně mávul rukou. Pořád nezpracoval představu teplého piva.

„Jak chceš, Dave, další funkce si můžeš vypínat manuálně,“ prohlásil Holly uraženě a demonstrativně zmizel z obrazovky.

„Pane, jestli to u něj rychle nevyžehlíte, budeme všichni… víte kde,“ zhrozil se Kryton.

„V prdeli…“ přikývl Lister.

„Jsem kategoricky proti!“ zavřeštěl Rimmer, až mu přeskočil hlas. „A s tebou si to ještě vyřídím!“ pohrozil Krytonovi.

„Ale, pane, myslel jsem to dobře,“ bránil se Kryton. „Snížíme tím spotřebu, aniž bychom vás úplně vypnuli.“

„To víš, Kryťáku,“ povzdechl si Lister. „Říká se, že cesta do pekla je vždycky dlážděná dobrýma úmyslama.“

„To je ale blbost,“ zamračil se Rimmer.

„Musíme se hnout z místa,“ prohodil Lister. „Holly, hoď Rimmera do úspornýho režimu, dálkový světla vypnout, vytápění sedadel a kokpitu na minimum.“

„Ne…“ začal Rimmer, ale náhle ztratil zvuk a změnil se v černobílý rozpixelovaný obraz.

„Holly, vypni lednici!“ přikázal Kocour.

Chvíli jí trvalo, než si byla jistá, že se skutečně dívá na sebe. Až když světlovlasá žena stojící k ní zády pozvedla ruku, zasvítil jí na prstě Nenya. 

Žena vcházela do vody, nejspíš do moře. Z vln jí vycházel v ústrety starý muž. 

Když už to vypadalo, že se dozví jeho totožnost, její přízračné já jí zakrylo výhled, protože muže bez váhání políbilo. Najednou stáli na lodi a mířili do zemí neumírajících. 

Přesně tento výjev ze svého zrcadla měla Galadriel v živé paměti, když dorazila do Šedých přístavů a spatřila Mithrandira, jak se na ni usmívá. Má se to stát?

„Důrazně protestuji proti svému vypnutí!“ trval si Rimmer na svém.

„Uklidni se,“ povzdechl si Lister. „Až se z tohohle dostanem, zas tě zapnem.“

„A teď tu o Popelce,“ ušklíbl se Rimmer.

„Tu si nepamatuju,“ oplatil mu Lister úšklebek.

„A co Kocour v botách?“ nadhodil Rimmer.

„Si dej čelem vzad, tam jednoho máš,“ zachechtal se Lister. Rimmerovi začalo cukat oko.

„Pane, a co převést pana Rimmera do úsporného režimu?“ navrhl Kryton, aby se pohnuli z místa.

„To nemyslíš vážně, ty ubohá změti pomotaných drátů!“ vyjel Rimmer.

„Jakože černobílý zobrazení, sem tam ruchy…“ rekapituloval Lister.

„…bez zvuku…“ navázal Kryton.

„Odhlasováno!“ vykřikl Kocour.

„Holly, když vypneme Rimmera, dálkový světla a vytápění sedadel, bude to stačit?“ zeptal se Lister pragmaticky.

„Heeej, vytápění sedadel koukej nechat! Přece mi nebude mrznout můj perfektní zadek,“ nesouhlasil Kocour.

„Před chvíli jsi nechtěl umřít,“ zvedl na něj Lister obočí. „Tvoje logika je děravá jak zahrada po nájezdu krtků.“

„Říká ten, kdo byl tak paranormálně vožralej, že když ho kamarádi hledali, hledal s nima…“ ušklíbl se Rimmer. „Ale zpět k tématu. Jsem kategoricky proti svému vypnutí.“

Lister se začal rozhlížet.

„Co děláš? Jestli má cenu se ptát…“ odfrkl si Rimmer.

„Hledám někoho, koho zajímá tvůj názor, ty brzy vypnutej holograme.“

„Ty doženeš mě, ale k šílenství,“ zaúpěl Lister. „Mít k tobě paragon, tak tě z fleku jdu vrátit!“

„Hele, hoši, hoši, brzděte tu hádku. Máme velkej problém a váš supersexy kocourek nemůže natáhnout bačkory,“ ozval se Kocour.

„Tihle dva velký problém stejně nevyřeší,“ odpověděl mu suše Holly.

„Tak holt z jednoho velkýho průseru uděláme čtyři malý. A ty už nějak zvládnem,“ prohlásil Lister odhodlaně. „Předně musíme snížit spotřebu paliva. Co na týhle lodi nejvíc žere?“

„Vy, pane,“ odpověděl mu pohotově Kryton.

„Já myslel, co sežere nejvíc proudu a můžeme to klidně postrádat?“

„On!“ ukázal Kocour na Rimmera. „A dálkový světla.“

„Pánové, takhle to nepůjde,“ upozornila vedení skladu podniková inspektorka. „Jak možné, že ve složce nemáte žádnou fakturu od ProfiSands Slovensko?“

„Jsou tam všechny,“ bránil se vedoucí skladu se stavebninami.

„Pod P není nic.“

„Jsou pod S.“

„Důvod?“

„S, jako Slováci.“

„Takže GWW Stone najdu kde?“

„Přece pod R jako Rumuni.“

„A Lom Bílá Lhota je pod Š proč? Jsou to snad Španělé? Nebo Švédi?“

„To ne, ale vozej šutry…“

„A tomu říkáte systém?“

„Jo. A trvalo mi deset let, než jsem ho vyladil k dokonalosti.“

„K čemu?“

„No, k tomu, aby faktury zařadily i ty kapacity, co pode mnou dělaj…“

„Jaký zase světlo?“ obrátil Lister oči v sloup.

„Tohle,“ ukázal Kocour na blikající hladové oko.

„Do kosmu!“ vyhrkl Lister. Při pohledu na ukazatel paliva mu začala stoupat pára z uší. „Holly, jaká je šance, že s tím prdem v nádrži doletíme k Trpaslíkovi?“

„Asi taková, jako že paraplegik půjde reklamovat boty, co prochodil,“ prohodil Holly nezúčastněně.

„Krytone, máme padáky?“ zeptal se Rimmer.

„Ano, pane. Pokud si z nich pan Kocour zase něco neušil.“

„K čemu ti bude padák? Parašutista bez kyslíku je ve volným Vesmíru stejně vyřízenej,“ nechápal Lister.

„Já už umřel, jsem v pohodě. A ty mě aspoň doženeš…“

V Kosmiku to vřelo jako v papiňáku. Listerova touha vrátit se na Zemi stůj co stůj byla znovu spouštěčem hádky.

„Tak znovu…“ zaúpěl frustrovaný Rimmer. „Nemůžeš využít dilataci času tímhle způsobem. Vytvořil bys časoprostorový paradox.“

„Sám jsi paradox!“ obořil se na něj Lister. „A ještě k tomu paranoidní.“

„A ty jseš parazit,“ bránil se Rimmer.

„Heeej!“ skočil jim do debaty Kocour.

„Teď ne!“ okřikli ho unisono, sami zaražení tím, že se na něčem shodli.

„Hele, vy para… vořeši,“ nenechal se Kocour odbýt, „je mi fuk, kdo z vás vyhraje tuhle hádku, ale to červený světlo by podle mě nemělo blikat.“

„Radu, můj synu,

jsem skrz naskrz vyčerpaný z téměř tisícileté existence. Můj dlouhý neživot mi už dal vše, co mohl, a vzal víc, než jsem si kdy myslel, že mám.

Nemám už touhy, kromě jediné – ucítit ještě jednou polibek Slunce, toho vesmírného tělesa, které svým teplem a jasem dává život všemu na světě. Je proto spravedlivé, že nám, už dávno ne doopravdy živým, jej bere.

S láskou Tvůj otec, stvořitel.“

Radu dočetl a zadíval se do zrcadla, ve kterém již několik století neviděl svůj odraz. Došlo mu, že až po setmění vyjde před bránu jejich sídla, nalezne nenápadnou hromádku popela.

Milan rozrazil dveře kanceláře. Alča unaveně zvedla hlavu od monitoru počítače a stoh papírů na stole připlácla rukou, aby ho ochránila před průvanem.
„Pojď a fofrem! Máme první krev!“ chrlil ze sebe Milan. Alča si povzdechla. Vést kompletní agendu chovatelské výstavy a zároveň dělat zdravotníka nebyl žádný med.
„Úraz? Je vážný? Některý z dětí?“ zajíkl se znepokojeně Tonda.
„Ne,“ ujistil ho Milan. „Posuzovatel.“
„Pavla zas poštípal houser?“ obrátila Alča oči v sloup.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Milan. „Ale jedna novozélandská samice prokousla Davidovi bradavku.“
Tonda vytřeštil oči. Alča rezignovaně vstala od své práce.
„A mám mu to vyčistit, nebo zavěsit piercing?“

„Co kdybychom místo výšlapu vyrazili příště na písák? Celkem bych si zaplavala,“ navrhla jsem, když jsme se vraceli domů.
„Máš tady Labe…“ zakřenil se škodolibě můj parťák.
„Ses posral, vždyť je to špinavý. Tam vlízt, tak se můžu rovnou odstěhovat na gyndu.“
„Co bys v Labi asi tak chytla?“
„V tomhle bordelu úplně všechno,“ povzdechla jsem si při pohledu na kalně hnědou vodu.
„Takže gynekologické choroby od A do Z…“
„Hele, abecedo, napadá tě na F něco jinýho než filcka? Nevím totiž, jestli ta umí plavat…“
„Fuj, neříkej to. Jen to zmíníš, začíná mě svědit…“
„Tak se poškrab a jdeme…“

Pátek ráno:

„Pepíku, víš, že se to nemá,“ napomenula starého šmelináře Alča, když ho viděla vybírat z klecí s vystavenou drůbeží vejce.
„Dělaj to všude. Si chci vylíhnout kuřata,“ kroutil Pepík hlavou.
„A co takhle bejt kámoš, šoupnout to do kanclu a zjistit, jestli někdo z nás nepotřebuje do chovu novou krev? Buď se v neděli rozdělíme všichni, nebo tě napráším.“
„Dobře, ty dobrosere!“

Neděle odpoledne:

„Lidi, pojďte jíst,“ svolal předseda všechny, kteří vyklízeli teď už prázdné výstavní klece.
„Zbyl guláš a párky, jako vloni?“ zakřenila se Alča.
„To taky. Ale v kanclu jsem našel vejce, tak jsem nadělal omelety…“

Alechandro ji jemně pohladil po karamelově hnědé kůži. Pak znovu a ještě jednou. Sklonil se blíž k ní a nasál vůni kůže. Dál ji laskal prsty po jednoduchých a důvěrně známých křivkách. Kůže byla hladká, jemná, bez jediné chybičky. Po dalším pohlazení na něj vyplázla jazyk.
„Máš dlouhý jazyk,“ hlesl polohlasem. „Možná až příliš.“ Zvedl zamyšleně obočí a pak zvedl i ji, aby se na ji lépe podíval. Propaloval ji pohledem. Věděl, že to bude tvrdá robota, než ji udělá k naprosté dokonalosti. Nic jiného ale nechtěl.
Pak se usmál, vrátil nedokončenou botu na ševcovské kopyto a sáhl pro šídlo.

„Jste zaměstnaná, tak proč jste přišla na úřad práce?“
„Chci jinou práci. Nebaví mě hádat se denně s debilama kvůli máslu za 39…“
„Maturita na gymplu… S tím nic moc lepšího než prodavačku dělat nebudete.“
„Proto jsem tady, chci rekvalifikaci.“
„Naše programy jsou jen pro nezaměstnané.“

Bez poděkování vyšla ven. Jako dar shůry objevila na vývěsce nalepený inzerát:

„Vadí Ti vídat stále dokola ty samé lidi? Chceš mít každý den nové zákazníky, kteří si nikdy nebudou stěžovat na kvalitu poskytnutých služeb? Chceš jistojistou práci v odvětví, které nikdy nebude mrtvé? Přidej se k nám. Staň se HROBNÍKEM!“

Inu, proč ne?

„Já netvrdím, že bych bez cigára umřela, ale jestli si ho nedám, umře někdo jinej!“ vybuchla, když jí psycholožka přesvědčovala, ať přestane kouřit.
„Podrážděnost je typická, ale vy jste silná, zvládnete to. Pište si deníček, vztek ventilujte do něj…“
Budiž, zkusila to:

Den 1:

Svět je prohnilý místo. Člověk je možná od přírody inteligentní tvor, ale lidi jsou tupý a nebezpečný zvířata.

Den 2:

Lidi kolem mě trpí akutním nedostatkem hliníku. Mám chuť je všechny léčit lopatou po tlamě.

Den 3:

Mám v práci lopatu. Kolega mi přinesl krabku a na kolenou prosil, ať si jdu zapálit. Tudy cesta nevede…

„Broukaři, už sis pokecal s kámošema? Řekli ti čas smrti?“ dorážel Booth a netrpělivě přešlapoval.
„Podle druhého stádia larev masařky…“
„Zkrať to!“
„Nevděčníku,“ zakřenil se Hodgins. „Podle masařek asi tři dny, ale tihle mravenci…“
„Proč mě mají zajímat mravenci?“
„Protože říkají něco jinýho,“ vrtěl Hodgins hlavou. „Ani hmyz už se dneska neumí dohodnout. To mi připomíná teorii o tom, že se během zlaté horečky v Kalifornii objevili zlatí mravenci. Měli je vytvořit indiánští šamani, kteří jejich pomocí lákali zlatokopy hluboko do lesů, kde na ně číhali Skinwalkeři… Teda spíš naštvaní indiáni, chápeš?“ všiml si, že je v laborce sám. „Boothe?“

„Trochu přitlač, děvče, nestyď se. Pěkně plynulý tahy. To je vono,“ přikyvoval, zatímco ji bedlivě pozoroval. „Hezky obě stehna souběžně,“ instruoval ji.
„Jste dost náročný,“ odfrkla si, ale držela se jeho pokynů do puntíku. Kápla si do dlaní ještě trochu voňavého oleje a pokračovala v masírování.
„A vy, mladý holky, si furt jen stěžujete, kdykoli si máte máknout.“
„Tss, děláte z toho hroznou vědu! Přitom by to mohla být zábava…“
„Však to je zábava,“ zacukal koutkem. „Hezky ho promni, taaaaak.“
Do místnosti nakoukla vedoucí školních praxí:
„Teda, nevědět, že tu marinujete kuřata, myslela bych si, že tu probíhají nějaké nemravnosti!“

„Sakra, proč jako nejsem v nebi!?“
„Třeba proto, že čtyřikrát rozvedenej komediant, co umřel na infarkt poté, co si na viagru šlehnul lajnu koksu, tam prostě nemá co dělat,“ uchechtl se na čerstvého nebožtíka čert.
„Oukej, to jsem nevychytal, beru, ale jsem jeden z nejlepších tanečníků disca vůbec!“ bránil se zemřelý.
„Tomu už nic nepomůže,“ prohlásil čert směrem k Satanovi. „Co s ním?“
„Naše obvyklé mučení tady nezabere,“ povzdechl si Satan.
„Pravda. Tomu pustíš Michala Davida, a on ještě začne trsat…“
„Umělci žijou pro potlesk. Tak ho za trest necháme tancovat těm, kteří ho budou na kolenou prosit, aby přestal.“

„Můj pane,“ uklonil se Severus a chystal se podat hlášení. „Tu čelist jsem Crabbemu srovnal, následky to nezanechá, ale ten nakopnutý rozkrok bude ledovat nejméně tři dny. Teď spí.“
„Dobře, Severusi,“ přikývl Pán zla. „Dostal jsi z něj, kdo ho napadl?“
„Ano, pane,“ přikývl Severus. „Jeho žena.“
„Cože?“ zvedl na něj Voldemort obočí.
„Použil jsem nitrozpyt a viděl jsem, jak se hádali kvůli tomu, že ona potřebuje každého půl roku nový šatník s většími velikostmi a co to stojí galeonů. Bránila se, že podědila tělo po antické bohyni a Crabbe se jí pokusil vysvětlit, že Buddha rozhodně nebyl antická bohyně…“

Stál přivázaný ke kůlu na hranici, po kolena v suchém klestí a slámě.
,Poslední kázání…‘ pomyslel si. ,Co mají být poslední slova, která ode mne svět uslyší?‘
Vzpomínal na své plamenné projevy, žaloby na církev. Za každou tu myšlenku by dal ruku do ohně. Ruku do ohně… Kolikrát jen to řekl? Inu, teď to bude doslova.
„Pro víru já skutečně planu,“ zašeptal, aby zkusil, jak to bude znít. Příšerně. „Pane Bože,“ upřel zrak k nebi, „copak nemáme nějaké nehořlavé úsloví?“
„Mistře Jane Hus… ehm… kacíři,“ oslovil ho kat, než hodil pochodeň pod jeho nohy, „kdo chce zapalovat, musí sám hořet!“

„Svět se v prdel obrací…“
„To mi povídej…“
„Pošleš holce sexy zprávu, hned si tě zablokuje…“
„Skryješ si číslo a zavoláš stařence, že dluží na pokutách. Místo, aby cálovala, jde na policajty.“
„A když jí zazvoníš u dveří, že jseš kominík, chce vidět tvoje doklady, ověřit si IČO…“
„Děti už si ode mě před školou neberou bonbóny…“
„Zkusils prachy?“
„Ne asi… Už ani to nefunguje.“
„Holky z mejdanu jedou tágem, nebo jdou v hejnu…“
„Lidi permanentně zamykaj, pořizujou alarmy…“

„Držte už huby!“ okřikl stěžující si skupinu vězňů dozorce. Ty stížnosti, jak jim osvěta pokazila zločineckou kariéru, opravdu nešlo poslouchat věčně.