Moje články

Byla to hra, kterou hrála dokonale.

Našla si ho - kluka s perfektním vzhledem ale i osobností. Kluka, který mohl být její ozdobou, jejím klíčem k úspěchu. Vyšší pozice, respekt i úcta. Nikdy necítila víc než náklonost k příteli, ale ONI byli spokojení.

Způsob jakým ji pozoroval, jak čekal na její slovo... Miloval jí a ona to nevěděla.

Jak její úspěch rostl, začala si všímat změn. Byla nucena zůstat skrytá ve vrstvách lží, které nikdo nemohl odhalit. Jinak by o všechno přišla.

On tam ale pořád byl. Byl její oporou a přítelem. Přítelem, který by snad jednoho dne mohl získat víc.

Byl krásný a nebezpečný. Říkali jí, že sbírá srdce jako trofeje. Ona si myslela, že s ní to bude jiné, že ho změní.

Byl pro ni všechno, než pro něj nebyla nic.

Hádka a zabouchnuté dveře ve dvě ráno. Cigareta zahozená v zuřivosti na stůl mezi papíry. A pak už jen kouř. Plameny, které jakoby je chtěly zbavit nadobro všech vzpomínek.

Na nic nečekala, nezachraňovala fotky ani dopisy. Nezachraňovala ani jeho.

Tiché kroky po schodech. Ulice chladná a tmavá. Když konečně stála venku na ulici, s očima plnýma popela, věděla jedno: Tohle je konec, protože tenhle život už jí nepatří.

Nechala jsem minulost za sebou. Nemělo smysl se ohlížet. Vše jsem nechala pohřbené ve městě za mnou. Chyby, zklamání, jména, která už nikdy nevyslovím.

Teď jsem seděla v učebně a před sebou měla list papíru.
„Začněte psát." Řekla lektorka a všichni v místnosti začali.

Trvalo mi uspořádat si myšlenky a najít tak ty správné. Když se mi to konečně podařilo, už jsem věděla, co napíšu, a tak jsem začala.

Psala jsem novou první kapitolu svého života. Kapitolu bez čísel a vzorců, ale plnou naděje. Protože někdy je naděje to jediné, co zbývá.

Nelze jít zpátky, ale lze se posunout dál.

Nebylo to jednoduché, ale nějakým záhadným způsobem jsem dokázala vyhrát.

„Šachmat." Prohlásila jsem sebejistě a sledovala, jak se Liamovi pomalu mění výraz v obličeji. To, že jsem ho zaskočila nepřipraveného, mi neskutečně zlepšilo náladu a nedokázala jsem se přestat usmívat.

Natáhl ke mně ruku a já jí potřásla. Líbilo se mi to a to moc. Nedokázala bych asi slovně vyjádřit, jak moc to pro mě znamenalo. Z mých pocitů mě vytrhl Liam, když se zeptal: „Nechtěla bys zajít na kafe?"

Jako vážně?! Jak bych mohla odmítnout? Měla bych se uklidnit, co se ho týká moje pocity neví, co se sebou.

Pozval mě na šachy! Liam mě pozval, abych si s ním zahrála šachy! Nemohla jsem tomu uvěřit. Prostě, kolik kluků vás pozve na šachy?!

Tak nějak musím, ale uznat, že to nepatří mezi mé nejsilnější stránky. Znám pravidla, ale tím to končí.

Seděla jsem nad šachovnicí a nevěděla jak dál. Jediné moje štěstí bylo, že jsme hráli bez hodin.
„Potřebuješ pomoc?" Zeptal se mě Liam se smíchem.
„Ne, děkuju." Odpověděla jsem přeslazeně. Musela jsem se pomalu nadechnout, abych na něj nevyjela. Ten prevít moc dobře věděl, co to se mnou dělá.

Ještě chvíli jsem zkoumala šachovnici a pak táhla věží.

Ne! Už žádné další myšlenky na něj. Kdo mohl tušit, že tam potkám někoho tak hezkého? No já ne. Takže samozřejmě na něj teď musím myslet!

Včera jsme si povídali a dokonce mě doprovodil domů! Ano, to jsem nečekala. Jakože kolik kluků vás v životě doprovodilo až ke dveřím?!

Nemám a něj číslo, což je pro tak jediná dobrá zpráva, protože jinak bych mu už určitě napsala - a to by neskončilo dobře. Sice bych ten mobil pak schovala pod polštář a snažila se na to nemyslet, ale teď kontroluju každých pět sekund, jestli mě nějak záhadně nenašel. Potřebuju odbornou pomoc!

„Proč jsi přišla? Nevypadáš jako zrovna cílovka tohohle večírku."
„To samé by se dalo říct o tobě, nicméně hledám odpovědi." Ugh, můj mozek si očividně vzal dovolenou, protože co to ze mě vypadlo?!
„Odpovědi? Jak to probíhá?"
„Obvykle s někým tančím a u toho si povídáme." Ano, lépe to asi formulovat nešlo, ne? Aah, skončete to někdo!
„Chceš si zatančit?" On mě zve k tanci?! Tak jasně, že půjdu, dokonalí kluci se mnou nechtějí tančit každý den.

Najednou už to nevypadá jako dobrý nápad. Nejen, že rozhovor nějak skončil, ale navíc se na nás teď všichni dívají. Tohle bude zajímavé.

„Ahoj.”
„Ahoj.” Budeme chvíli předstírat, že tohle není nanejvýše trapný okamžik a možná to přežiju. I když co si to vlastně nalhávám, jestli jsem se doteď dostatečně neztrapnila, tak to ještě přijde. Jak může být fyzicky možné, aby někdo vypadal tak dobře?!

Napadlo mě, že na sebe možná zíráme už moc dlouho, a tak jsem mu nabídla ruku, abych mu pomohla vstát. Tu naštěstí přijal, jinak by to bylo dost možná ještě trapnější.
„Jak se jmenuješ?” Zdálo se mi to, nebo ho právě zajímá, jak se jmenuju?
„Jsem Allie.”
„Liam.” Uu, řekl mi své jméno, aniž bych se musela ptát!

Večer nebyl vůbec zajímavý. Když mě zvali, asi nevzali v úvahu můj věk, nebo jim to bylo jedno, protože všichni byli ve věku mého - už zemřelého - dědečka.

Tohle nemá cenu. Zamířila jsem k východu, když jsem do někoho vrazila. Neznámý upadl a rozkašlal se. Tahle chvíle bude jednou významná. Naprosto jsem totiž zpanikařila, a ne jako normální lidé, kteří se zeptají, zda dotyčný potřebuje pomoc. Já jsem mu začala dávat masáž srdce.

Dalo by se říct, že to pomohlo, protože už nekašlal, ale ukázalo se, že je to nejen člověk v mém věku, ale dokonce neobvykle pohledný. Zachraňte mě prosím!

„Disco?!"
„No ano. Dříve bylo velmi populární a prospěje Vám to." Přestože jsem svojí nové asistentce Alice nerozuměla, v čem by mi to mělo prospět, v poslední době mi hodně pomohla, takže tohle bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat.

„Navíc pan Gray byl jeden z nejlepších tanečníků disco, dalo by se říct, že pořadatele byste odmítnutím urazila." Sice jsem pořád nemohla uvěřit tomu, že můj děda - šachista - tancoval tento tanec, ale mohla bych tam potkat pár zajímavých lidí, díky kterým bych snad zjistila něco nového, co se týká jeho posledních slov.

Večer se vyvinul zajímavě, dokonce jsem někoho potkala...

„Jak nahoře, tak i dole, čas se hroutí, odpovědi mizí."
Tak zněla poslední slova asi nejslavnějšího šachisty, a nějakým způsobem, také mého dědečka.

Tuto zvláštní větu vypustil krátce před smrtí a od té doby se VŠICHNI v mém okolí snaží přijít na to, co znamenají. Není žádným tajemstvím, že všechny jeho věci prohledali, ale bohužel pro ně, nic nenašli.

Situaci v té době nijak nezlepšilo, že v podstatě všechen jeho majetek připadl mně a to jsme si nikdy nebyli blízcí!

Stalo se to před rokem a já musím přijít na to, co znamenají, protože se začínají dít opravdu zvláštní věci.