Moje články

„Počkej chvíli, ještě tam nechoď!“ zavolala na něj Klára, zatímco se snažila rozetřít opalovací krém po ramenou.

„Jestli večer zrudneš jak rak, nebudu tě litovat.“

„To říkáš každý rok.“

„Protože každý rok uděláš to samé.“

Marek se jen zasmál a sedl si na kraj mola. Natáhl se pro její ruku, aby si sedla vedle něj. Slunce pálilo tak silně, až museli mhouřit oči. Vzduch voněl po létě a vodě.

Chvíli mlčky pozorovali odlesky na hladině.

Pak se otočil k ní.

Krátce ji políbil a zase se odtáhl.

„Vidíš?“ řekl spokojeně. „Polibek slunce.“

„To nebylo slunce.“

„Škoda. To by bylo romantičtější.“

Naposledy se rozhlédnu po místnosti. Vypadá to, že už tu nic nezůstalo. Vše je buď v kufru, nebo v batohu a začíná mě přepadat smutek.

Nebylo to tak dlouho, co jsem se nastěhovala a zamilovala si to tu. Tak velkou postel jsem nikdy předtím neměla a měla nespočet výhod. A ten fakt, že tu nebyl stůl, mi vlastně ani nevadil. Vůbec mi nechyběl a naopak se tu snáz udržoval pořádek. Zvláštní, dřív jsem seděla skoro jen za stolem.

Ještě naposledy se posadím na postel a pak už mířím po schodech dolů i s obřím kufrem.

Je čas na nový začátek. 

„Máš právo nevypovídat." Zasměje se, jako by to byl vtip. 

„Nemusíš nám to říkat, jestli nechceš." Přidá se další.

Jasně, jako by po tomhle prohlášení opravdu šlo neodpovídat. Mám pocit, že lidé to říkají jen proto, aby člověka donutili ještě víc jim to říct.

Já mám ale ráda své soukromí a kolegové v práci, které sotva znám, nejsou ti praví lidé, kterým bych si chtěla stěžovat. Jestli je znám v nějaké oblasti, tak to je, co májí rádi k obědu. Oni se mi tu taky nesvěřují, tak proč bych ji to měla říkat. A tak tam sedíme v trapném tichu.

Děda vešel do pokoje a usmíval se pod vousy. Děti na koberci, kde si hrály s dřevěnými vláčky, a dospělí u stolu. Děda se obrátil rovnou na děti.

„Už jste někdy viděli hrnečku vař?" Zeptal se, jako by celý život čekal na to, až bude moc tuto otázku položit.

Děti se na sebe podívaly. Odpověď byla jasná. Ovšemže ne.

Děda se tajuplně pousmál a řekl: „Pojďte za mnou."

Vedl je chodbou, pomalu, skoro slavnostně. Když vešli do kuchyně, konečně to uviděli.

Na lince hrníček s kváskem na koláč a taky jeho plná linka, jak kynul.

„No vida," pronesl. „Hrnečku vař."

Pršelo. Jako by snad nikdy nemělo přestat. Za deště mám pocit, že čas neubíhá. Jako bych ho dostala navíc.

Samozřejmě to tak nebylo, ale to mi nikdy nebránilo se pořádně zasnít, protože kdy jindy než teď. 

Představovala jsem si, jak Maxon s Americou tancují v dešti. Protože to tak dělali vždycky. Byla to jejich tradice a byla dokonalá.

V jednu chvíli se to ale změnilo a už tam nestála America a Maxon, ale já. 

Zatočí mě a já se zasměju. Pak se zastavíme. Jsme blíž, než bych čekala.

Políbí mě.

Zní to dokonale. Jen škoda, že jsme mokří na kost.

Soustředil jsem se na psaní dalšího e-mailu. Jestli to bude takhle pokračovat ještě chvíli, budu muset shánět aspoň nějakou brigádu. Už to bude měsíc, co nemám práci, a zatím to moc pozitivně nevypadá. Vždycky je to jen: „My se vám ozveme.“

V tu chvíli mi cinkne nový e-mail. Přesvědčuju se, že nejdřív dopíšu alespoň ten, co mám rozepsaný, ale nevydržím to a radši otevřu ten nově příchozí.

Chvíli jen tak civím na obrazovku a vstřebávám, co vidím, zatímco v jiné místnosti slyším nějaký dokument o kvetoucích korálech.

Už to tak bude, můj mozek si to jen nevymýšlí. Mám první nabídku!

„Bude to stát za to.“

Řeknou to pokaždé stejně. S jistotou, kterou si půjčili od někoho jiného.

Stačí vydržet. Ještě chvíli. Ještě trochu se snažit.

Den za dnem. Krok za krokem. S pocitem, že se někam posouvám, i když to vlastně nevidím.

Občas mi to ukážou.

Jaké by to mohlo být. Jaké by to mělo být.

A já se chytím.

Protože ta představa je lepší než to, co je teď.

Jenže pokaždé, když se přiblížím, zmizí.

Jako by to nikdy nebylo určené k tomu, aby to vydrželo.

Jako by to nebyl cíl.

Jen něco co mě donutí ho tak vidět.

„Nemusíš zůstávat tak dlouho.“

Řekne to cestou ke dveřím, kabát už má přes ruku. Na stole přede mnou bliká monitor. Přikývnu a on odejde.

Já zůstanu.

Protože někdo to dodělat musí. A protože dobré nikdy nestačilo, mohlo o být výborné.

Hodiny na zdi se posunou o další číslo. Kancelář se vyprázdní, světla v okolních místnostech zhasnou.

Zůstane jen to moje.

Zvednu oči od obrazovky.

Na chvíli.

A pak se vrátím zpátky.

Protože vím, že kdybych odešla taky, zbytek dne bych si to vyčítala. Protože bych mohla udělat víc. I když nutno podotknout, že „dnešek“ už trvá jen pár desítky minut.

Vycházím schody do bytu. Už se těším, až budu doma a budu moct prostě jen být.

Stojím přede dveřmi a nemůžu nahmatat klíče. Složím jednu, dvě, tři a nakonec i tu poslední tašku na zem. Prohledávám kapsu u batohu znovu a znovu, ale klíče nikde.

Začínám lehce panikařit a zároveň se uklidňovat. I kdybych si opravdu klíče zabouchla, není to tak hrozné. Jen zavolám zámečníka nebo spíš tátovi, aby mi přišel odemknout klíči, které jsem rodičům dala, aby nemuseli pořád zvonit. S tolika taškami už určitě nikam nejdu.

Klíče po chvílích paniky najdu v kapse bundy. Tam nemají co dělat!

Kandidátka

Tak jsem si připadala. Jako by celý můj život byl jeden velký konkurz. Na co? To by mě taky zajímalo.

Jako by v jednom kuse pořád někdo zkoušel, jestli jsem dost. Dost dobrá. Dost silná. Dost nad věcí.

Nevím, na co by přišel, ale myslím, že na přesný opak než chtěl.

Mám pocit, že čím víc se snažím, tím víc mi to nejde. Každý den nový pokus, ale stejná postava. Postava, která ví, že je to špatně a neví, jak to napravit. Postava, kterou bych být nechtěla, ale jsem.

Možná bych si ji měla napsat a řídit se tím.

„Všechno nejlepší k narozeninám!"

„Dej si dort-"

„Počkej, já ti naleju."

„Pamatuješ na Soňu? Nedávno-"

„A co škola?"

„Počkej, zabalím-"

„Co v práci-"

Hlasy zní jeden přes druhý. Desítky konverzací přes sebe v jedné místnosti. Každý mluví a málokdo poslouchá.

Smích. Příliš hlasitý. Skleničky o sebe cinknou, někde zavrže židle.

Sedím tam a snažím se vnímat jen jeden rozhovor. Jen jeden jediný. Prostě něco.

Ale slyším všechno. Všechno a nic. Chvíli bych chtěla jen sedět v tichu. Možná to by bylo to, co by tomuto pomohlo. Chvíle ticha na myšlenky, na které není čas.

Jenom ne chaos jako v kurníku.

„Jestli byste si z dneška měli něco zapamatovat..." Zbytek už neslyším. Zase v myšlenkách uteču k něčemu zajímavějšímu. Nejde ani o to, že by mě to nezajímalo, ale že mezi tím důležitým je tolik naprosto nedůležitých faktů, že je těžké pochopit, o čem vlastně mluvíme.

Ne tak zřídka mě napadne, jestli sem chodím opravdu už jen kvůli docházce. Možná to je důvod, proč čas plním myšlenkami o tom, na kolika lepších místech bych mohla být.

Začnu se soustředit. Po chvíli mi ale dojde, že jsem se tak soustředila na to soustředění, až jsem zapomněla poslouchat. Ach jo

Tohle nemá cenu.

Došlo kafe.

Zírám na hrnek, jako by se mohl zázrakem naplnit, když do něj budu koukat dostatečně dlouho. Zaměřím všechnu svou pozornost na kávovar a přesvědčuju se, že když ho budu dál přemlouvat pohledem, nějaké to kafe se tam objeví.

Měla bych psát. Kurzor tam bliká už dobrých dvacet minut.

Zatím jsem napsala jen nadpis. A pak ho zase smazala.

Takhle to nejde. Bez kafe to nejde. Jakoby to byl zázračný lék na všechny moje problémy.

Venku je chladněji, než jsem čekala. Budu to muset přežít, protože domů se už nevracím.

Vydám se do supermarketu a nebo kavárny. Zatím nevím.

„-stejně to nestihnu."

„Stihneš."

„Ne, máme to odevzdat zítra ráno."

„Tak to udělej, až přijdeš domů."

„To se ti řekne. Přijdu domů až pozdě večer, nebude se mi chtít nic dělat, jen jít spát."

„Sedíš tu už hodinu."

„Protože nevím, jak začít."

„Tak napiš první větu."

„A co když bude špatná?"

„Tak ji smažeš a zkusíš to znovu."

„To není tak jednoduché."

„Je."

„Ty jsi někdy psal něco na známky?"

„Něco takového."

„Něco takového?"

„To je jedno."

„Stejně to nechápeš."

„A co když-"

Ozvala se rána.

Někde se zabouchly dveře a vytrhly mě ze snění.

Realita je zase zpátky. Super.

„Stůjte rovně, slečno!" Napomene mě komorná.

Ještě mi naposledy upraví šaty, jako by i ten nejmenší záhyb mohl všechno pokazit, a pak už mě pustí. V celém paláci není ani živáčka. Vypadá to, že všichni už tam jsou.

Dveře se otevřou a na okamžik mě oslepí světlo. Hudba, tlumené hlasy. Všechno je to tak, jak jsem si to představovala.

Ujdu jen kousek, když mě osloví muž s pozvánkou k tanci.

Je to tak překvapivé, že chvíli jen stojím a civím na něj. Zdá se mi to takové nesprávné, že jsem to já, koho oslovuje.

Nakonec na to kývnu. Budu tančit.

„To se vyžehlí," chlácholila mě matka, zatímco já panikařil, že to nestihnu na zkoušku.

Jakoby ta jednoduchá věta měla znamenat, že je to to jediné, co se dneska pokazí. Stál jsem tam a skoro až s úžasem jsem sledoval, jak jednoduše se látka narovnává. Každý pohyb vedla s až přílišnou jistotou na to, aby mě to nechalo v klidu.

Nervozitou jsem se otřásl a snažil se v myšlenkách zaměřit na něco jiného. Jasného. Na něco hmatatelného a nebo jednoduchého.

Šel jsem se napít. Protože co by sklenka vody mohla zkazit. 

Matka se ke mně natáhla s košilí.

„Tady to máš." 

Jsou chvíle, kdy je ticho až nepříjemně hlasité. Ale jsou i chvíle, kdy je ticho přesně to, co potřebuješ.

Také jsou ale chvíle, kdy je ticho ve společnosti lidí a přemýšlíš, zda si ho i ostatní užívají, nebo přemýšlí, čím by ho co nejrychleji a na co nejdéle vyplnili.

Rozlévá se po pokoji, připomíná spoustu věcí, ale zejména ty, které se snažíš nevnímat.

Nic se neděje, a přesto máš pocit, že by mělo.

Jako by člověk čekal na zvuk, který nepřichází.

A pak se to ozve. Někdo z nervozity začne vyprávět starou historku, nebo někde něco zašumí, zavrčí nebo zavrzá.

Myslí to dobře.

Aspoň tak se snažím přesvědčit sama sebe, když se bojím testu, protože je těžký.

Ale jediná odpověď, kterou dostanu, je: „Vždyť stejně dostaneš jedničku. Jsi chytrá!"

Jenže už dávno nemám samé jedničky. A když ano, nikdo skutečně nevidí, kolik úsilí za tím je. Kolik hodin, kolik stresu a panikaření nad tím, že tentokrát to bude jinak.

Už nejsem přirozeně chytrá. Teda, jestli jsem někdy vůbec byla.

Někdy pochybuju o tom, že něco jako chytrost vůbec existuje. Protože já ji rozhodně necítím.

Spíš jen beznaděj z toho, v jakých kruzích se tu točím.

A jestli to někdy skončí.

Možná na pohádky věříme všichni. Ten pocit, že jednou přijde den, který bude stejný jako všechny ostatní, a přesto úplně jiný, mě totiž pořád nepouští.

Nebude to dokonalé, ale bude to moje. Pomalé a klidné. Ticho mi konečně přestane vadit a ani ruch mi nebude na obtíž. Protože si vytvořím svět, ve kterém to bude dávat smysl. Vytvořím si svět, ve kterém se bude jednoduše existovat.

A možná to nebude pohádka v pravém slova smyslu, s princem a šťastným životem do skonání světa. Ale bude to to, v co jsem tak dlouho doufala a přála si.

Bude to to moje.

Všechno začne dávat smysl. Jednou. Až to nebudeš čekat.

Rána nebudou tak těžká, jak se teď zdají. Myšlenky se ztiší a chaos uvnitř pomalu ustoupí něčemu klidnějšímu. Začneš vstávat dřív, ne proto, že musíš, ale protože můžeš.

Postupně si všimneš, že se svět nezměnil tak dramaticky, jen ty už ho nevidíš stejně.

Najdeš rytmus, který ti dřív chyběl. Rovnováhu mezi tím, co chceš, a tím, co děláš.

A jednou si uvědomíš, že jsi nečekala na lepší život, jen sis ho takový udělala.

A to bude ten moment, kdy to všechno konečně začne. 

A teď jsi přesně tam, kde máš být.

Ani nevím, kdy jsem začala. Možná jsem to hledala vždycky. Anebo možná to tak vždy jen působilo. 

Jedno ale vím, když jsem začala, působilo to jako hra. Nevinná, ale rychlá. Myslela jsem si, že to bude jako lego. Ať je ta krabice sebevětší, za chvíli je hotovo.

Stačí postupovat postupně. Chronologicky. Všechno začne dávat smysl.

Jenže někdy se stane víc věcí najednou a s tím můj plán nepočítal.

Sice jsem došla až do zdárného konce a našla, co jsem najít chtěla, ale nakonec to zjištění nebylo tak osvobozující. Necítila jsem tu úlevu, klid a pád toho zatraceného kamene ze srdce!

„Máš čas."

To všichni říkají. Ale copak je to tak jednoduché, když jediné, co vnímám, je, jak se na mě všechno hroutí, a že když to neudělám teď zítra už možná bude pozdě?

Měla bych pít a užívat si studentský život, ale taky bych se měla dobře učit, protože kdy jindy budu mít lepší příležitost studovat než teď.

Ale co ten půlmaraton nebo Hyrox? 

A proč studuju, když mě to vlastně nebaví? Měla bych pracovat, nebo vlastně cestovat, nebo cokoli, ale bydlet ve spolubydlení, protože to jsou přece zážitky na celý život.

Možná to jediné, co opravdu potřebuju, je spát.

Stojím tam. Vítr mě šlehá do tváře. A jak tak koukám pod sebe na ty mraky, moje myšlenky se stávají hlasitějšími. Tak dlouho, až už je ani nevidím a soustředím se jen na ten strach, co cítím.

Nechtěla jsem se bát. Stalo se to nějak samo. Vždycky jsem to chtěla zkusit. Prostě skočit a chvíli cítit jen to, že jsem naživu. Možná ale o tom to je. 

Musím se bát tak dlouho, až se to stane součástí mé existence. Vidím se, jak dělám ten osudný krok dopředu. Možná když ho konečně udělám, přemůžu tak i všechen strach.

A tak skočím.

Sedím v parku. Ale je vlastně jedno, jestli je to tady, ve škole nebo doma.

Můj vnitřní monolog skončí vždycky stejně, a ať začne u čehokoli je tam ten konečný bod. To téma, které v mém mozku, běží jako otravná reklama. Ta s tou hroznou znělkou, co skočí uprostřed napínavé scény.

Měla bych být víc. Víc mluvit. Mít víc kamarádů. Nebo bych spíš měla být míň. Míň nadšená. Mít míň volného času. Měla bych ale každopádně míň mluvit. Nebo spíš víc. Abych měla ty kamarády. Ale jenom tolik, aby se se mnou chtěli bavit. Ne tolik, abych jim připadala otravná.

Seděla jsem na kraji a už asi posté mě napadlo, co by se stalo, kdybych skočila.

Jestli by si někdo vůbec všiml. Jestli bych někomu chyběla. Jestli někdy někomu na mně opravdu záleželo. Jak dlouho by trvalo, než by mě někdo začal postrádat.

Jestli by to bylo dřív než moje další schůzka u doktora, na kterou bych tím pádem nepřišla. Jak dlouho by trvalo těm dole, než by zjistili, kdo vlastně jsem.

Nakonec ty myšlenky zavrhnu a začnu se zvedat.

Naposledy se podívám dolů. V tu chvíli mi podklouzne noha.

Moje poslední myšlenka patří tomu, kdo mě bude muset najít.

Nevím, jak nebo kdy se to stalo. Možná to tak bylo vždycky. Ten pocit, že všechno je předurčené, že všechno už se stalo, že všechno už někdo udělal.

Odpovídám správně. Vždycky. Jako by ta odpověď byla předem daná už před desetiletími.

Nejde to změnit. Prostě to tak je. Někdy zkusím něco jinak. Zastavit. Zarazit se a jít jiným směrem, ale vždycky skončím tam, kde jsem začala.

Možná ani ty pokusy nejsou moje.

Všechno běží jako po drátkách. Až moc. Jako kdyby jiná možnost prostě nebyla možnost.

A někde mezi mě napadne, jestli něco jako „já" vůbec existuje. Nebo někdy existovalo.

„Tak si tam jdi, ale pak se nediv, že to bude naposled!"
„Co ti pořád je?! Nic se mi nemůže stát, je to hlídané!" Zasmál se, jakoby šlo o vtip. Bez obav z toho, že by mohl zemřít. Jakoby smrt byla něco nepředstavitelného.

Ustoupila jsem. Ne proto, že bych s ním souhlasila, ale proto, že byl nepřesvědčitelný a nic, co bych řekla, by tomu nepomohlo.

Dveře se zabouchly. Hlasitě, prudce, z předešlé hádky.

Čekala jsem. Nejdřív minutu, potom dvě, tři, deset.

Rozlehlo se ticho, příliš hluboké na to, abych v něm neviděla všechno, co v něm nebylo a ještě víc.

„Vítáme vás na finále letošní soutěže Myš dobré naděje!“ zakřičel moderátor. Chvíli bylo ticho a pak vypukl výbuch smíchu. Moderátor zrudl. „Tedy… Miss, samozřejmě Miss!“ Ale už bylo pozdě.

Na scénu se vyřítila jedna soutěžící s nalepenýma ušima a ocáskem z mikrofonního kabelu. „Světu chybí humor a sýrová spravedlnost!“ zvolala. Porota ztuhla. Diváci v podstatě šíleli.

Zatímco ostatní dívky předváděly jen róby a recitovaly básně, ona žvýkala kousek eidamu a mluvila o tom, jak malé věci mění svět. Pro jednou to bylo velmi inspirativní.

Neodešla s korunou krásy, ale odešla s úsměvem na tváři a nebyla rozhodně ani zdaleka jediná.

Seděli jsme s Liamem na střeše. Na nohy nám svítilo první jarní slunce a ptáci zpívali. Po tom všem, co se stalo v poslední době mi tohle připadalo poměrně surrealistické.

Po týdnech, jako byly ty poslední jsem s ním šla ráda ven. Možná to na mě bylo poměrně rychlé, ale to ještě neznamenalo, že jsem ho neviděla ráda. Dalo by se říct, že to bylo spíše naopak. Po všem, co se stalo byl pozitivní kluk, který toho moc nechce a nepotřebuje oboustrannou konverzaci, skvělou změnou.

Doufala jsem, že takhle to chvíli vydrží a já budu ještě nějakou dobu bez starostí.

V krabici ležela hrací deska, pár figurek, balíček karet a kostky. Uprostřed hrací desky byla černá chiméra, která měla hadí ocas a křídla netopýra. Když jsem desku rozevřela celou, vypadl z ní zažloutlý papírek.

Stálo tam: „Jak nahoře, tak i dole, čas se hroutí, odpovědi mizí." A hned pod tím: „Co bylo dřív, se může zásadně změnit. Jen ten, kdo se ptá správně nalezne odpovědi."

Chvíli jsem na to zírala a nemohla pochopit, jak jednoduchá celou dobu byly dědečkova poslední slova. Teda alespoň pro mě - očividně totiž mluvil o své závěti, ve které mi vše odkázal. Ať je konečně konec!

Chvíli jsem váhala, ale potom jsem popadla baterku a začala lézt po úzkém žebříku, v podstatě do nicoty. Aspoň tak mi to připadalo, kdyby tam bydlel obří pavouk, který by mě chtěl sežrat, ani bych to nevěděla. V těhto věcech jsem byla úplný zelenáč.

Opatrně jsem slezla až dolů a stejně tak se otočila, až jsem cítila studené žebřiny na zádech. Osvítila jsem celou místnost. Naštěstí tam žádný obrovský pavouk nebyl.

Vlastně tam nebylo v podstatě nic. Byl tam jen stůl, kufr a pár svíček. Otevřela jsem kufr a tam našla deskovku. Otevřela její krabici a tam našla něco neuvěřitelného.

Chvíli jsem zírala na dědečkův rukopis. Na konci stránky bylo ještě něco. Bylo to hodně naškrábané, ale nakonec se mi podařilo to přečíst.

„Tam kam světlo nemůže, ale přece by mělo, leží to, co bylo ztraceno."

Nenapadlo mě to hned, ale čím déle jsem na koukala, tím to bylo jasnější. Šlo o zahradu. Zahrada teď ale moc dobře nevypadala. Bylo tam jen jedno křoví a pod ním...

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem si toho nevšimla. Poklop. A tam zase ta mezera, přesně na pečetní prsten. Nejdříve se nic nedělo, ale pak se poklop odklopil a tam tma a pavučiny.

Nemohla jsem spát. Bylo už dávno po půlnoci. V uších mi hučelo ticho, a ačkoli venku silně pršelo, to, co jsem slyšela vevnitř - nebo spíše neslyšela - bylo hlasitější.

Přemýšlela jsem nad vším, co jsem za poslední dny objevila, a pak mi to došlo. V dědečkově pracovně býval deník.

Vzpomínala jsem, jak tam vždy psal takové zvláštní věci, ale zkusit jsem to musela. Byl v trezoru. Heslo na čtrnáct písmen. Zkusila jsem to jediné, co mě v tu chvíli napadlo. MEZ BEZMEZNOSTI

Trezor se s cvaknutím otevřel a hned na první stránce to bylo: Nemoc šílených dětí. To nemohla být náhoda.

Později, když jsem listovala v té zvláštní knize, vypadl z ní zažloutlý papír. Vypadal jakoby byl složený a zase rozložený tolikrát, že se skoro začal trhat.

Rozložila jsem ho a přečetla: „Nemoc šílených dětí." Pod tím bylo už jen datum - asi 60 let staré.

O pár hodin později jsem seděla za počítačem a snažila se přijít na to, co to znamená. Jediné co mi ale internetový vyhledávač našel byla nějaká desková hra a původně novinový článek o pár dětech, co se ztratily asi v době data z toho papíru z knihy.

Napsala jsem to všechno Liamovi a čekala na odpověď.

Nevím, co jsem čekala. Možná, že když najdu tu knihu, něco mi to objasní, ale to se nestalo. Nic to neobjasnilo a klid nepřišel. Místo toho přišel Liam. S výrazem jako z romcomu.

„Nechala jsi v kavárně deník." Vyhrkl a vyndal zápisník z batohu.
„Četl jsi ho?"
„Samozřejmě že ne." Odpověděl mi, ale úplně jsem mu to nevěřila.
„Mimochodem..." začal dřív než jsem stihla cokoli říct. „...babička si myslí, že se vezmeme. Našla fotku našeho tance v novinách pod titulkem Prodaný ženich. Prý jsi pro mě dobrá partie a nemám to pokazit." Musela jsem se smát. Tohle snad nebylo skutečné.

Prohledávala jsem jednotlivé police dědečkovy soukromé knihovny, která ale stejně měla několik pater, a už to pomalu začínala vzdávat. S každou hodinou bylo jasnější, že to nemá cenu - nikdy ji nenajdu.

Vzdala jsem to a svalila se pod stůl, který byl na knihovnu nesmyslně velký. Ugh, musím jít hledat a -

V tom jsem to uviděla. Otvor tak akorát na pečetní prsten. Vytáhla jsem dědečkův prsten, který mi odkázal stejně jako všechno ostatní, a deska povolila.
Vyklopil se šuplík a v něm kniha - Manipulační jízda. Na první stránce jsem našla písmeno a číslo. Postupovala jsem knihou a našla heslo: MEZ BEZMEZNOSTI.

Zírala jsem na knihovní papírek. Datum bylo asi měsíc před dědečkovou smrtí. Číslo výpůjčky a především název knihy - Manipulační jízda - mi vůbec nic neříkalo.

„To si půjčil děda?“
„Nevím jistě, ale je na jméno E. Gray." Takže ano, pokud jsme neměli v rodině někoho se stejnými iniciálami.“
„O čem ta kniha je?“ zeptala jsem se pomalu.
„To nevím. Můžeme se po ní v knihovně podívat.“
„Tak jo, zítra tam zajdu." Přitakala jsem.

Dalšího dne jsem se vzbudila brzy. Našla jsem, že v knihovně mají otevřeno od osmi, a chtěla tam už být.
Byl v tom háček. Děda tuhle knihu nevrátil.

„Tohle místo miluju." Řekl Liam zatímco jsme čekali na kafe. Rozhlédla jsem se po kavárně a vedle našeho stolu spatřila tchýnin jazyk v oprýskaném květináči.
„Chodíš sem často?"
„Občas. Hlavně když potřebuju zpomalit."
„A teď potřebuješ?" Zeptala jsem se a zakousla se do sušenky, kterou jsem dostala.
„Trochu, ale taky je tu příjemná atmosféra a dobré kafe." Aha, takže si chtěl povídat. Nebudu lhát - to není moje silná stránka.
Najednou se na mě upřeně zadíval. Už nevypadal tak uvolněně, ale spíš vážně.
„Tvůj dědeček...četl?" Ztuhla jsem.
„Proč se ptáš?"
„Tohle jsem našel pod figurkami." A podal mi zažloutlý papírek.

Moje myšlenky se řítí jako voda. Co když nejsem dost dobrá? Co když bych své místo měla přenechat někomu lepšímu? Co když si Maxon uvědomí, že se spletl?

Sedím u snídaně. Předstírám, že všechno je v pořádku. Nasazený úsměv, hlava zvednutá. Slyším, jak někdo vedle mluví, ale všechno se topí v šumu strachu.

Pochyby, starosti, rozhodnutí. Každý den i noc.

A on potom zvedne oči. Zadívá se na mě a já to vím. Nedívá se na mě jako na královnu, ale jako na ženu, kterou miluje a zvolil by si ji znovu.

V tu chvíli se celý tok myšlenek zastaví.

Seděla u stolu, když to uslyšela. V rohu místnosti se někdo smál. Šeptali si jakoby nevěděli, že ona slyší každé jejich slovo.
„Nikdy ho nemilovala." Řekl ten první. Druhý se uchechtl. „No jasně, vztah na objednávku." Byla to žena a mluvila jakoby to byla samozřejmost, že něco takového udělala, jakoby jí znala.
Sklonila hlavu k papíru, pero se chvělo. Nesměla reagovat. Ne teď. Zvěsti se šířili jako praskliny na starém domě - pomalu, ale neúprosně. Uvědomila si, že se tu už necítí v bezpečí.
A tak zvedla hlavu, nasadila úsměv a pokračovala v práci, jakoby se nic z toho nikdy nestalo.