Sen o králi a chlebu

Ve snu létám. Vznáším se v šedivých oblacích a kolem mě prší. Nevím, odkud letím a kam. Vím jen, že moknu a vůbec mi to nevadí. Je teplo a oblaka jsou hebká na dotek. Nemůžu jimi proletět, jsou pevná a pružná, a já se od nich vždycky odrazím jako od obrovské trampolíny.
Vletím do hejna ptáků. Jsou černobílí a mají barevně proužkovaný zobák. Jsou docela roztomilí se svými vážně smutnými výrazy. Volají vysokými hlasy. Chvíli letí se mnou, potom prudce změní směr a zmizí.
Najednou mě napadá, co je za těmi mraky. Zkouším se dostat skrz. Marně. Motám se mezi houstnoucími oblaky. Nevím, kudy kam. Orientační smysl, jindy tak dokonalý, ztrácí v prostředí bez barev a tvarů význam. Cítím počínající paniku. Padám. Dolů z útesu jako ten papuchalk. Neprobouzím se.
Jsem kapkou vody syčící na stínítku petrolejové lampy. Shlukem molekul na stěnách důlní chodby. Sirkou zapalující karbidovou lampu. Kanárkem dusícím se plyny. Horníkem, který se už nikdy nevrátí na povrch. Mlhou na pohřbu staré ženy. Vírem divokých obrazů. Ptákem na rameni muže s hvězdami v očích a on se na mě dívá. Hladí mě po peří a svět se ustálí.
„Pekl jsi někdy chléb?“ ptá se mě ten podivný bledý muž.
Nemůžu si vzpomenout. Pokrčím rameny, až se křídlem dotknu jeho smutné tváře.
„Nevadí,“ řekne muž, „Lucien určitě bude mít mezi svými knihami nějakou kuchařku.“
Zakrákám.
Jdeme dlouhou chodbou osvětlenou pochodněmi. Kamenné zdi tu a tam zdobí věnec z chvojí a vonného koření.
„To Nuala,“ odpoví můj průvodce na nevyslovenou otázku. „Má ráda vánoce.“
Okamžitě se mi vybaví nevýrazná drobná blondýnka v urousaných růžových šatech.
„Ano, to je ona,“ dostane se mi ujištění. Zarazí mě, jak ví, co se mi honí hlavou
„Jsi v mém království. Vím o tobě vše,“ říká mi muž klidně.
„S kým mám tu čest?“ zeptám se, když zjistím, jak se v ptačím těle mluví.
„Já se ti nepředstavil?!“ upřímně se podiví muž.
„Ne.“
„Jsem Morfeus, král snů. Sandman. Pán této říše. Strašnější než sama Smrt…,“ představí se muž a na konci ztlumí hlas do dramatického šepotu. Protočím oči.
„Já jsem Matouš, účetní. Toho času havran a pán spousty čísel,“ odvětím na oplátku.
Procházíme mnoha sály. Většina z nich je prázdná a zaprášená. Morfeus jimi prochází jakoby tu ani nebyly. Možná, že v jeho hlavě tu opravdu nejsou. Napadá mě, že jsou to možná další světy, další sny, které čekají na unavené úředníky, kteří usnou v práci. Potkáváme několik bytostí. Strašáka s dýňovou hlavou, pána v buřince, obtloustlého brejlouna a něco beztvarého duhových barev. Na posledního tvora se podívám trochu blíž a svět se změní v peklo.
Ocitám se v kaleidoskopu barev a tvarů. Všechno kolem mě víří a mění se naprosto náhodným způsobem, bez sebemenšího smyslu a respektu k přírodním zákonům. Bolí mě oči a zvedá se mi žaludek. Dusím se.
„NE!“ Provlní se vírem barev.Svět kolem znovu získá pevné obrysy. Zapotácím se na Morfeově rameni, až mě ten musí zachytit.
„To byla noční můra,“ vysvětlí mi.
„Jak můžu mít noční můru, když se mi zdá o tobě?!“ Nechápu ho.
„Tady je všechno možné,“ odmlčí se. „Vida, knihovna!“ řekne pak.
Knihovna. Nevím, co si představíte, když se řekne knihovna. Já osobně si vždycky vybavím zaprášené sály v budově na rohu Páté a Šesté. Zatuchlý puch, šero a pavučiny v horních policích (knihovnice byla maličká scvrklá babka s pichlavýma očima). Tahle knihovna je ale jiná. Obrovská, světlá a čistá. Plná obrovitánského množství knih, které určitě čtenáři vrací včas.
„Nelze nevrátit knihu, kterou sis nepůjčil,“ ozve se suchý tón odněkud shora. „Hned jsem u vás.“
Přímo před námi se zhmotní středně vysoký mužík s počínající pleškou a podivným špičatým účesem. Poposune si brýle na nose a upře na mne zkoumavý pohled. Rozpačitě přešlápnu na Morfeově rameni.
„Luciene, to je Matouš, náš host pro dnešní noc,“ představil mne Sandman. „Matouši, tohle je můj knihovník Lucien.“
Lucien pokývne. „Zdravím tě, Matouši. Vítej v knihovně Vládce snů. Najdeš tu všechny knihy světa. I ty, které nikdy nikdo nenapsal, ale jenom na ně pomyslel.“ Potěšeně se usmívá.
„Přišli jsme se tě zeptat, jestli bys nám nemohl půjčit knihu o pečení chleba, Luciene,“ požádá knihovníka Morfeus.
„Vy chcete péct chléb, můj pane?“ podiví se Lucien.
„Jistě. Nemohu snad?!“ Hlas krále snů poněkud zledovatí.
„Samozřejmě, že ano. Jen mne to překvapuje,“ odpoví knihovník, ale hlas překvapený nemá, zní spíš ustaraně. Podá svému pánovi knihu, ten se otočí a stále se mnou na rameni opouští knihovnu.
Začínám mít chuť se proletět. Vím, že ve snu nelze cítit bolest, ale já ji cítím. Z nepohodlné pozice na kostnatém rameni Pána snů začínám být celý ztuhlý.
„Chceš-li se proletět, Matouši, máš mé svolení,“ vyruší mě z myšlenek Sandman.
„Děkuji, šéfe, ale jaksi se ve vašem sídle nevyznám,“ odmítám jeho nabídku.
„Neboj se, říká poněkud netrpělivě. „Tady se neztratíš. Nenechám tě.“
„Děkuji.“ Neodpustím si skeptický pohled, ale vzlétnu. Ve vzduchu je mi mnohem líp. Radostí z pohybu udělám přemet. Zarazím se o koště strašáka s dýňovou hlavou.
„Zdravíčko, šéfe. Pořídil jste si nového havrana?“ prohodí strašák.
„Nikoli, Marvine. Tady Matouš je mým hostem pro dnešní noc. Na schůzku s mou sestrou se ještě nechystá,“ odpoví mu Morfeus. Strašák se rozloučí. Zaslechnu nezřetelné mumlání a zašoupání podrážek po podlaze.
„Co to mělo znamenat s vaší sestrou?“ nemůžu se nezeptat.
„Ach,“ vzdychne Sandman a odmlčí se. „Moje sestra je Smrt, nejstarší z Věčných, kteří dozírají na svět. Moji havrani bývají duše, které i po setkání se sestrou netouží po klidném spočinutí.“
„Jsem tedy mrtvý?“
„Ne. Ty ne. Proto tady tvá podoba každého udivuje.“
Nevím, co říct, a tak zbytek cesty do kuchyně mlčím. Poletuji chodbou a pro jistotu se od Morfea nikdy příliš nevzdálím.
V kuchyni poznávám elfku Nualu. Ve skutečnosti je ještě obyčejnější než v představách. Něco kuchtí. Střelí zbožňujícím pohledem po mém průvodci.
„Dobré odpoledne, můj pane,“ pozdraví ho. „Mohu vám nějak pomoci?“
„Dobré odpoledne, Nualo. Rád bych si tady s Matoušem upekl chleba. Mohu?“ zeptá se Morfeus tónem spíše rozkazovacím než tázacím.
„Jistě, pane. Máte recept? Nachystám vám suroviny,“ odpoví elfka. Morfeus jí podá knihu a ona zmizí ve dveřích po pravé straně kuchyňské linky. Za chvíli se vrací s náručí surovin. Sandman je mávnutí ruky odešle na pracovní desku. Kývne Nuale a ta zmizí.
Dáme se do díla a já poznávám, proč se o Pánovi snů říká, že je strašnější než sama Smrt. Určitě je lepší pekařka. Pochybuji, že by ženská, i když je jenom kost a rubáš, dokázala zkazit recept typu „Vraž do toho… Smíchej…“ Jenomže on jde na vše s magií a pořádný chleba magicky upéct nelze.
Což se ukáže vzápětí. Zasyčí to, bouchne a všude jsou fialové jiskry. Prý, že s borůvkama to bude lepší. Já tomu sice nerozumím, ale předpokládám, do chleba borůvkky nepatří. A už vůbec ne poskakující jiskry a následný výbuch. Teda doufám.
Při druhém výbuchu nám shoří kuchařka a já přijdu o peří. Uraženě se ukrývám za mlýnek na kávu nahoře na lince. Hlavně co nejdál od toho bledého panáka, říkám si. Nad okem mě něco zasvědí. Poškrábu se tam. Do prachu přede mnou se snese ohořelé peříčko. Naštvaně zakrákám.
„Vylez Matouši,“ láká mě Sandman.
„Ani náhodou! Spálil jste mi peří!“ ohradím se.
„Doroste ti,“ kontruje Morfeus.
„To určitě,“ brblám si pod holou kůži, ale on mě stejně slyší. Zpoza mlýnku se vynoří jeho bledá pazoura a drapne mě tak rychle, že nestačím ani kráknout.
„Chleba bude,“ prohlásí sveřepě Morfeus. „Kuchařku vykouzlit umím.“
Jak řekne, tak udělá. Ohořelá kuchařská kniha se zhmotní v oblaku jisker, tentokrát modrých. Začínáme další pokus. Nenápadně se šourám pryč.
Tentokrát se mu to ale podaří. Kuchyně sice vypadá jako po výbuchu atomové bomby, ale před námi chladne hnědý bochník. Krásně voní, jen do něj zabořit zobák. Jediný pohled Sandmanovým směrem mě ovšem od mého záměru odradí.
Prostor kolem mě se náhle zvlní. Vím, že Morfeův chléb už neochutnám. Obklopí mě starý známý vír barev. Strhne mě a já se točím jako káča. Otevřu zobák a vyjde z něj pískání čajové konvice. Houká parník.
Kolem mě se obrovskou rychlostí míhají obrazy. Vidím lodě projíždějící mezi skalami. Jako kapka vody protékám nádržemi pod Instambulem. Vysychám v poušti. Hořím v kahanu a trávím kanárka. Plním oči slzami.
Jsem pírko, jsem prach. Jsem bělostná vločka poletující nad krajinou. Tancuji a kolem mě víří miliardy unikátních souputnic. Žádná nejsme stejná, a tak si král zimy nemůže vybrat nevěstu. Žádná totiž nejsme jako jeho matka. Jsme jen hvězdy bez cíle a za chvíli roztajeme. Dívka s ankhem na hrudí kráčí zasněženou alejí. Stmívá se. Padám.
V Betlémě hoří svíce. Kdysi se tam narodil král. Možná právě teď. Vidím jesličky, jak kloužou po zamrzlém jezeře. U nich stojí Panna. Má modrý plášť. Chová dítě. Klouček natahuje dlaň. Rozteču se v ní.