Vidět

Slunce zapadalo nad mořem. Viděl jsem ten výjev nesčetněkrát, ale nikdy mě neomrzel. Zpočátku jsem k Západu pohlížel se steskem, pak s nadějí. Teď zbyla jen prázdnota.
„Můžu si přisednout?“ zeptal se muž v černých brýlích a nečekaje na odpověď začal skládat bílou hůl.
„Moře je teď rudé jako krev“ řekl jsem.
Muž přikývl.
„Nebe je šedé a mraky jako uhlíky. Žhnou, ale popel je sinavý.“
„Dlouho jsem neslyšel někoho takhle mluvit,“ zašeptal.
Sáhl do brašny, vyndal skicák a pastelky. Popaměti načrtl západ slunce. Příliš se nelišil od toho skutečného.
Pak hlesl: „Dík, že jsem zas na chvíli dokázal vidět.“