Ztracení synové

Zvedla hlavu - nečekaně vytržena z hlubokého rozjímání - ale syn tam nebyl. Vylekaně vstala. Snad čeká venku. Pospíšila z chrámu a ponořila se do moře neznámých tváří. Její modlitby jako by se v hlučných ulicích vytrácely. Cosi ji hnalo k moři a najednou věděla jistě, že vzdalující se loď ho odváží pryč.
„Tak to vidíš, matko Boží, také jsem ztratila syna,“ povzdechla si zhluboka k nebi, „až na to, že ten můj na mě nečeká v chrámě.“
Hleděla za odplouvající lodí se strachem, ale současně v ní rostla jistota, že i kdyby ona stokrát selhala, Mariin syn jednou jejího Augustina najde.