Smolný den

"Chcete před popravou ještě něco říct?"
"Jsem nev...," odmlčel se odsouzený a pak se opravil a hrdě se napřímil. "Mám odvahu zemřít!"
I když v duchu si tím nebyl vůbec jistý.
Položil hlavu na špalek a čekal.
Sek!
Strašně to bolelo. Ale ještě pořád dýchal. Cítil krev. Panikařil.
"Nechci umřít," snažil se vydat hlásku, ale nedařilo se mu to.
Sek!
Byla to agónie. S každým dalším seknutím si byl více a více jistý, že rozhodně umřít nemůže a nesmí. To poslední, pětačtyřicáté, už skoro nevnímal.
Ještě slyšel povzbuzení mistra kata svému učni: "Hlavu vzhůru, příště si tu sekeru líp nabrousíš!"