1896

Slunce pomalu zapadá.
Jako každý den jsem si udělal krátkou přestávku.
Dnes mi dělá společnost slanina, krajíc chleba a sklenice piva.

Sluneční paprsek za chvíli sklouzne ze sudů s pivem na láhve se silnějším obsahem. Hlavně whisky zlatě zazáří. Ten pohled mám rád, ale vždycky čekám ještě okamžik.
Dojde k tomu těsně před tím, než se okolí ponoří do tmy.
Poslední paprsek pohladí holou stěnu.

„Slída,“ říkám každému, kdo to náhodou zahlédne. „Kočičí zlato.“

Jenže je tam opravdové. Deset, možná dokonce padesát gramů. Jako všude kolem.

Jen blázen by rozkopal sklep hospody na Klondiku, kde hosti za týden utratí víc.