DMD č. 26 pro 26. 4. 2013. Téma: Pod dekou

„Jsme obklíčeni pozemními silami ze všech stran, plukovníku!“
„Musíte najít únikovou cestu, doktore!“
„To nepůjde, plukovníku, na orbitě je spousta mateřských lodí a šipky hlídají prostor nad městem.“
„Co to žvejkáš?“
„Když jsem nervózní, tak jím, Ronone.“
„Měli bychom se alespoň pokusit proplížit k jumperům.“
„Centrální věž je odříznutá, Teylo.“
„Musí být nějaký způsob, jak se zachránit!“
„Jo, tady doktor McKay ho určitě vymyslí.“
„Proč vždycky při průseru všichni koukáte na mě?“
Do obýváku vtrhla maminka.
„No já furt kde jsou všechny matrace! A co děláte s jídlem pod dekou? Já už vás v životě nenechám koukat na Stargate Atlantidu...“

"Míííp!" udělalo bubátko a zakyselilo se.
"No co je, Žmuchlíku? Vždyť je to jen deka..."
Zuzana nebyla mstivá. Ale když ji kvůli "ehm... víte, drahoušku... máte trochu nekonvenční přístup..." vyhodili už z třetího místa guvernantky, rozhodla se k problematice přistoupit z druhé strany.
A otevřela si školku pro bubátka se zaměřením na moderní výchovu.
Dnešní lekce zněla: "Když se nebudete bát deky, můžete strašit mnohem efektivněji!"
Bubátko znovu zapípalo a upřelo na Zuzanu svoje obrovské oči.
"Tohle na mě nezkoušej... No dobrá, tak spolu, ano?"
Bubátko se k ní přivinulo.
"Raz, dva tři!"
A přetáhla přes oba deku s králíčky.

Víte o všem, co se děje kolem vašeho lůžka když spíte? Co se může schovávat v temnotě pod postelí a číhat na vaší nohu nebo ruku, která se neopatrně sesune z postele? Co za stvoření se ukrývá v hlubinách šatní skříně? Když se v noci probudíte a najednou zjistíte, že jsou dvířka pootevřená, ačkoliv jste je večer určitě zavírali? Co se plíží k vaší posteli a pozoruje vás a čeká, čeká až se bude moci dotknout vaší teplé kůže?
Je dobré být celý schovaný po dekou...raději aby z vás nebyl vidět ani kousíček.
A teď už dobrou noc, děti..

Tamara Ivanovna byla dáma. Matka ji od dětství učila, že pravá dáma nikdy neprojevuje své city na veřejnosti. Žal a zoufalství patří těm pár vzácným chvilkám, kdy se mocná paní domu může schoulit pod přikrývkou, která ztlumí její vzlyky.
Celý život tak činila. Ale teď její manžel vlastníma rukama zničil všechno, co se celý život snažila budovat, a ještě se kolem něj všichni seběhli, aby mu začali děkovat, aniž by pomysleli, co bude s dluhy, které Sergej způsobil.
Tamara padla na kolena, až se kolem ní vzedmula bohatá sukně, a hlavu si sevřela v dlaních. A nikdo si jí nevšiml.

Patrick měl dům rodičů rád.
Dýchal klidem, zvláštní vůní… Za staletí se do jeho zdí otiskly vzpomínky. Veselé, smutné, hořkosladké. Radostné byly výraznější.
Mementa na chvíle, kdy si z židlí a deky vyrobili stan, nanosili tam polštáře a zalezli s baterkami. Mimo příjemně teplého pelíšku pod dekou pak přestal okolní svět existovat.
Snili a vymýšleli si příběhy.
Jen si nesměli vybrat pro vyprávění strašidelných historek chvíli, kdy se okolo potloukal strýček Leandros.
Stalo se to jednou a pak mu to lekání táta s mámou zatrhli, protože se jim celá školka nasáčkovala do postele a odmítala se odtamtud celou noc hnout.

K těm nejtradičnějším lidským způsobům, jak připravit rýži ke konzumaci, patří samozřejmě vaření: ve vodě, páře, mléce, v kastrolu, rendlíku, papiňáku, kotlíku... Popis způsobů úpravy už uvařené rýže by zabral přinejmenším polovinu příruční knihovny.
Mezi další pozemské postupy patří mimo jiné dušení, pečení a smažení.
Na planetě Siltrma je rýži zakázáno tepelně upravovat. Může se pojídat pouze syrová drcená. Zato na Kitrovu ji nejprve pozře místní posvátná drůbež, kterou obřadně zabíjejí po posledním zrnku a pečou týden v popelu.
I když existují další bizarní recepty, nejpodivnější mi vždycky přišlo, když moje babička tahala uvařenou rýži zpod deky zastlané v posteli.

Mráz zalízá za nehty, proniká až k serci. Klopejtám po bouchoři od mosky k mosce a doufám, že se ňáká paňmáma ustrne a naplní mi břicho vod hladu bolavý. Dyť budou Vánoce a to si i sedlák na chudý spomene!
Nejni to však jediný toužení, co mě na nohouch drží. Šak sem z chalupy na venek nemusíla, dycky mi spaní vod hladu pomůže! Ale kdybysem Francka ani očkem nespatříla, to bych vod samýho smutku mohla umřít.
Já su jen chudobný ďouče z chalupy a on by moh s bohatou v prachovejch peřinách líhat, ale teplejc by mu pro to nebylo!

„Dědo, vyprrrávěj nám, jak jsi šel na lov!“
„Dobrrrá, kuřřřátka. Byl jsem tehdá nejdůležitější papoušek ve vsi.“
„Jak důležitý?“
„Tak důležitý, že mě jednou vzali i na lov hadů. Seděl jsem v kleci, koukal ven a můj pán na mě byl náležitě hrrrdý. Našlapoval oprrravdu potichu, prrrotože hadi slyší dupání nohou. Lidi někdy dupou, řřřeknu vám, strrrašně!“
„A kam jste šli?“
„Šli jsme nejhlubším lesem plným drrravé zvěřřře.“
„Bál ses?“
„Byl jsem hrrrozně statečný.“
„No a co bylo dál?“
„Já jsem zařřřval: ‚Had!‘“
„A pak?“
„Pak ten drrruhý člověk zařřřval: ‚Hoďte na něj deku, nebo ho zabiju‘ a byla tma.“

Slyš starého trampa slova
který vzešel z Kelta
lepší je než deka nová
do přírody celta.
Pod dekou je teplo v domě
kde strop lidi kryje,
celta kůži zachraňuje
když v přírodě lije.
Přikryje tě, podloží tě,
a zvládne tě schovat,
zvěř tu lesní co tě nesní
chceš-li pozorovat.
Do konce té básně ještě
čtyřicet slov zbývá,
proč se každý s podezřením
na celtu jen dívá?
Vojáci si z celtoviny
šijí skvělé stany,
český paďour vkus má jiný,
deka má dvě strany.
Z jedné mokrá,
z druhé chladná,
mravenci v ní bydlí,
nevybral bych si já nikdy
deku za obydlí!

Miloval hru světla a stínů. To, jak změna osvětlení nově vymodelovala tělo, zdůraznila detaily a zjemnila tváře. Někdy naopak vytvořil bizarní škleb a tělo askety.
Malíř rád experimentoval. Nechal si prorazit několikero střešních oken, v dílně téměř neustále hořely svíce. Modely posunoval, natáčel, ohýbal, svlékal, oblékal, dělal vše pro to, aby jejich tělo dokonale splynulo se světelným paprskem.
Ranuccio už hodinu seděl jednou rukou se podepíraje, druhou objímaje imaginárního beránka. Malíř skrz něho zpodobňoval Jana Křtitele. Jana s nohama lascivně roztaženýma a pohlavím rozhodně ne lhostejným. Model se prohnul v zádech. Malíř odložil paletu. Za okamžik dílnu přikryla důstojná tma.