DMD č. 26 pro 26. 4. 2013. Téma: Pod dekou

Krev, všude krev. Volala na něj. Jeho matka. Ať ji následuje. Ať jde za ní.
---
Brumbál padal. Hladce se otáčel ve vzduchu a plnovous za ním opisoval kolečka. Stále padal, do nekonečna.
---
Voldemort se smál. Trololololo... Smál se a smál a smál. A Harry ležel před ním, neschopný čehokoliv...
---
Snape na něj kynul přísně ukazováčkem. A pak... se pomalu rozplynul
---
Harry se zazmítal a probudil. To ty věčné sny. Byly jako daň. Za to, že už bylo konečně po všem, za to, že byl konečně šťastný. Úlevně se přivinul k hřejivému tělu vedle sebe a přičichl si k blonďatým vlasům.

Pamatoval si, že když byl malý, schovávali se s Alexejem pod dekou a tajně si prohlíželi americké baletní časopisy. Všichni na akademii chtěli být jako Baryšnikov a Kosťa se rozhodl, že zrovna jemu se to povede.
A tak dřel, dřel a dřel a nevšímal si bolavých prstů, přes které ho madame Romanovová praštila pokaždé, když mu to při piruetách ujelo a vypomohl si magií.
Dřel ještě víc a snil. Nechtěl nic než tančit a být slavný. Slyšet potlesk.
Pak mu to ovšem ujelo i při absolventském představení a z akademie ho vyhodili. Od té chvíle šel jeho život do háje.

Na hřišti byli jen oni dva. On na kolotoči, ona nahoře na skluzavce. Ostražitě se na sebe dívali. První krok udělala ona. Sklouzla se a loudavým krokem vyrazila ke kolotoči. V ruce držela růžovou dečku s bílými králíčky.
“Mám kouzelnou deku, heč,” naklonila hlavu
“Kouzla neexistujou!” zamračil se.
“Tak si to zkus!”
“A co to dělá? Lítá to aspoň?” vytrhl jí deku z ruky.
“Ne! Mizí to lidi!”
“Kam?”
“To nevím,” řekla vyhýbavě.
S despektem se na ni podíval a přehodil si její růžovou deku přes hlavu. Když deka dopadla na zem bylo na ní o jednoho vetkaného králíčka víc.

Prázdný temný byt. Děsivé místo. Schovala se pod deku.
„Já se bojím,“ špitla.
„Já taky,“ špitl Strach.
„Žertuješ?“ odpověděla podrážděně.
„To bych si nedovolil.“
„Čeho se asi tak můžeš bát?“
„Já nevím.“ Strach pokrčil rameny. „Musí to mít nějaký racionální důvod?“
„Co já vím, já nejsem Strach.“
„Hele, já si to taky nevymyslel.“
„No a proč tu seš?“
„Asi protože se bojíš, hloupá.“
„A budeš tu, i když se bát nebudu?“
„Hmm… Myslím, že jo. Ale nejspíš budu převlečený za rozumnou opatrnost.“
„Aha. A nepůjdeme teda radši dělat něco užitečného?“
„Užitečného? To je nuda! Co bys řekla na partičku šachů?“

Justin se náhle nemohl nadechnout, před očima mžitky, nedostatek vzduchu.
Jako by na něj spadla neprodyšná deka a on se nemohl vyhrabat ven.
Lapal zoufale po dechu.
Věděl, že bezvědomí se blíží.
Všichni stáli, bezmocně zírali, nikdo nepomohl.
Jen Brian přesně věděl, co má dělat.
Ze svých džín vytáhl dýchátko a vpravil spásný lék do sevřeného hrdla.
Justin se hltavě nadechl. Emmett radostí zatleskal.
„Pitomče! Pil jsi něco, cos neznal?“ zjišťoval starostlivě Brian.
Michael šokovaně sledoval Brianovu záchrannou akci.
Ještě větší překvapení pro něj bylo, když Brian skoupil všechnu broskvovou vodku a nechal ji okamžitě vylít.
Žádná další alergická reakce!

Ianto přijde domů a hned ode dveří adresuje výtku do kuchyně:
„Liso, co tady dělá ta deka?! To ji musíš povalovat po zemi?“
„Promiň-“
„A co je pod ní?“ zaměří se na vybouleninu.
„No víš… Nemohla jsem ho tam nechat. Chudák propadlo riftem. Zabili by ho! Je moc roztomilé, určitě si ho oblíbíš.“ překotně obhajuje svůj čin.
Nato roztomilý tvoreček vystrčí s pod deky svou rozkošnou chlupatou nožku. Pokrývají ji jemné bílé chloupky a je zakončena rozdvojeným kopýtkem.
„Co budeme dělat s jehnětem v bytě? V Londýně! To mu pořídíme obojek a budeme s ním chodit do parku na pastvu?“

Jeho lordstvo vypadalo jako horský masiv, rozkládající se na nekonečné planině květované pohovky. Vecpat se pod tu deku, to bylo absolutním vrcholem jeho britské vynalézavosti; kocour Fufán, milovník hřejivého ticha, ji oslavoval hlasitým chrápáním.
Čitu poseděl chvíli na zadnici, zabrán v hluboké zamyšlení. Pak náhle vyskočil a přistál přímo na nejvyšším hřebeni.
Moje deka!!!
Pohoří se dalo do pohybu. Čitu se řítil květovanou propastí, na jejímž dně se ježila rozespalá srst a ostré drápy. Fufán se na vetřelce nevraživě zadíval.
Sežer si tu deku, podvratný živle! Je tvoje!
Moje?
Jenom tvoje!
V ten moment Čitu ztratil o deku veškerý zájem.

Starý muž se choulostivě stulil pod těžkou peřinu. Tady mu bylo skoro pořád zima, zvláště od podzimu do léta a v noci, když už v kachlových kamnech uhasl oheň.
Myslel na teplé podnebí svého domova. A v paměti se mu vynořily také různé dámy, které s ním sdílely lože. To všechno už nyní náleželo minulosti.
Ačkoliv se ještě i tady ocitl v podezření, že je otcem dítěte hezké služebné Dorotky. Musel se tomu usmát. Docela mu to lichotilo, ale nakonec se dívka přiznala, kdo byl jejím svůdníkem doopravdy.
Giacomo Casanova na zámku Duchcově už jen vzpomínal na svá někdejší dobrodružství.

,,Tak pojď, Donno!" zavolal Doktor, který čekal u dveří budky.
Donna konečně vylezla z šatny. Byla zabalená do teplé deky a kdo ví, kolik vrstev oblečení měla ještě na sobě. ,,Dobře, jsem připravená vyrazit," řekla
,,Proč to máš na sobě?"
,,Ty se ještě ptáš po tom minulém výletě, kdy jsme místo na Novém Zélandu přistáli v Norsku?!"
,,Chybička se vloudila. Ale teď jsme určitě v Japonsku."
,,To ti budu věřit, až to uvidím," řekla.
Doktor otevřel dveře.
Do očí je praštila záře slunce a do pusy jim nalítal písek.
,,Japonsko?"
,,Ne, řekl bych, že deku nebudeš potřebovat. Jsme uprostřed Sahary!"

Pohodové odpoledne na Donwellu se pozvolna měnilo ve všeobecnou katastrofu. Obloha se zatáhla, letní horko přešlo v totální dusno. Deka padla i na náladu všech přítomných.
Emma a pan Knightley už nemohli vystát ani slůvko od Mrs Elton. Jane Fairfax byla zkroušená a patrně pěkně dopálená. Odešla, než dorazil Frank Churchill, natolik napružený, že na místě seřval Emmu. Pan Woodhouse a pan Elton upadli do letargie.
Od záhonku vše sledovala Miss Gwendylon. Mrs Sigismund-Smith byla plně zaujatá opuštěnými jahodami.
"Heleď, padá na ně deprese." ohlédla se prvá.
Zahřmělo.
"Mhm," polknutí
"na nás taky brzo něco spadne. Je na čase vypadnout."