DMD č. 26 pro 26. 4. 2013. Téma: Pod dekou

Tiskl si na hlavu polštář, ale nepomáhalo to.
S nadávkami se vyhrabal z postele a šel si zajistit klid.
Vytáhl oba štěbetaly na chodbu.
„Tohle musí skončit,“ syčel, „a protože se nedokážete k ničemu odhodlat sami, tak vám to usnadním. Alice, Maurice tě miluje, je to moula, neřekl ti to a furt po tobě vzdychá. Maurice, Alice s tebou chce žít a všechny ty věci. Vyřešeno. A teď držte hubu a táhněte zpět do svých rakví.“
Dusal chodbou pryč a už se viděl zpátky pod dekou
„Myslíš, že věděl, že na sobě nic nemá?“ špitl Maurice.
Alice jen zavrtěla hlavou.

S trhnutím se probudím a zmateně rozhlédnu kolem sebe.
Všude je ticho.
Klid narušovaný pouze šuměním stromů.
Pláčem.
Zarazím se. Zamračím. Zpozorním.
"Isabelle?" zašeptám a strhávám ze sebe deku, když si uvědomím odkud vzlyky vychází. "Jste v pořádku?"
Neodpovídá.
Mám strach. Strach z toho, proč uprostřed noci pláče schovaná pod dekou.
Jemně jí sevřu rameno a opatrně stáhnu přikrývku.
"Co se stalo?" opatrně jí donutím otočit se ke mě tváří v tvář a zlehka jí setřu slzy z tváří.
Prudce zavrtí hlavou a vzápětí se rozvzlyká.
Uložím se vedle ní. Přitáhnu si jí na hruď.
Nemusí nic říkat.
Chápu jí.

The world is a terrifying place, full of dangers Kay is not ready to face. Every morning, he tries to convince himself that maybe today is the day, that it would be worth going out, especially on bright summer days. He imagines the sun could be wonderful.
Then Kay concludes that no, it's too scary and really, he would just get sunburnt, what with his stupid complexion.
And so he crawls back under the covers and returns to his books, living many lives vicariously and putting his own on hold, the way he has done for the past thirty years.

Už dávno bylo po večerce a v enklávě vládl zdánlivý klid. Simba ještě nespal a krčil se pod dekou ve svém pokoji a tichoučce listoval v rozsvíceném datapadu. Současně Silou vnímal všechny členy jejich společenství.
Jeho taťka sklesle píše nový příspěvek na svůj blog, který ale nesmí nikde zveřejnit. Mistryně a slečna Brannigan jsou spolu a ať už dělají cokoliv, silně si to užívají. A Rahm starostlivě kontroluje zahrádku, jestli nezapomněl zalít.
„Co vyvádíš?“ vpadla do jeho úkrytu Fosh a Simba se musel kousnout, aby nevyjíkl.
[„Jaj… já, já vybírám mistryni dárek k narozkám.“]
„A co jí chceš dát?“
[„Kuchařku.“]

"Tati? Já se bojím."
"Ale nepovídej."
"Ne vážně, opravdu se bojím."
"Tak si pojď zalézt za mnou do postele."
Chlapeček se usmál a lehl si vedle tatínka.
"A čeho se bojíš?"
"Bubáka!"
"Hm. Na bubáky existuje jednoduchý trik. Musíme se schovat pod deku."
"Tak jo!"
Přetáhli si deku přes hlavu.
"A tati, teď nás bubák neuvidí?"
"Ne," usmál se táta, "teď si myslí že neexistujeme."
"A jak to víš?"
"Od slečny Zuzany."
"Kdo je slečna Zuzana?"
"Ona je učitelka. A velká bojovnice proti bubákům."
"Ona mě bude učit?"
"To ne, ale až budeš starší, přečtu ti o ní knížku."
"Dobře."

Karlík s Máničkou se drželi za ruce a volné ručičky si tiskli k pusám. Museli se ukrýt, protože jim hrozilo strašné nebezpečí. Maminka jim řekla, ať se schovají, tak se schovali na jediné bezpečné místo v pokoji.
Měli strach a spalující žízeň. Deka, která je přikrývala, jim zabraňovala vidět okolní svět, ale slyšet stále mohli.
Ve vedlejším pokoji někdo chvíli zápasil, ale přiškrcený výkřik mamky i taťky prozrazoval vítěze. Okamžik poté se otevřely dveře.
„Co s nimi bude?“ ozvalo se Guimu v uchu prostřednictvím malé vysílačky.
„Dělat z dětí upíry je těžký zločin i mezi upíry…“
„Takže?“
„Takže musí zemřít.“

Den byl těžký a krásný zároveň, tak jako bývá většina našich dnů. Teď už ale přišel večer, je čas jít spát. Koupel byla dneska trochu akční, ale taky jsme ji zvládli.
Malá už leží v postýlce a já zpívám ukolébavku. Náš každodenní večerní rituál.
Slunce šlo spát
za hromádku klád...
Dozpívám a pohladím ji po vlasech.
Ukážu jí měsíček na její dece a jako každý večer povím, že ji bude v noci hlídat.
Naposled popřeju dobrou noc.
Počkám, dokud neusne, a ještě zkontroluju, že je do deky pořádně zachumlaná.
Spokojeně se usmívá, pod dekou z lásky se jí dobře spí.

Ráno v jeskyni bylo chladné a Šňupálek navrhl, že jim poví svůj sen.
„Ale nesmí být strašidelný!“ vymínil si Čenich, až po uši schovaný pod dekou.
„Nebude.
Zdálo se mi o lese, který tichounce zvonil... Tam totiž jeleni místo paroží nosili na hlavách křišťálové lustry, a když jim praskla žárovka, museli si normálně koupit novou...“
Muminek si ihned představil, jak takový jelen přijde do elektry a řekne si o žárovku čtyřicítku...
„...A bylo tam vždycky dost světla na čtení, takže jsem si říkal, jak je to na tom světě dobře zařízeno.“
Potom společně posnídali - každý něco pod deset deka lívanců.

Dilema každého mého večera, kdy si spokojeně umírám pod dekou, jsem tak unavená, že dokonce ani do toho psiska nekopu, aby se klidilo z mojí postele (nemá ji co okupovat). A přemýšlím. Samo o sobě to zní trochu jak zázrak, jenže pak si člověk řekne, že by měl jít jako opravdu spát, že si z něj možná nedělají legraci. A ve stylu všech filmů, všech pohádek (nepočítám filmy, na které jsem moc malá) se zakryje pokrývkou. Jenže ono je trochu vedro. Tak se odkryjeme, ale kam se schoval náš dojem estetický? Utekl?
Pod dekou, nad dekou, kdo se má rozhodnout!

Zdálo se to nekonečné velké. Vedro a tma. Jako rozpálená Sahara, která ještě nestihla vychladnout.
Pomalu mapovala každý centimetr. Každý další úsek byl čím dál víc nebezpečný. Špatně se jí dýchalo, kyslík docházel a do toho to horko… Připadala si jako v šílené noční můře. Každou chvíli uvažovala, kdy konečně přijde ten toužebný okamžik. Vysvobození ode všeho. Ale mohla jen zoufale drápat prsty po povrchu. Hledat východisko, které neexistovalo.
Konečně, po dlouhé době spatřila světlo. Nebylo oslňující, jen mlhotavé záblesky.
Drápala se dál a dál, až byla konečně venku. Člověk by nevěřil, že zpod deky je to tak dlouhá cesta.