DMD č. 26 pro 26. 4. 2013. Téma: Pod dekou

„Říkám vám kluci, někde tady jsem to viděl. Napůl pes a napůl prase.“
Skupina chlapců vybavená loveckým náčiním prohledávala zříceninu starého domu.
„Nic tu není, zase sis něco vymyslel.“
„Podívejte! Támhle běží. Vidíte ho? Za ním!“
Tvor na nic nečekal a smýkl sebou so hlubin sklepa, následován tlupou chlapců.
„Mám ho! Držím ho za ocas!“
„Berte ho!“
„Klucí, on mě hryznul!“
„Rychle, hoďte na něj deku, ať neuteče!“
Netrvalo dlouho a kluci vlekli ze starého sklepa zmítající se kouli.
„Na světlo s ním, ukažte ho. Ale opatrně.“
„Míro! Ty jsi ale blbec! Vždyť je to ten ubožák jezevčík staré Zametálkové.“

Věděla, že je mohou kdykoliv chytit a zastřelit. Nikdo odsud nedokázal utéct, nikdo. Snažila se přesvědčit ostatní, aby to zkusili, ale odmítli. Ani starý Komárek, ani teta Nováková nechtěli ani slyšet o tom, že by se pokusili uniknout. Souhlasili s tím, že budou lhát, mařit náckům plány a záškodničit, kde se dá, ale ve skutečnosti byli vystrašení stejně jako ona. Jen to dávali najevo více. Ona ale nemohla, ne kdepak. Malá Madlenka věřila všemu, co řekla. Poslouchala ji na slovo. Protože se v táboře dělily o jednu děravou deku a pod ní se dalo předstírat, že je všechno v pořádku...

Princess Irys Daykyn ran through the palace, looking for her younger brother. The banquet and ball was about to commence in half an hour, but the Prince, in whose honor the whole shindig was to be held and who was supposed to open the ceremonies, was missing. She almost ran headlong into Hektor.
"Have you found him yet?" she asked almost desperately.
"No, but I haven't looked into his chambers. Let's go there."
They headed to Daivyn's bedroom. Daivyn sat under something resembling a tent made of duvets.
"Seijin Merlin told me to do this when I'm nervous," he explained.

Choulil se pod dekou. Byla mu zima, podle předpovědi, kterou zaslechl z obývacího pokoje, když leštil strýcovy boty, se studená fronta bude držet týdny. Přitáhl k sobě chatrnou pokrývku ve snaze se zahřát. Díval se do tmy, obrysy svého malého příbytku viděl jen jako nejasné temné šmouhy. Myslel na to, že ráno bude muset tentokrát vstát hned, jak teta zabuší na dveře, aby zase nekřičela. Představoval si, jaký by byl jeho život, kdyby měl rodiče. Křečovitě zavřel oči, do kterých se mu hrnuly slzy.
Chci pryč, opakoval si v duchu, chci odsud pryč...
O pár měsíců později přiletěla první sova.

Ležela v posteli a široce otevírala oči do tmy. Chvěla se strachem, přikrytá dekou pod bradu. Chtěla, aby za ní Ilinca přišla, ale strach jí bránil na ni zavolat. Věděla, že by na sebe upozornila a hrůza ji stejně paralyzovala tak, že nebyla schopná se vůbec pohnout.
Zaslechla ženský výkřik ze dvora. Trhla sebou a pevně semknula víčka. Ze rtů jí neslyšně splývala modlitba. Myslela na Iorgha.
Pak si vzpomněla, že nezajistila petlici, ale nebyla schopná vylézt z domnělého bezpečí přikrývky a napravit svou chybu. Jenže stejně bylo pozdě… otevírané dveře vpustily dovnitř světlo z chodby, které osvítilo netvorův obličej.

Ztichlou noční krajinou se ozývá spokojené oddechování spáčů. Pokojnou atmosféru narušuje jen občasné zašustění látky o látku a tlumené bouchání z příliš prudkého převalení se.
To pan Pytllík nemůže spát. Prvně ve svém dospělém životě na noc venku ze známého pohodlí Dna Pytle. A ty sovy tak hlasitě houkají! A ty hvězdy tak protivně jasně svítí! A ta deka tak kouše a není dost dlouhá, aby pod ni mohl zastrčit nohy i hlavu naráz! A poníci pořád odfrkávají! A trpaslíci funí příliš nahlas! Proč on se vlastně do téhle akce pouštěl - měl se vrátit hned, jak zjistil, že zapomněl kapesník!

Janica se choulí  v Malkynově obětí. Jediná žena mezi tisíci muži v táboře. Když dneska všechny ženy a děti evakuovali, postavila si hlavu a odmítla nastoupit do autobusu. Chtěla zůstat s Malkynem, svým mužem. Když už kvůli válce nemohli mít pořádnou veselku, nenechá se od něj odloučit během líbánek.
Vyhledá pod dekou jeho teplou dlaň a pevně ji stiskne. S teplem té dlaně do ní proudí Malkynův klid a odvaha. Janica pozoruje hvězdné nebe a přese všechno se cítí šťastná.
Je léto 1995, Janice je devatenáct a netuší, že hvězdy nad Srebrenicí zítra už pro žádného z  nich svítit nebudou.

Za dveřmi stáli holčička a kluk. Holčička pípla: „Dobrý večer. Máme se zeptat, jestli můžeme využít vaší pohostinnosti.“
„My se známe?“
„Zatím ne,“ odpověděl zrzek, který dorazil za dětmi. Zívl, mávl rukou a bezpečnostní řetěz povolil. Zrzek mi vrazil do bytu se slovy „Thor parkuje kozly na dvoře.“ a svalil se na pohovku.
„My nemáme dvůr,“ vyhrkla jsem.
„Teď už ano,“ zaburácel zvenku mužský hlas.
Ráno pod jednou dekou ležel vzkaz:
Díky za nocleh. Máš u nás dračí srdce.
Zaúpěla jsem. „Mohli jste si po sobě aspoň uklidit.“
Když jsem lístek otočila, stálo na něm: Tohle říkají naše ženy taky.

Ráif vedl Azízu k ležící bohyni, srdce mu zběsile bilo. Sebejistota se ztratila.
„Fuj. Co to je?“ Dívka se mu zkusila vytrhnout.
„Neboj se!“ Přitáhl si její ruku.
„Kdo je ta mrtvola?“
„Není mrtvá,“ řekl. Vytáhl nůž a řízl jí do ruky.
„Co…“ Začala ječet. Poškrábala mu tvář. Nepustil.
Džalíla přinutila tělo k rychlému pohybu. Přiložila svou rozříznutou dlaň na Azízímu ránu.
Jekot.
Za chvíli bylo po všem. Staré tělo se sesunulo a v Azíziných očích bylo podivně prázdno. Usmála se.
„Teď jsem si všiml, jak krásný máš usměv,“ zabalil Ráif veškeré své pochybnosti do lichotky a zakryl tělo dekou.

Je tu horko. Už téměř až k zalknutí. Cítím, jak mi krůpěje potu na čele tvoří čirůček, který mi stéká okolo oka, pomalu po tváři a končí na krku. Ztěžka se mi dýchá. Jen na chvíli se nadechnout. Pořádně. Zhluboka.
Poušť je zrádná a pro nezkušeného i smrtelná. Zemřít žízní. Nebo se utopit? Co je horší smrt. Žádný extrém není dobrý. Když se loď zmítá ve vlnách v nárazech větru nebo, když se pomalu pohupuje v bezvětří, jako tomu je v našem případě? Kdo se modlit neumí, na moři se naučí. A dokud si to nezažije na vlastní kůži – nepochopí.